TRIPREPORT: Pouť na Estadio Azteca přes Cancún - fotbal, pivní sprcha a chutě, co mě dostaly

Mexiko se stalo zemí číslo 78 v mém projektu 100do50 - a žádný obyčejný špendlík do mapy to nebyl. Tahle cesta měla jasný vrchol: zápas Česko - Mexiko na legendárním Estadiu Azteca, kam se česká reprezentace vrátila po dvaceti letech od mého posledního mistrovství světa v Gelsenkirchenu. Šest dní, čtyři lety, dvě tváře Mexika - babylonský, vyžilý Cancún a okouzlující Ciudad de México - a jedna prohra 0:3, u které ani třikrát politý pivem nemohl nikdo čekat jiný konec. A protože Mexiko patří i na talíř, nechyběly ochutnávky tradiční mexické kuchyně - té, kterou UNESCO už od roku 2010 vede jako nehmotné kulturní dědictví lidstva. Tady je, jak to celé proběhlo, den po dni.

Den 0 - Před cestou

• 🎯 Mexiko mělo být zemí číslo 78 v mém projektu 100do50 a tahle cesta měla jeden jasný vrchol - zápas Česko - Mexiko na slavném Estadiu Azteca. O to pečlivěji jsem ladil přípravy. Jako vždy jsem si projel svůj osvědčený checklist, nachystal kopii pasu i všechny nezbytnosti zvlášť od originálů a do peněženky přibalil dolary z domova - pesa jsem pak měnil až na místě, kde je kurz výhodnější a směnárny na každém rohu.
• ⚽ A tahle cesta měla pro mě i osobní rozměr. Česko se na mistrovství světa probojovalo po dvaceti letech - naposledy reprezentace hrála na MS 2006 v Německu. A já byl u toho i tehdy: na vlastní oči jsem viděl úvodní zápas základní skupiny Česko - USA v Gelsenkirchenu, který jsme vyhráli 3:0 (gólem se uvedl Koller a dvakrát se trefil Rosický). O dvacet let později jsem tak mohl být u dalšího českého světového šampionátu, tentokrát na druhé straně Atlantiku. Pomyslný kruh se uzavřel. 🇨🇿
• 🪪 Pár formalit jsem musel vyřídit ještě z domova. Online jsem zaplatil takzvanou Visitax - turistický poplatek mexického státu Quintana Roo, kde leží Cancún, který vybírá od zahraničních návštěvníků a člověk ho radši vyřídí předem, než aby se s tím páral na letišti. ✅
• 📱 Do telefonu jsem si nainstaloval appku Didi Rider - shodou okolností mi na ni padl odkaz přímo z Google Maps. Didi je původně čínský gigant na sdílenou dopravu, který v Mexiku jezdí vedle Uberu a často bývá o něco levnější, takže jako záloha na přesuny po Cancúnu i CDMX ideál.
• 📶 Datové připojení jsem vyřešil osvědčeně - eSIM od Airala, neomezená data na 5 dní za 13 EUR. Ještě jsem ulovil promokód -15 %, a jako už stříbrný uživatel (projel jsem s nimi Arménii, Alžírsko, Faerské ostrovy, Turecko i Albánii) vím, že mi to ušetří slušné peníze proti roamingu. Airalo je singapurský provider eSIMek, co odstartoval v roce 2019 a od té doby je z něj jeden z největších hráčů v branži. 📲
• ✈️ Letěl jsem s Condorem - německým dovolenkovým dopravcem s tradicí od roku 1955, dnes známým hlavně podle žlutočerného „pruhovaného" nátěru flotily. Radost mi ovšem trochu kazila peněženka: za výběr sedaček (5C a 21H) jsem zaplatil 32 USD a za odbavený kufr si Condor účtoval dalších 80 EUR. To je darda. 💸
• 📋 Do diáře jsem si zanesl i pokyny od FAČR. Fan ambasáda měla fungovat na české ambasádě v Mexico City den před zápasem (23. 6. od 14:00 do 16:00) a v den utkání se počítalo se sběrným fanouškovským meeting pointem u skautského oddílu „Tlacaelel" v coyoacánské čtvrti. Samotný zápas byl na programu 24. 6. od 19:00 místního času (CST). ⚽
• 🧳 Kufr byl nabalený, odjezd z Mladé Boleslavi naplánovaný na 5:15 od OMV. Než jsem usnul, dovolil jsem si malé dějepisné okénko - kam to vlastně letím.
• 🏛️ Dnešní Mexiko vyrostlo na základech dvou velkých, ale velmi odlišných civilizací. Mayové byli ti starší - jejich klasické období spadá zhruba do let 250-900 n. l. a sídlili hlavně na jihu, na poloostrově Yucatán a v dnešní Guatemale a Belize. Nikdy nevytvořili jednu velkou říši, žili ve změti samostatných městských států a vynikali v astronomii, matematice (znali nulu) a vlastním hieroglyfickém písmu. Když dorazili Španělé, byla už mayská velikost dávno minulostí.
• 🦅 Aztékové (přesněji Mexicové) přišli na scénu mnohem později a o pořádný kus severněji - ve středním Mexiku. Své hlavní město Tenochtitlán založili roku 1325 na ostrově uprostřed jezera Texcoco, přímo tam, kde dnes stojí Mexico City. Na rozdíl od roztříštěných Mayů vybudovali silnou centralizovanou říši vybírající daně od podmaněných národů. Právě tahle říše padla, když roku 1519 přistál Hernán Cortés a do roku 1521 Tenochtitlán dobyl a srovnal se zemí - a na jeho troskách začala koloniální éra Nového Španělska, která trvala až do mexické nezávislosti roku 1821. 🇲🇽

Den 1 - úterý 23. června 2026: Mladá Boleslav - Frankfurt - Cancún

• ⏰ Budík zazvonil nemilosrdně ve 4:30. Už v 5:05 jsem stál na OMV a čekal na Jaríka, v 5:30 jsme nabrali Lukyna a v 6:10 byli v Holešovicích. Popravdě - kdybych jel rovnou a sám, byl jsem na letišti dávno. Tahle objížďka mě stála skoro hodinu. Ale ve více lidech je veseleji. 😄
• ✈️ Condor nás na každém kroku lákal na premiový upgrade, ale nepodlehl jsem. Na letišti jsme byli v 7:00 a hned na odbavení - tady se k naší trojce přidal ještě OF, takže jsme dál pokračovali ve čtyřech. Jenže fronta se táhla, takže jsme mávli rukou nad placeným salonkem a zamířili rovnou do Plzeňské na pivo a klobásku. 🍺 V duty free padly malé placatky - já bral jégra a gin. Z piv byly nakonec dvě a od vyloučení z autobusu k letadlu - a tím pádem i z celého letu - na let DE4406 nás dělily poslední čtyři minuty. Nutno uznat, že v 8:30 jsme u gate stáli přesně. Ale popravdě jsme měli být dřív - tohle se mi už dlouho nestalo.
• 🛫 První skok do Frankfurtu (let DE4406) obstaral Condor Airbus A320-212, registrace D-AICG. Byl rychlý a klidný, výstup taky, průchod přes eGate (automatickou hraniční kontrolu) a stihlo se i jedno rychlé pivo. Na přestup ale bylo času málo, takže salonek jsme nestíhali - ten jsem si schoval až na cestu zpět. Dva šťastlivci z naší čtyřky dostali ve Frankfurtu free upgrade do Premium Economy. Já mezi nimi nebyl. 🙃
• 🪑 Sedl jsem si na svoje 21H, které jsem si zaplatil už v rezervaci, a spekulace na volné sousední místo mi nevyšla - usadil se vedle mě nějaký Španěl. Odlétali jsme se zpožděním (let DE2114, podle mě klidně přes hodinu), takže k tomu ještě bonusová půlhodina až hodina sezení navíc. Letěli jsme moderním Airbusem A330-900neo 🛩️ (registrace D-ANRD, v zelené livreji „Green Island") - modernizovanou verzí osvědčené „třistatřicítky" s úspornějšími motory Rolls-Royce Trent 7000 a zahnutými konci křídel (sharklety). Letadlo bylo úplně plné.
• 🍽️ K jídlu chilli sin carne (fuj - a co čekat, správně tam mělo být chilli con carne, tedy s masem 😅), k tomu filmy, placená sluchátka (naštěstí mi Lukyno dal svoje gratis) a placatice jägermeistera otevřená osm hodin do příletu. V kabině byla docela zima, takže se skvěle osvědčila mikina Husky - jako cestovatelská kombinéza zlato. 🧥 Zhruba v půlce, po pěti hodinách, mi spadla wi-fi a už nenaběhla. Osm eur v háji, budu reklamovat. (A rovnou dodávám: německá kvalita služeb zafungovala a reklamace byla uznaná do týdne.) ✅
• 😴 Podařilo se mi dvakrát na něco přes hodinu usnout - dobrý buffer na večer. Lukyno se pak rozhýbal k pití, tak padla další dvě piva a Jacky zdarma. 🥃 Na palubě bylo hodně slyšet češtinu, ruštinu (Sláva Ukrajině) i spoustu lidí mířících na fotbal. Potkali jsme i Čechy se stejným plánem.
• 🛬 Přistáli jsme s malým zpožděním. Přes hranici zase eGate - žádné dotazy, žádné zbytečné kecy, akce na deset minut. Airalo eSIM naskočila na první dobrou. 📶 Na security mě ale rovnou stáhli na detailní prohlídku - všechno vybalit a rozbalit, hledali elektronické cigarety. Smůla, čistý, a jdeme rychle dál.
• 🚐 Transport jsme měli zajištěný předem přes KalidoTravel - 50 USD za jednu jízdu. Uber tady bohužel nenabírá a je to složité, jinak by cena byla zhruba na třetině. Jako bonus jsem si do auta objednal Coronu. 🍺 V 18:00 jsme byli na hotelu a ubytovaní. První, co nás praštilo do nosu... smrad. Příšerný, jako pukavec.
• 🌊 Když je takový zápach cítit podél větší části pobřeží, bývá nejčastější příčinou sargassum - hnědé mořské řasy, které se v posledních letech ve velkém vyplavují na karibské pláže. Jak se na pláži hromadí a rozkládají, uvolňují sirovodík, který smrdí jako zkažená vejce nebo kanalizace. Svůj díl můžou mít i přetížená kanalizace po deštích nebo mangrovové laguny - ale tady jsem dal s vysokou pravděpodobností na sargassum.
• 🌆 Večerní Cancún byl jeden velký babylon. My měli ale hlavně hlad. 😋 Venku vedro, naháněči, všechno předražené, mekka turistického scamu. Asi už jsem tomu odrostl. Pro mě je Cancún prostě takový Mácháč - naše „české moře", co má svoje nejlepší časy dávno za sebou. 😄
• 🥑 Geograficky je to ale unikát. Celý poloostrov Yucatán je placatá vápencová deska bez jediné povrchové řeky - voda se schovává v podzemních závrtech zvaných cenoty - a odděluje Mexický záliv od Karibiku. A samotný Cancún? Ještě kolem roku 1970 to byl prakticky liduprázdný písečný výběžek ve státě Quintana Roo. Mexická vláda ho přes svůj fond pro rozvoj turismu (FONATUR) vybrala jako plánované rekreační středisko od zeleného stolu - prý i s pomocí počítačové analýzy klimatu a pláží. Hotelová zóna, kde jsme bydleli, je vlastně 22 km dlouhá písečná kosa mezi Karibikem a lagunou Nichupté. Dnes patří Cancún k nejnavštěvovanějším letoviskům Latinské Ameriky.
• 🌮 Na rychlou večeři jsme zapadli do Papa x Dios. Luxusní guacamole a luxusní všechno s masem arrachera (krásně šťavnaté) - což je marinovaný hovězí pupek, klasika severomexického grilování. Dali jsme si fajitas a ještě fajitas al pastor; ty zas takový šlágr nebyly, ale al pastor má pěkný příběh - je to na rožni opékané marinované vepřové, jehož techniku do Mexika přinesli libanonští přistěhovalci (vzdálený bratranec šawarmy). 🍢 Zapíjeli jsme to pivem Bohemia. A tady nás pěkně natáhli - neznalí místních cen jsme za večeři zaplatili 3700 pesos. V CDMX pak bylo všechno za třetinové ceny. Šmejdi. Platili jsme kartou, směnárnu jsme cestou nesehnali.
• 🍻 A právě u té Bohemie malé pivní okénko: tahle mexická klasika vznikla už v roce 1905 v Monterrey, v pivovaru Cervecería Cuauhtémoc Moctezuma. Jméno dostala podle historické země Čechy (Bohemia), proslulé svou pivovarnickou tradicí a kvalitním chmelem - první šarže se prý vařily s chmelem dováženým přímo z Čech a stylem se blížily českým ležákům. Malá pocta domovu na druhém konci světa. 🇨🇿 Kolem deváté nám začaly padat oči a šli jsme spát.

Den 2 - středa 24. června 2026: Cancún - Mexico City a den D na Estadiu Azteca

• ⏰ Vstával jsem zase ve 4:30 - víc se mi spát nechtělo, i když jsem tušil, že to bude dlooouhý den. Zabaleno nalehko: letěli jsme jen s batůžkem (10 litrů), kufr a velké batohy jsme nechali na recepci, protože jsme se měli vracet do stejného hotelu. Věci na recepci a v 7:00 odjezd taxíkem přes Uber za pár korun - tady už Uber fungoval bez problémů, na rozdíl od včerejší anabáze.
• 🛫 Cancúnské letiště, respektive terminál 4, mě mile překvapilo - čisté, rychlé, pěkné občerstvení i krámky. Jediné mínus: zima. Mrzli jsme od klimatizace, vymražené letiště jako lednička. K snídani jsem si dal guacamole a let AM515 odlétal na čas.
• ✈️ Aeromexico mě dostalo. Nové letadlo, bagáž bez stresu, sluchátka zdarma, IFE i wi-fi aspoň na zprávy - a to úplně zdarma. Odpustil jsem i poslední řadu hned u záchodů (34D - tak vzadu jsem snad ještě neseděl 😅) a docela agresivní appku, co se mě cestou snažila dotlačit k přikoupení zavazadel a dalších služeb. Nakonec stejně nikdo nic nekontroloval a v přihrádkách bylo dost místa.
• 🛩️ A stroj stál za zmínku - N499AM je pěkný kousek, Boeing 737 MAX 9, který Aeromexico převzalo teprve v polovině roku 2025. Byli jsme jeho ranní první pasažéři, stroj přistál teprve den předtím. Letět prakticky novým letadlem je vždycky příjemný bonus. 👍
• 🏙️ Z letiště nás taxík odvezl na hotel, kde jsme nechali batohy, a vyrazili jsme na krátkou prohlídku přilehlého náměstí Zócalo s katedrálou. Zócalo (oficiálně Plaza de la Constitución) je obří hlavní náměstí v srdci CDMX, jedno z největších na světě, a vévodí mu Metropolitní katedrála (Catedral Metropolitana) - největší a nejstarší katedrála Latinské Ameriky, stavěná s přestávkami přes dvě století na troskách aztéckého chrámového okrsku. Tady jsme zároveň konečně směnili peníze - na rozdíl od Cancúnu žádný problém.
• 🌮 K obědu kousek od našeho Hotelu Zamora Downtown přišla první pořádná mexická klasika. Dal jsem si tři tacos de cabeza de res - tedy „z hlavy", což zní drsně, ale jde o jemné a vyhlášené kousky: lengua (jazyk), cachete (hovězí líčko) a maciza (libové maso). 🥇 K tomu Alambre Norteño za 135 pesos - kotleta, pečené chilli a sýr. Alambre je vůbec severomexická paráda: směs masa, zeleniny a sýra orestovaná na pánvi a servírovaná s tortillami. Výborný poměr cena/výkon a hromada chutí. Oběd jako hrom. 😋
• 🛎️ Následoval check-in na hotelu. Recepční (byl to muž) uměl jen španělsky - ještě že se ji učím, aspoň se to hned zúročilo. Před odchodem na fotbal jsme si naproti v baru dali na náladu Micheladu. 🍺 To je mexický pivní koktejl - pivo smíchané s limetkou, kořením a omáčkami (často Maggi, Worcester, chilli) a ledem. V tom horku úžasně osvěží a příjemně nakopne.
• 🚇 Na stadion jsme jeli metrem a vlakem. Lístek na vlak na předplacenou kartu, metro na tap and go. Příjemná cena i servis. A jedna perlička pro fajnšmekry: připadalo mi, že metro v Ciudad de México (správně Ciudad de México, zkráceně CDMX) nejede po kolejích - a vlastně měl jsem pravdu. Tamní metro jezdí z velké části na pneumatikách, na gumových kolech vedených po betonových drahách, podobně jako některé linky v Paříži. Proto ta nezvykle tichá a hladká jízda. 🚆
• 🎟️ Na oficiální fanouškovský meeting point jsme nakonec nešli - místo toho jsme se prostě nechali unést tou totální euforií a fotili se s mexickými fanoušky, kde se dalo. Byli neuvěřitelně přátelští. Někteří dali za lístek 1400 USD, lidi vedle nás prý dokonce 2000 - možná koupené i od Čechů. S námi se vyfotila snad půlka stadionu. 📸
• 🍺 Pivo bylo drahé - 0,7 litru za bratru 380 Kč. Domů jsem si nakonec přivezl pět kelímků jako suvenýr. Jednomu fanouškovi jsem daroval český klobouček a dostal za něj na oplátku pivo, od někoho jiného pak rovnou šálu. Mexická pohostinnost v přímém přenosu. 🤝
• 🏟️ A pak ten wow efekt - Estadio Azteca je prostě neskutečný kolos. Tribuny strmě stoupají do výšky, příkré jako stěna, a paradoxně i z horního ochozu je vidět naprosto skvěle, celé hřiště jako na dlani. Atmosféra uvnitř toho železobetonového monstra byla k neuvěření.
• ⚽ A pak samotný zápas Česko - Mexiko. Po prvním poločase bylo 0:0 a Češi se kupodivu drželi - hra byla vyrovnaná, měli jsme i jednu velkou šanci. My přitom hrdě hlásili Mexičanům, že čekáme remízu „tů-tů" (2:2). 😄 Jenže po přestávce přišel obrat. V 55. minutě otevřel skóre mladíček Mateo Chávez, v 61. přidal druhý Julián Quiñones a v nastavení (90.+4) zpečetil výhru Álvaro Fidalgo. Konečných 0:3, a kdo to nečekal? Mexiko ovládlo skupinu naplno, my skončili poslední s jediným bodem.
• 🍻 Výsledek sem, výsledek tam - atmosféra byla k nezaplacení. A samozřejmě byla i mexická vlna. Jak jinak! Mexičané totiž slaví každý gól tak, že tě polijí pivem. Kolikrát nás stihli? Třikrát. Dres durch a celý večer jsem pak smrděl pivem - ale co, k Čechovi se to nějak hodí. 😏
• 🏛️ A protože jsme stáli na Estadiu Azteca, neodpustím si dějepisné okénko. Tenhle kolos otevřeli v roce 1966 a stal se z něj nejslavnější stadion Latinské Ameriky. Hostil finále hned dvou mistrovství světa - v roce 1970, kdy tu triumfoval Pelého Brazílie, a v roce 1986, kdy se sem nesmrtelně zapsal Diego Maradona ve čtvrtfinále proti Anglii: nejdřív skóroval rukou (proslulá „Boží ruka") a o pár minut později přidal famózní sólo přes půlku hřiště, dodnes vyhlašované za „gól století". Letošním šampionátem se Azteca stala vůbec prvním stadionem světa, který hostil tři mistrovství světa (pro turnaj nese ze sponzorských důvodů jméno Estadio Banorte a v červnu tu padl úvodní zápas celého MS). Leží navíc ve výšce kolem 2 200 metrů nad mořem, takže soupeři domácích to tu nikdy nemají lehké. ⛰️
• 🏟️ Vidět zápas mistrovství světa proti pořádajícímu týmu má prostě svoji váhu. V den zápasu zaplavily ulice Ciudad de México statisíce Mexičanů, skoro všichni v zelených dresech - a nešlo o náhodu. Mexický dres byl totiž na letošním šampionátu vůbec nejprodávanějším reprezentačním dresem značky Adidas, ještě před Argentinou a Německem. A já si znovu potvrdil, že je správné, když takové akce pořádají země, které jimi opravdu žijí.
• 🌃 Po zápase jsme nasedli na druhý vlak - rychle a s přestupem na metro - a vrátili se do centra. Cestou ještě procházka po hlavním náměstí Zócalo a kolem katedrály. Na pozdní večeři jsme zapadli kousek od hotelu do Taquerie Jalisco de Arandas. Dal jsem si tamní Platillo č. 2 za 105 pesos - kombinaci tří klasik: suadero (jemné hovězí maso, pomalu konfitované a pak orestované do křupava), longaniza (kořeněná vepřová klobása, mexický bratranec chorizza) a carnitas (vepřové pomalu táhlé ve vlastním sádle, michoacánská specialita s křupavými okraji). A k tomu jako vždycky guacamole - to prostě miluju. 🥑 Mimochodem, „de Arandas" v názvu odkazuje na městečko Arandas v jaliscké vrchovině, v srdci tequilového kraje - odtud nejspíš i ta katedrála vyobrazená na cedulce. Pak už jen nákup v 7-Eleven a konečně klidný spánek. Den D měl úspěšně za sebou. 😴

Den 3 - čtvrtek 25. června 2026: Mexico City - lanovky, trhy a návrat do Cancúnu

• 🌅 Spát mi zase nedalo dýl než do pěti. Tělo si očividně pořád myslelo, že je doma.
• 🍳 Snídani jsme dali dole v kavárně Cafe El Popular - vajíčka a jako vždy guacamole. Jenže tady ho nedělali doma, a tak z toho byl spíš průšvih: hnusné guacamole, průměrná vajíčka. Člověk si až teď uvědomí, jak rozmazlený byl tím poctivým.
• 💙 Ráno mě navíc trochu složila melancholie. Dcerka E měla doma slavnostní zakončení základní školy - ve slušivých šatech převzala šerpu, a já u toho nebyl. Tyhle okamžiky člověku dálka vrátí i s úroky.
• 🛫 K tomu nepříjemnost: Aeromexico nás na zpáteční let dalo na čekačku. Po celodopoledním whatsappování se ale umoudřili - pomohlo pár dobře mířených dotazů, hlavně na kompenzace, na možnost stížnosti u mexických úřadů a na žádost o písemné sdělení důvodů, proč jsme vůbec na čekačce skončili. (Přiznávám, že s formulacemi pomohl i AI Claude. 🤖) Nakonec jsme měli nejen místa, ale dokonce sedadla u nouzového východu.
• 🧭 Tady se naše parta zúžila - opouští nás OF a já přebírám otěže průvodce. I když, mezi námi, myslím, že jsem do téhle cesty přispěl už dost. 😄
• 🚠 Vzali jsme Didi a vyrazili na lanovku, jak si přál Lukyne. Popravdě jsem žádný velký program nechystal - počítal jsem, že budeme hlavně spát, jíst a pařit, a tak jsem se radši nechtěl předem zklamat. Jízda nad střechami města ale byla paráda, a za pár korun (jízdné 9 pesos). 🌆
• 🔢 A tady malý dopravní zádrhel: chtěl jsem si projet Cablebús Línea 2 v Iztapalapě - tu, která drží Guinnessův rekord jako vůbec nejdelší veřejná lanovka na světě (zhruba 10,6 km, sedm stanic, postavila ji italská Leitner v roce 2021). Jenže kdo měl tušit, že tady jsou hned dvě různé „dvojky"? Omylem jsme skončili na té druhé - Mexicable Línea 2, zelené lince sousedního státu Mexiko, která dojíždí k terminálu Indios Verdes. Takže žádný světový rekord, jen lehké zklamání. 😅
• 🎨 Aspoň jedna náplast: právě pod Mexicable v Ecatepecu se rozkládá proslulá „galerie pod širým nebem". V rámci projektu La Calle es Tuya tu na střechách a fasádách domů vzniklo přes padesát velkoformátových murálů - od žraloků plovoucích po střeše až po Fridu Kahlo - malovaných tak, aby je člověk obdivoval právě shora z kabinky. Šedý beton Ecatepecu tím dostal úplně jinou tvář. 🖌️
• 🛍️ Dalším Didi jsme dojeli na trhy. Nebylo tam toho zase tolik ke koupi, ale prošli jsme je pořádně. Koupil jsem korále pro E a tričko pro Mx. Suvenýry, co potěší doma.
• 🌶️ Oběd v Toks. Dal jsem si guacamole a Enchiladas de Mole Artesanal. Mole je jedna z nejikoničtějších mexických omáček - hutná, kořeněná směs chilli, koření a často i kousku čokolády, vařená klidně z desítek surovin. V menu psali, že je od žen z komunity Mazahua ve státě Mexiko, tedy něco, co doma v Evropě jen tak nepotkáš - kulturní zážitek na talíři. Jen mám jeden problém: mně mole prostě nechutnalo. 😬 Co naděláš, ne všechno musí sednout.
• ✈️ Pak Didi na letiště. Security v pohodě a rychle, před odbavením jsem ještě stihl kus fotbalu - Ekvádor senzačně přehrával Německo a nakonec ho zdolal 2:1 (čtyřnásobný mistr světa balil kufry, to se jen tak nevidí) - k tomu pivo Victoria a hurá do letadla.
• 🛩️ Letěli jsme AM560 z Mexico City (terminál 2) do Cancúnu (terminál 4). Ten den nás vezl konkrétně stroj N838AM, Boeing 737 MAX 9 - delší verze MAXu ve službě zhruba od roku 2023. Odlet se zpozdil, ale přílet byl i tak na čas - což u Aeromexica ani nepřekvapí: aerolinka je totiž podle žebříčku Cirium už druhý rok po sobě nejdochvilnější na světě (90 % včasných příletů). Servis zase fajn, dokonce i Ronco (rum s colou) v základní nabídce, a my zase seděli u nouzového východu. 🥃
• 🏨 Zpátky nás vzal KalidoTravel na hotel Krystal - tam už na nás čekal kufr. Na guacamole jsme zašli do stejné restaurace jako po příletu a padli do postele. Víc už toho ten den nešlo. 😴

Den 4 - pátek 26. června 2026: poslední den v Cancúnu

• 🌅 Probudili jsme se kolem 5:40. Nejdřív jsem to sváděl na jetlag, ale spíš to byl začínající zánět dutin - tělo dávalo najevo, že tempo posledních dní si vybírá daň.
• 🍳 Snídaně v Restaurante Mextreme. Dal jsem si Don Emilio Eggs za 182 pesos - vejce na lehce osmažených tortillách, tři různé salsy (zelená, červená a z chilli pasilla), avokádo a fazole. Ideál, když chceš ochutnat hned několik mexických omáček naráz. 🥈 K tomu fresh juice MAYA (chaya, okurka, ananas) - a tohle byla jasná pecka. Chaya je yucatánská „stromová špenátová" rostlina, typická mayská surovina, kterou doma jen tak nedáš. 🥤
• 🛍️ Pak první kolo nákupu dárečků. A tady přišel cancúnský majstrštyk absurdity: hotel od nás odmítal vzít hotovost, nechtěl prodávat, prostě panoptikum. Skoro hodinu jsme řešili, jak si vůbec nabít předplacený účet na drinky. Mexický paradox - všude tě nahánějí, ať utrácíš, a pak ti to neumožní. 🙄
• 🚖 Vzali jsme Didi a vyrazili do Cancún Downtown na trh Mercado 23. Na rozdíl od turisticky vyšperkovaného Mercado 28 je „třiadvacítka" spíš místní tržnice - autentičtější a o poznání levnější. Přesně můj šálek.
• 🌮 Večeře v Taquería Coapeñitos v centru Cancúnu (Av. Nader) - různé tacos a hovězí fajitas arrachera. Tahle taquería má skvělé hodnocení a působila jako podnik pro místní. Sídlí sice v Cancúnu, ale specializuje se na tacos po vzoru hlavního města (tzv. chilango) - i jméno odkazuje na čtvrť Villa Coapa v Mexico City, odkud koncept pochází. Vlajkovou lodí je taco El Coapeñito (hovězí steak s chorizem, pikem de gallo, avokádem a křupavým chicharrónem). Dva bratři ji založili už v roce 2016 a od té doby si drží pověst jedné z nejlepších taquerií ve městě. 👍
• 🍹 Pak Didi zpátky a dva drinky v baru Monkey Business Cancún, kterému jsem si pro sebe překřtil na „U opice" podle jeho názvu. Večer uzavřel online check-in na zpáteční let Condora DE2117. Premium jsem jim zaplatit nehodlal - jedině kdyby mi ho nabídli oni. (Nenabídli. 😄)
• 🏝️ A protože je tohle poslední cancúnský večer, dlužím pár slov o tom, čím vlastně Cancún žije - i když většinu z toho jsme nezkoušeli. Je to největší turistický magnet Mexika: ona 22 km dlouhá Zona Hotelera s nekonečnou řadou all-inclusive resortů a bílým pískem. Jenže ten vychvalovaný tyrkysový Karibik nebyl zdaleka taková idylka, jak vypadá na pohlednici - znovu se hlásily naplavené řasy (sargassum) a s nimi ten sirný smrad po zkažených vejcích. A celkově mi Cancún přišel starý a vyžilý, jako letovisko, co má svoji slávu dávno za sebou. Upřímně - sem už bych nejel ani zadarmo. Přesto odsud vedou výlety, co rozhodně stojí za to: mayské Chichén Itzá (jeden z nových sedmi divů světa), hippie-luxusní Tulum na útesu nad mořem, ostrov Isla Mujeres, podzemní cenoty nebo ekoparky Xcaret a Xel-Há. 🏖️
• 🪩 A noční život? Cancún je v tomhle pojem. Srdcem mejdanu je „party center" na Punta Cancún, kde vévodí legendární Coco Bongo - klub proslulý akrobatickými show, dvojníky celebrit a scénami z filmů. K tomu velkokluby jako Mandala nebo The City a řetězec Señor Frog's. Pro generace amerických studentů je Cancún synonymem pro Spring Break - tisíce mladých sem každé jaro míří flámovat. My už na tohle ale evidentně máme svoje nejlepší roky za sebou. 😅
• 🌶️ A špetka koření na závěr: pod tou pohlednicovou slupkou má Quintana Roo i svoji stinnou stránku. Cancún a okolí jsou dlouhodobě bojištěm o lukrativní drogový trh mezi zájmy velkých kartelů (Sinaloa, Jalisco Nová Generace) a místních gangů, a občas to zajiskří i poblíž turistických zón. Stát to ale ví, a tak hotelovou zónu hlídají posílené policejní i národní gardy. Jako turista v Zona Hotelera tak člověk z téhle reality nepozná takřka nic - svět resortů a svět ulice tu žijí každý po svém. 🚔

Den 5-6 - sobota 27. - neděle 28. června 2026: cesta domů

• 🌅 Vstávali jsme zase brzo, kolem šesté - a rovnou s překvapením: stropem nám protékala voda. Cancúnský hotel se loučil ve stylu, v jakém nás přivítal. 💧
• 🍳 Snídaně už poněkolikáté v Restaurante Mextreme - vajíčka a fresh, osvědčená jistota. Pak nákup v supermarketu, hlavně omáček s habanero (povinná palčivá suvenýrová zásoba 🌶️) a balení kufru. Naskákalo to na 22 kilo - uff, ale prošlo.
• 🏖️ Dopoledne pláž a jen zevlování. Voda byla plná řas, takže žádné velké koupání, spíš válení. Únava z nemoci rostla a k tomu se přidalo i lehké nachlazení z věčné klimatizace. Tělo prostě hlásilo „dost".
• 🌽 Takhle to šlo do čtyř, pak lehký oběd zpátky v Mextreme - guacamole připravované naživo přímo u stolu (vždycky dobrá show) a Sopes: silnější placky z kukuřičné masy s navýšeným okrajem, tady plněné žampiony, rajas (proužky pečené papriky poblano) a chorizem s bramborem. 😋
• ✈️ Didi na letiště a do salonku MERA u gate 53 - za mě dobrý: slušné drinky i jídlo. Jediná vada na kráse byla fronta na sprchu. Kvůli postupujícímu nachlazení jsem si ještě pořídil šátek za 700 Kč - drahý, ale pomohl. 🧣
• 😤 A jedna věc, co mi pila krev: domáhání se spropitného je tu mega trapné. Patnáct procent po tobě chtějí klidně i na stánku, kde ti jen podají pití z lednice. Servisní kultura à la „dej dýško za to, že existuju".
• 🛫 V duchu jsem si přál jediné - jednou se na palubence nemuset dívat doprava a v letadle zahnout doleva. (Tedy: byznys třída, kde se nastupuje vlevo.) 😄 Snad někdy příště.
• 🛂 Odlet z Mexika mě ale mile překvapil. Visitax, kterou jsem si pracně platil předem, nakonec nikdo nechtěl ani nekontroloval - zaplatil jsem ji vlastně zbytečně. Žádné odletové hraniční kontroly tu nejsou: prostě jsem agentovi na check-inu odevzdal QR kód, který jsem dostal při příletu, a bylo. Fakt paráda, kéž by to takhle bylo všude. ✅
• 🛩️ Zpáteční let DE2117 obstaral D-ANRG - Condor Airbus A330-900neo v modré livreji „Blue Sea", dodaný teprve v lednu 2024. Devět a půl hodiny letu mi uteklo rychle, většinu jsem prospal, klidně šest až sedm hodin. Ve Frankfurtu pak LuxxLounge - spíš čekárna než salonek: narváno, venku fronta tak třiceti lidí, párky, jedno teplé jídlo a dost trapný salát. Aspoň fungovala wi-fi a byly tu zásuvky na dobití telefonu i sluchátek. Za 35 USD nic moc. A k tomu všude šílená zima. V lékárně jsem pořídil tramazolinový sprej do nosu, Ibalgin a Sinupret - propocená tři trička a jediné, na co jsem myslel, bylo „domů". 🤧
• 🛬 Poslední skok domů obstaral let DE4411, zase Condor, tentokrát D-AICI - starší Airbus A320-212, taky v „Blue Sea". Sedadla u nouzového východu nabízeli na poslední chvíli - kdo by byl ochotný? Jasně že já! 🙋 Mezi spolucestujícími se mihly i známější tváře - agent Müller z ESAM a bývalý reprezentant a hráč Eintrachtu Frankfurt Martin Fenin, kdysi velký talent českého fotbalu (Talent roku 2007, hattrick hned v prvním bundesligovém zápase), kterého dnes česká média znají spíš kvůli těžké závislosti na alkoholu - opakované léčby a relapsy, pád z okna hotelu v roce 2011, týdny v kómatu kvůli slinivce; německý Bild ho dokonce zařadil mezi pět největších pijanů v historii Bundesligy. Smutný konec velkého talentu. V uších mi přitom celou dobu běžel podcast Kudy běží zajíc - a popravdě jsem ho dokonale prospal. Letadlo bylo tak ze 40-50 % plné.

🧐 Co bych příště udělal jinak

• 🏖️ Kašlal bych na Cancún. Jeden den koupání bohatě stačí - a CDMX má pro mě mnohem větší kouzlo. (Aspoň že nám ani jednou nezapršelo, malý zázrak. Jiní fanoušci z Olomouce zase letěli na výlet do Acapulca - aha. 😅)
• 🪙 Neplatil bych tak horlivě odletovou taxu - nikoho nezajímala.
• 💵 Nebral bych s sebou tolik dolarů a víc platil kartou.

📝 Poznámky závěrem

• 🚗 V Cancúnu vyšel Uber zhruba na polovinu ceny Didi - možná kvůli americkým hostům? Nevím. Naopak v CDMX mi Didi přišlo lepší než Uber.
• 💸 Ceny v Cancúnu byly šílené. Oproti tomu v Ciudad de México bylo úplně všechno dvakrát až třikrát levnější - jídlo, služby i suvenýry.
• 🍺 A poslední doušek moudrosti: michelada je fakt příjemné pití. Tu si domů přivezu aspoň v hlavě.

🌮 Mexická kuchyně - fenomén na talíři

A na úplný závěr se musím vrátit k tomu, co mě na Mexiku dostalo nejvíc - k jídlu. Mexická kuchyně je naprostý fenomén: pestrá, barevná, postavená na kukuřičné mase, fazolích a chilli, ale rozehraná do nekonečných regionálních variací a omáček. Tacos al pastor, šťavnatá arrachera, mole z desítek surovin nebo guacamole připravované naživo přímo u stolu - to všechno má hloubku a poctivost, jakou v evropské „tex-mex" verzi nikdy nepotkáš. Není náhoda, že tradiční mexická kuchyně je od roku 2010 zapsaná na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, jako vůbec jedna z prvních kuchyní světa. A guacamole? To jsem si zamiloval tak, že jsem si ho dával skoro ke každému jídlu - a doteď se mi po něm stýská. Tahle země chutná přesně tak dobře, jak vypadá na talíři. 🥑

TRIPREPORT: Vlak, který přeplul moře: Messinská úžina, Sicílie a východ slunce nad Vesuvem

Itálie je naše častá destinace, i když ne jako Španělsko. Už jsme si užili stejky ve Florencii, růžové vína z Pulie v Bari, fotbal v Neapoli i gastrovýlet do Palerma. S OF jsme s rodinami na podzim vyrazili do Grada a Benátek a tento výlet navazuje na vlakovýlet do Gdaňsku. Nyní přišel na řadu Řím, a opět Sicílie a krátce Neapol.

🗺️ Pět dní, dva státy, tři moře a hned několik dopravních unikátů v jednom oblouku napříč jižní Evropou. Vyrazili jsme z Prahy, přistáli v Římě, nočním vlakem 🚆 projeli celou Itálii až na Sicílii - včetně soupravy naložené na trajekt ⛴️ přes Messinskou úžinu - a z Palerma se přes noc lodí přeplavili pod Vesuv 🌋 do Neapole. Páteří cesty nebylo letadlo, ale kolejnice a moře: spali jsme dvakrát „na cestě" a po Itálii přibyl do sbírky i nejmenší stát světa, Vatikán.

✈️ Den první - středa 10. 6. 2026: Praha → Řím

• 🧳 V 10:55 jsme vyrazili z domova a v 11:56 už auto stálo na parkovišti u pražského letiště. Odbavení a kontroly proběhly hladce, jen u jedné věci dnes na letištích přitvrzují - powerbanky 🔋. Naši jednu pečlivě prohlédli, a tak jen pro pořádek, co dnes platí: lithiové baterie patří výhradně do příručního zavazadla, nikdy do odbaveného, kapacita do 100 Wh (zhruba 27 000 mAh) projde bez řešení, nad to už se souhlasem aerolinky a nad 160 Wh vůbec. Novinka letošního roku je, že řada dopravců zakazuje powerbanku během letu vůbec používat.
• 🍺 Čas do odletu jsme zkrátili třemi rychlými plzničkami. Cena sice žádný med, ale na letiště v normě. A pak přišel rituál, který má každý cestovatel s Ryanairem v krvi - přebalování. Udělali jsme dobře. Ryanairská kontrola zavazadel byla nekompromisní a pár dušiček u gatu nachytala. My prošli třikrát v pohodě, jednou s odřenýma ušima.
• 📱 Ještě poslední logistická vychytávka: na zkoušku jsem si na měsíc pořídil Uber One. Bude se hodit v Římě, Neapoli i na nadcházející cestě do Mexika - a pak ho zase zruším.
• ✈️ Let FR 8472 odletěl i přistál na čas. Pro nadšence do technikálií malá lahůdka - vezl nás stroj s imatrikulací 9H-VUL, tedy Boeing 737 MAX 8-200 provozovaný pod Malta Air (proto maltská značka 9H). Výrobní číslo 62332, do provozu zhruba v letech 2021-2022, takže letoun byl v době našeho letu nějaké čtyři až pět let starý - na nízkonákladovku slušně mladé železo. 💺 A to „8-200" v názvu není náhoda. Je to Ryanairova hustě osazená varianta MAXu se 197 sedačkami místo obvyklých 189, s extra párem nouzových východů nad křídlem, úspornější a tišší než stará 737-800. Takže ač „obyčejný Ryanair", seděli jsme vlastně v jejich modernější vlajkové verzi.
• 🛬 Přistání na Ciampinu je vždycky malý kulturní šok. Po obřím Fiumicinu, kam míří velký mezinárodní provoz, je tohle letiště rozměrem spíš jako lepší krajské letiště u nás - „Řím-Pole", jak jsme si ho překřtili. Je to mimochodem jedno z nejstarších stále fungujících letišť na světě (otevřené už roku 1916) a dnes sem prakticky lítá jen Ryanair a cargo. Z letadla na chodník před terminálem jsme byli za dvě minuty.
• 🚕 Tady přišel jediný menší zádrhel dne - doprava do města. Volali jsme Uber, který nás vyšel na 43 €. To bylo o 13 eur víc než autobus a paradoxně dráž i než fixní letištní taxík - plus za to ale bylo tempo: dvě minuty od zavolání a vůz stál u nás. 🏨 Ubytování jsme měli v hotelu Kennedy, vedlejší depandanci hotelu JFK kousek od nádraží Termini. Čisté, ale strohé - na jednu noc přesně to, co člověk potřebuje.
• 🌃 Den jsme nezakončili v pokoji. Vyrazili jsme pěšky do centra a nechali se Římem vést od jednoho klenotu k druhému. Nejdřív Koloseum 🏛️ - největší amfiteátr, jaký kdy Římané postavili (dokončený kolem roku 80 n. l.), kdysi až pro několik desítek tisíc diváků. Nasvícené po setmění je to jeden z nejlepších zážitků, které Řím nabízí úplně zadarmo.
• 🏛️ Odtud k Pantheonu - nejlépe dochované antické stavbě Říma a dodnes největší nevyztužené betonové kupoli na světě, s okem (oculus) otevřeným přímo do nebe. Stojí na náměstí Piazza della Rotonda, a právě „od Rotondy" jsme si dali i večeři. Padla volba na ossobuco con patate 🍝 v trattorii u Rotondy. Malá kulinářská ironie na okraj: ossobuco je vlastně milánská specialita z Lombardie, ne římská - takže jsme si hned první večer v srdci Říma dali pořádný kus severní Itálie. Chutnalo to ovšem náramně. Zpátky domů jsme to vzali přes večerku. Na první den to bohatě stačilo.

⛪ Den druhý - čtvrtek 11. 6. 2026: Řím a Vatikán

• 🛣️ Když už nás Řím vodil od jednoho konce k druhému, sluší se připomenout, proč se vlastně říká, že do něj vedou všechny cesty. Můžou za to římské silnice a jeden konkrétní sloup - Milliarium Aureum, Zlatý milník, který nechal kolem roku 20 př. n. l. postavit císař Augustus přímo na Foru Romanu. Od něj se měřily vzdálenosti v celé říši a byl považován za výchozí bod celé silniční sítě. Samotná věta je ovšem až středověká - v latinské podobě „Mille viae ducunt homines per saecula Romam" ji roku 1175 zapsal Alain de Lille. Vtipné je, že jsme k tomu pomyslnému nultému kilometru sami došli až večer ve Foru, aniž bychom to plánovali.
• 🥐 Ráno začalo v hotelu Kennedy snídaní, kterou lze s láskou označit za parodii - maximálně croissant a kafe. Co ale hotel uměl k nezaplacení, byla úschovna zavazadel. Batohy jsme tu nechali a vyrazili do města nalehko, abychom je večer cestou na nádraží zase vyzvedli. Na den plný chození ideální tah.
• 🚇 Z nádraží Termini jsme jeli metrem, linkou A směr Battistini, a vystoupili na stanici Ottaviano-San Pietro-Musei Vaticani - tedy přímo „vatikánské" zastávce. Platili jsme bezkontaktně kartou rovnou na turniketu a bylo to opravdu „very easy": Řím má systém Tap&Go, přiložíš kartu a strhne se běžná jízdenka (1,5é). Žádné fronty u automatů.
• 🎬 Svatopetrské náměstí, Andělský hrad a okolí - a s nimi nečekaný filmový bonus. Tahle místa totiž patří mezi klíčové lokace Andělů a démonů, kde Tom Hanks coby Robert Langdon proběhl celou Cestou osvícení. Svatopetrské náměstí v příběhu zastupuje živel vzduchu a Castel Sant'Angelo je velké finále - „Církev osvícení" a tajné sídlo Iluminátů. Langdon se k němu dostává přes Passetto di Borgo, skutečnou tajnou chodbu mezi Vatikánem a hradem, kterou kdysi používali papežové jako únikovou cestu. Že hrad původně vznikl jako Hadrianovo mauzoleum a teprve později z něj byla pevnost a vězení, je už jen třešnička.
• 📮 Odtud jsme poslali i pár pohledů razítkem „Posta Vaticana". Vatikán má vlastní poštu i vlastní známky a pohled odeslaný odtud je sběratelsky cennější - a často i rychlejší - než z italské pošty. Malá rarita, kterou si necháme dojít domů.
• 🍝 Oběd padl v Osterii Nuvolari - červené víno a carbonara. A hezká symetrie s prvním dnem: zatímco včera jsme si v Římě dali milánské ossobuco, dnes přišla carbonara, tedy naopak ryze římská klasika. Děti si vymodlily mekáč 🍟, což jsme jako rodiče statečně přežili.
• 🗿 Po obědě jsme se vydali do Baziliky svatého Petra za Michelangelovou Pietou. Fronta vyšla zhruba na půl hodiny a stála za to. Pietà je jediné dílo, které Michelangelo kdy podepsal - prý zaslechl návštěvníky připisovat ji jinému sochaři, a tak do stuhy přes hruď Panny Marie vytesal své jméno. Vytvořil ji kolem roku 1499, to mu bylo teprve nějakých čtyřiadvacet let. Od útoku kladivem v roce 1972 ji chrání neprůstřelné sklo, proto ten odstup.
• 🚶 Odpoledne a podvečer jsme spojili do jedné velké procházky: Španělské schody, Fontána di Trevi, Forum Romanum a znovu Koloseum. U Trevi jsme samozřejmě dodrželi rituál 🪙 - mince pravou rukou přes levé rameno, aby se člověk do Říma vrátil. Celkem nám den dal přes dvacet dva tisíc kroků.
• 🍕 Pak už metrem zpět k nádraží a večeře v Pizza Sapori di Roma. Pro partu padlo velké „grande" pivo 🍺 - tak trochu připomínka Benátek. Nakonec příjemná večeře s průměrným jídlem a milou obsluhou, dezert pro děti, panák pro nás. Cestou jsme se ještě zastavili ve „vše za 1 euro", dokoupili nezbytné kraviny, vyzvedli v hotelu batohy a zamířili na nádraží.
• 🚆 Noční vlak nám posunuli z 23:00 na 23:30, což nakonec zahrálo do karet - aspoň byl čas na poslední mekáč. Půl hodiny před odjezdem jsme se nalodili a udělali si kupé útulné. Souprava má bohužel to lepší za sebou - třeba nám v kupé nesvítilo - ale noční spoje na Sicílii jezdí s jedněmi z nejstarších vozů ve flotile, takže k tomu trochu patří. Vyrazili jsme. Plán byl jasný: spát až do rána, kdy nás čeká ta pravá perla téhle jízdy.

⛴️ Den třetí - pátek 12. 6. 2026: trajekt přes Messinu a Cefalù

• 🌅 Vlak odjel z Říma na čas, ve starší soupravě, ale s pohodovým stewardem. Probudil jsem se v 7:25, a kromě toho, že byla v kupé zima a musel jsem sáhnout po mikině, bylo všechno v pořádku. A v 8:10 začalo to nejzajímavější - naložení vlaku na trajekt.
• 🚆 Tohle je perla, kterou musí člověk vidět, aby uvěřil. Souprava se ve Villa San Giovanni rozdělí, po částech nacouvá na železniční trajekt, ten přepluje úžinu do Messiny a na sicilské straně se vlak zase poskládá dohromady. A není to žádná novinka pro turisty - je to technika stará 126 let. První vlakové vozy najely na trajekt přes úžinu 1. listopadu 1899, první osobní vlak ji přeplul roku 1901, a princip se od té doby prakticky nezměnil: vlak se naloží na loď, přepluje a pokračuje. Mění se jen lodě, naposledy přibyla Iginia v roce 2021. Celá ta operace zabere odhadem dvě hodiny, ale je to zdržení, které člověk počítá mezi zážitky, ne mezi ztráty.
• 🌉 A proč tu po sto letech pořád není most? Úžina leží v silně seizmické oblasti (Messinu srovnalo zemětřesení v roce 1908), fouká tu vítr, projekt je nesmírně drahý a politicky věčně sporný. Aktuálně to ale vypadá nadějněji než kdy dřív - podle harmonogramu z jara 2026 má stavba začít v posledním čtvrtletí roku 2026, práce mají trvat zhruba sedm a půl roku, dokončení se plánuje na rok 2033 a první provoz na rok 2034. Měl by to být visutý most s jediným polem přes tři kilometry - nejdelší na světě. Zajímavé je, že i po jeho dostavbě se počítá se zachováním aspoň minimálního vlakového trajektu pro případ uzavírek. Tahle rarita tedy možná nezmizí úplně.
• 🚆 Kde v Evropě ještě vlak jezdí trajektem? Messina je dnes poslední pravidelný osobní vlakový trajekt v Evropě - to, co jsme zažili, je opravdu unikát. Jako nákladní trajekt funguje ještě linka Trelleborg (Švédsko) - Rostock (Německo), jejíž provoz švédská vláda zajistila až do roku 2031, a pár dalších nákladních linek v Baltu. Slavná „Ptačí linka" Rødby-Puttgarden mezi Dánskem a Německem, po které jezdily vlaky Kodaň-Hamburk, skončila v prosinci 2019.
• ☕ K snídani se servíroval ananasový nebo granátový džus, čokosušenka a studené kafe - což by jeden v Itálii nečekal. Kávová kultura na nule, ovšem právě proto je to k popukání: v zemi, kde je espresso náboženství, působí ranní servis v nočním vlaku skoro provokativně. Klimatizace bohužel nefungovala - kdyby jela, byla by to opravdu pěkná jízda. Útěchou bylo, že jsme měli až na jediného pasažéra celý vagon sami pro sebe. Do Cefalù jsme dorazili ve 12:35 - chytře hned na místo, bez objíždění přes Palermo.
• 🏖️ Cefalù je malé městečko, kolem čtrnácti tisíc obyvatel, vklíněné mezi tyrhénské moře a mohutný skalní ostroh La Rocca. Staré město je spleť středověkých uliček, které ústí k písečné pláži a k normanské katedrále. Patří do souboru arabsko-normanských památek UNESCO a světově proslulo díky filmu Cinema Paradiso. Je kompaktní, fotogenické a celé se dá projít pěšky - ideální místo, kde po noci ve vlaku zpomalit.
• 🐟 Začali jsme rovnou obědem v Tivitti - luxus. Dal jsem si sardelové těstoviny 🍝: sicilskou klasiku, kde se slanost sardelek potkává se sladkými tóny, v nejtypičtější verzi „pasta con le sarde" s divokým fenyklem, piniovými oříšky a rozinkami. Je to ukázkové sicilské sladko-slané spojení s arabskými kořeny, jaké na pevnině jen tak nepotkáte. K tomu pivo Birra Messina 🍺 - sicilská značka přímo z města, kterým jsme to ráno projeli na trajektu.
• 🏊 Pak už přišla koupačka na pořádně přeplněné pláži. Byly docela vlny, a o to lepší to bylo - paráda. Druhá sprcha dne (po té vlakové) a vyrazili jsme do města. Procházka nás dovedla ke katedrále ⛪ - Duomo di Cefalù, normanské katedrále z roku 1131 založené králem Rogerem II., se dvěma statnými věžemi a slavnou byzantskou mozaikou Krista Pantokratora v apsidě. Zakončili jsme aperolem 🍹 v Duomo baru, kde k němu nosili tolik snacků zdarma, že to vydalo za lehkou večeři. Tenhle rituál se jmenuje apericena - a po náročném včerejšku to byla zasloužená odměna pro všechny.
• 🌇 Na západ slunce jsme vyrazili k La Bastione, večeřet pak do La Siciliana (vřele doporučuji!) - do zahrady s citroníky. Dali jsme si pacheri allo scoglio 🦐 (velké duté těstoviny s mořskými plody) a grigliata mista di pesce (grilovaný mix ryb a plodů moře). Poctivá sicilská kuchyně, všechna jídla vynikající a růžové víno 🍷 excelentní. Ceny velmi rozumné a kupodivu ne tak turistické - i když, pro koho jiného to v Cefalù vlastně je. Po večeři ještě krátká procházka na zmrzlinu 🍦 a šlo se spát. Ráno nás čekalo Palermo.

🚆 Den čtvrtý - sobota 13. 6. 2026: Palermo a noční loď do Neapole

• 🥪 Vstávali jsme v 8:30 a já zamířil do skvělé pekárny Panificio Ventimiglia pro pršut a cappuccino ☕ - tentokrát kávová kultura na úrovni. Pak na pláž 🏖️, kde zrovna probíhaly jakési policejní manévry, aniž jsme přišli na to proč. Holky zůstaly v kiosku, my s Mx vlezli do vody - jenže plavčíci nás pouštěli jen po pás, což byla docela debilita. Dali jsme tedy dvě piva 🍺 v kiosku, koupili focacciu do vlaku a ve 13:20 vyrazili do Palerma.
• 🚄 Lístky jsme pořídili přes aplikaci Trenitalia a tentokrát to byl úplně jiný svět než noční vlak - velmi, velmi pohodlný a hlavně klimatizovaný. Ve vlaku jsme rovnou objednali úschovnu zavazadel v Palermu i v Neapoli. Praktické tahy, které celý den udržely v chodu.
• 🏙️ Do Palerma jsme dorazili na čas - a po dvou letech. Posledně, při gastrotripu v létě 2024, tu zrovna vrcholil festival svaté Rosálie a město pařilo s ohňostrojem až do rána. Tentokrát jsme to vzali víc nalehko, ale rituál zůstal stejný: věci do úschovny (na Via Pola 7/9 za normální peníz) a rovnou na trh ochutnávat. A palermský trh je opravdu mekka street foodu:
• 🍢 Stigghiole - grilované špízy z jehněčích či kůzlecích střívek namotaných kolem jarní cibulky, opečené nad žhavými uhlíky. Syrově palermská klasika, kterou poznáte už po čichu přes půl ulice - a kterou jsem si oblíbil už při minulé návštěvě v roce 2024.
• 🦐 Gambero alla griglia - prostě grilovaná kreveta, čerstvá a jednoduchá.
• 🐟 Sarde a beccafico  - jedna z nejslavnějších sicilských specialit: plněné sardinky srolované s nádivkou ze strouhanky, piniových oříšků a rozinek. Název odkazuje na ptáčka beccafica, jehož pozici srolované sardinky připomínají.
• 🍙 Arancina carne - smažená rýžová koule plněná masovým ragú. Pozn. pro fajnšmekry: v Palermu je to „arancina" (ženského rodu, kulatá), zatímco na východě Sicílie v Catanii „arancino" (mužského rodu, špičatá) - věčná sicilská rivalita až do gramatiky.

• 🍩 Pak jsme zašli k Fontaně Pretoria a do I Segreti del Chiostro na nejlepší cannolo ve městě - na stejné cannoli od klášterních sester, které jsme si pochvalovali už v roce 2024 (sladké jako cumel, ale skvělé). Cestou ještě mandarinkový likér 🍊 do ruky, ponožky s kmotrem a Maradonou a dres Maradony ⚽ - příprava na Neapol byla kompletní. Zpět do úschovny, na rohu ještě pivečko a busem k přístavu (zadarmo, řidič nic nechtěl).
• 🛳️ Na trajekt Cruise Ausonia jsme se nalodili asi 75 minut před odjezdem. Je to vlastně malá výletní loď - „cruise ferry" o víc než 32 000 tunách, postavená roku 2002, s bazénem na venkovní palubě, několika bary a self-service i à la carte restaurací. V kajutě jsme byli za 15 minut a byla velká - bezbariérová, pro vozíčkáře, navíc s výhledem.
• 🍺 Večer pak proběhl v lodním rytmu: místní pivečka Peroni (5 € kus), večeře (těstoviny v self-service) 🍝 a další piva na 10. palubě za soumraku. Bazén bohužel neotevřeli - ale na noční přejezd Tyrhénského moře to byl i tak fajn program. Usnuli jsme v Palermu s tím, že se probudíme pod Vesuvem 🌋.

🌋 Den pátý - neděle 14. 6. 2026: Neapol a cesta domů

• 🌅 Do Neapole jsme připluli na čas a východ slunce nad Vesuvem 🌋 byl nezapomenutelný - přesně ten obraz, kvůli kterému má smysl volit loď místo letadla. A pro mě to bylo i malé zadostiučinění: poprvé jsem v Neapoli byl v listopadu 2021, tehdy ale dva dny v kuse pršelo, terasa s výhledem na Vesuv zůstala zavřená a odjížděl jsem s pocitem „kdyby nebylo fotbalu, tak nikdy víc". Letošní východ slunce nad sopkou ten dluh konečně splatil. První kroky vedly do úschovny zavazadel Stow Your Bags v přístavu, abychom mohli vyrazit do města nalehko. Děti chtěly samozřejmě začít u McDonald's 🍟.
• 🚠 Lanovkou ze zastávky Augusteo jsme vyjeli nahoru ke Certose a Chiostri di San Martino, kde jsme si dali kávu ☕ s výhledem na záliv. Druhá lanovka z Montesanta zrovna nejela, a tak jsme to vzali pěšky k Murales Maradona ve Španělské čtvrti. A tady je nefalšovaná Neapol - úzké uličky ověšené prádlem, oltáříky a obří mural fotbalového boha ⚽. Maradonovský kruh se tím pěkně uzavřel: v roce 2021 jsem se v Neapoli náhodou ocitl přímo u odhalení jeho sochy na stadionu, letos jsem si v Palermu pořídil jeho dres i ponožky a tady jsem konečně stál pod tím nejslavnějším muralem. Po sicilské výbavě jsme byli na správném místě.
• 🍴 Ochutnávali jsme dál: trippa cotta (vařené dršťky, tradiční neapolské pouliční jídlo), aperol 🍹, smažená mozzarella 🧀 a další street food. Neapol se ujídá za pochodu a my to plnili svědomitě.
• 🚕 Zpátky pro batohy a taxíkem na letiště. Smluvených 30 € sice nesedělo s taxametrem, který natočil 18, ale Uber chtěl 29-36, takže nakonec kompromis. Na letišti to šlo dovnitř rychle, jenže panoval mumraj, a tak jsme koupili přes DragonPass salonek. Štíplo to, ale budiž - letiště bylo úplně přeplněné a klid za to stál.
• ✈️ Let byl pohodový. Vezl nás Airbus A320 easyJetu s imatrikulací OE-IVR (rakouská značka easyJet Europe), tedy stroj zhruba devět až deset let starý - o něco zkušenější železo než ranní Ryanair MAX z prvního dne, ale úplně v pohodě. Malá ironie: ještě v roce 2021 jsem si do neapolského reportu psal, že easyJet sem „prý od jara začne létat" - a teď mě ta samá linka vezla domů. Znal jsem ji pod kódy U2 4273 i EJU 4273. Let jsem hladce prospal a v Praze jsme přistáli na čas. PRG parking, ucpaná Blanka nám přidala 20 minut - a hurá domů.

📊 Statistika a shrnutí celé cesty (10.-14. 6. 2026)

Najeto, naplaveno a nalétáno (orientačně)

✈️ Letecky: ~1 945 km

• Praha → Řím-Ciampino: ~920 km
• Neapol → Praha: ~1 025 km

🚆 Po kolejích: ~920 km

• noční vlak Řím → Cefalù: ~850 km (z toho ~3 km svezl vlak naložený na trajektu přes Messinskou úžinu)
• Cefalù → Palermo: ~70 km

🛳️ Lodí: ~320 km

• Palermo → Neapol (Cruise Ausonia, přes Tyrhénské moře): ~320 km (cca 170 nm)

🚌 Místní doprava:

• metro v Římě: Termini → Vatikán (linka A) ~4,7 km a Koloseum → Termini (linka B) ~1,6 km, dohromady ~6,3 km
• bus z centra Palerma do přístavu: ~3 km
• funikulár v Neapoli (Augusteo → Vomero k San Martino): ~1,3 km

🥃 REPORT: Kavkaz na lehko — šašliky, noční Jerevan a čtyři dny pod horou Ararat. Jerevan má 2 808 let. My jsme měli čtyři dny.

Než začnu se samotný zápisem, který je opravdu obsáhlý, dovolím si malý exkurz. Trocha geografie a historie. Oproti mým dřívějším zápisům vám přináším více informací a méně nočního života. To je vývoj cestovatele. Chci vás v první řadě inspirovat. Cestování je úžasné. Já zkompletoval kavkazský hattrick a zapíchl špendlík 76. do mé cestovatelské mapy.

 ⛰️ Arménie je hornatá země par excellence. Devadesát procent území leží nad 1 000 m, průměrná nadmořská výška celé republiky je kolem 1 800 m — vyšší než Sněžka. Nejvyšší hora je Aragats (4 090 m) — protože Ararat (5 137 m), který je symbolem národa, mají na praporu, v erbu, na koňaku i v duši, ale fyzicky leží přes hranici v Turecku. Trochu jako kdybychom my měli na vlajce Krkonoše a celé Krkonoše byly v Polsku. Uprostřed té hornaté pustiny pak ve výšce 1 900 m leží jezero Sevan — největší jezero Kavkazu a jedno z nejvýše položených velkých jezer na světě, které tvoří asi 5 % rozlohy země. Za Sovětů z něj kvůli zavlažování upustili tolik vody, že hladina klesla o 20 metrů, a dnes ji pracně doplňují zpátky.

🌡️ Klima je vysokohorské, kontinentální. Léta v Jerevanu 35–40 °C, zimy klidně −15 °C. Z jara kvete celý jih a z podzimu vinice — to jsou ideální termíny pro návštěvu. V létě se v hlavním městě peče jak na pánvi, v zimě se zase po horských silnicích nedostaneš nikam. Doma žijí asi 3 miliony obyvatel, ale po světě je rozeseto dalších 7–10 milionů Arménů — diaspora v USA, Rusku, Francii, Libanonu, Argentině. Klasická diasporní země, kde víc Arménů žije venku než doma. K důvodům se dostaneme.

🏛️ Jerevan, milionové hlavní město, byl založen v roce 782 př. n. l. jako pevnost Erebuni. To znamená, že je o 29 let starší než Řím — což si Arméni nenechají ujít připomenout dřív, než dopiješ první kávu. Patří mezi nejstarší trvale osídlená města světa. Historicky je celá oblast jedním z nejstarších civilizačních prostorů — království Urartu se tu rozkládalo už v 9. století př. n. l., první arménské království vzniká v 6. století př. n. l. Ve 4. století př. n. l. tu krátce vládl Alexandr Veliký, pak Římané, Parthové, Byzantinci, Arabové, Seldžuci, Mongolové, Osmané, Peršané — prakticky každý, kdo táhl Kavkazem, si tu udělal pauzu na čaj.

🍻 15. 5. 2026 (pátek) ✈️

• 🛄Vyrazili jsme z Mladé Boleslavi do Benátek pro Lukýna. Oficiální start cesty pak v pražské pivnici Pod Petřínem. Celkem nás cestuje skupina osmi. Cestujeme pod vlajkou (a i s ní) Večírek Gentlemanů. Všichni nalehko, s malými batůžky, a vešli jsme se úplně na pohodu. Z Petřína nás Bolt odvezl na Letiště Václava Havla, Terminál 1. V salonku jsme čas projedli a propili (s rozumem) — a pak prospali samotný let. Nebo aspoň teda já. U nouzového východu luxusní místo na nohy. 🍺
• ✈️ Let W6 7860 (Wizz Air, Airbus A321neo), přímý spoj Praha–Jerevan. Plánovaný odlet 19:30, plánovaný přílet 02:30 místního času; reálně jsme se zpozdili o téměř dvě hodiny. Vzdálenost 2 587 km, letový čas zhruba 4 hodiny. Letadlo plné — není divu, Wizz Air je jediný dopravce, který trasu létá nonstop, a v letním letovém řádu létá jen v pondělí a v pátek. Tento let je hojně využíván k transitu ruských občanů z Evropy do Ruska — přímých spojů mezi Evropou a Ruskem po sankcích dramaticky ubylo, a tak se právě Jerevan stal jednou z hlavních přestupních bran mezi Ruskem a zbytkem Evropy. 😏✈️
• 🌫️ Nad Arménií jsme dlouho kroužili v mlze. Letiště Zvartnots (IATA: EVN, ICAO: UDYZ) leží 15 km západně od Jerevanu u obce Parakar v provincii Armavir, v nadmořské výšce 865 m. Sníženou dohlednost tu řeší pravidelně — třeba v prosinci 2025 muselo kvůli mlze hned několik mezinárodních letů divertovat do Tbilisi. Současný terminál je relativně nový — hlavní část otevřena v červnu 2007, příletová hala v září 2011, plus průběžné modernizace. V říjnu 2025 navíc letiště ohlásilo expanzní program za 500 milionů dolarů, který má v příští dekádě zdvojnásobit kapacitu (z 6 na 16 nástupních bran). Stará ikonická kruhová budova ze sovětského modernismu z roku 1981 dnes už jako pasažérský terminál neslouží, ale stojí dál jako památka. Provoz letiště roste o desítky procent ročně — v roce 2025 jím prošlo přes 5,6 milionu cestujících. 🌫️
• 🚕 Po přistání jsme hledali řidiče — a našli Borata. Fakt arménský Borat. 😂🚕
• 🏔️ Kontext: Jerevan a Arménie. Hlavní město Arménie leží na řece Hrazdan v nadmořské výšce zhruba 1 000 m, s výhledem na biblickou horu Ararat (která je dnes paradoxně za hranicí, na turecké straně). Podle tradice byl Jerevan založen králem Argištim I. v roce 782 př. n. l. jako pevnost Erebuni — o 29 let dřív než Řím, což z něj dělá jedno z nejstarších nepřetržitě obývaných měst světa. Arménie je vnitrozemský stát na jižním Kavkazu, sousedí s Gruzií, Ázerbájdžánem, Íránem a Tureckem; v roce 301 n. l. se stala vůbec první zemí světa, která přijala křesťanství jako státní náboženství. 🏔️
• 💻 Arménie dnes překvapivě hodně stojí na IT sektoru. Po roce 2022 se do Jerevanu přesunuly tisíce ruských specialistů a technologických firem, což nastartovalo místní ekonomiku, startupy i ceny bytů. V zemi působí vývojová centra firem jako Synopsys nebo NVIDIA a Jerevan se pomalu profiluje jako malý kavkazský tech hub — i když mimo centrum pořád zůstává dost postsovětské reality. HDP poslední roky rostlo velmi rychle, ale zároveň je strašně závislé na remitencích, diaspoře a geopolitice regionu. 💻
• ⚔️ Politicky je region pořád napjatý. Vztahy s Ázerbájdžánem zůstávají po ztrátě Náhorního Karabachu extrémně citlivé a hranice s Tureckem je dodnes uzavřená. Arménie balancuje mezi Ruskem, Západem a Íránem a člověk cítí, že geopolitika tu není akademická disciplína, ale každodenní realita. ⚔️

🏡 16. 5. 2026 (sobota) 🇦🇲

• 🏛️ Bydlení se ukázalo jako opravdový mramorový palác — pět ložnic, dva bazény, terasy, jídelny, obří lustry a z teras výhled přímo na Ararat. Hora je oficiálně dnes na turecké straně hranice (od roku 1921, kdy ji Sovětský svaz formálně přiznal Turecku Moskevskou smlouvou), ale pro Armény zůstává národním symbolem — figuruje ve státním znaku a v dohledu ji máte z většiny Jerevanu, protože hlavní vrchol Veliký Ararat (5 137 m) je z města vzdálen jen asi 60 km vzdušnou čarou. Na naše přání domácí vybavil i lednici (přeplaceno asi desetkrát, ale budiž). 🏛️
• 🥚 Ranní program: prospat se, snídaně — vajíčka, k tomu pivo a vodka. Pak se výprava rozdělila: ostatní šli do sauny, já zůstal u Netflixu a chystal jsem se na večer. 🍳
• 🚑 A pak Jarda spadl. Chvíle bezvědomí, rozseklá hlava, čtyři stehy. Přijela sanitka, dorazila policie. Do nemocnice nakonec jel jen Jarda s doprovodem, zbytek výpravy zůstal na ubytování a čekal. Mezitím jsme stihli i nákup arménské pálenky. Arménský koňak je národní vlajková lihovina — průmyslová výroba začala v Jerevanu v roce 1887, kdy obchodník Nerses Tairyan založil pozdější Yerevan Brandy Company (dnes značka ARARAT, na nábřeží řeky Hrazdan). Konkurenční značka NOY se v jiné továrně vyrábí už od roku 1877. Arménie si na Pařížské výstavě v roce 1900 vydobyla právo používat název „arménský koňak“ (na lahvích dodnes „Konyak“ / „կոնյակ“), navzdory pozdější francouzské námitce. Padly kostky, plkalo se, a po zhruba čtyřech hodinách se Jarda s doprovodem vrátili. CT i vyšetření v pořádku, ordinován klid. 🚑
• 👮 Pikantní detail z policejní stanice: chlápek, co ráno seděl v zaparkovaném autě před naším domem, je tam přivítal už v uniformě. Prostě nás hlídal, budili jsme asi podezření z možnosti zapojit se do vojenských akcí. Na letišti se nás pořád ptali, zda se vracíme do ČR nebo pokračujeme dál… a tím, že Arménie je přestupní pro Rusko, je asi jasné, o co šlo. 👀
• 🎨 Večer procházka centrem — od Vernisáže přes Náměstí republiky až do restaurace Aragil. Vernisáž je velký pouliční bleší trh podél ulic Aram a Buzand kousek od Náměstí republiky; vznikl v 80. letech, kdy si arménští umělci začali vystavovat obrazy přímo na ulici vedle budovy Svazu výtvarníků — název má z francouzského vernissage. Dnes tu seženete cokoli od sovětských pamětihodností přes ručně vyřezávané šachy a duduky — tradiční arménské dřevěné dechové nástroje s melancholickým zvukem, zapsané na seznam UNESCO — až po koberce. Náměstí republiky (do roku 1991 Leninovo) je srdcem Jerevanu, navrhl ho architekt Alexander Tamanyan v rámci generálního plánu města z roku 1924; pět budov okolo je obložených růžovým a žlutým tufem, charakteristickým arménským vulkanickým kamenem. Pod náměstím je dodnes funkční (a veřejnosti nepřístupný) studenoválečný kryt pro vládní špičky. 🎨
• 🍷 Aragil („čáp“ arménsky) je restaurace na Moskovjanské 31 u sochy Saryana, pár kroků od opery. Dali jsme si víno z granátového jablka (arménská specialita, obvykle polosladké, často se míchá s hroznovou šťávou — granátové jablko je v arménské kultuře symbol plodnosti a hojnosti), charčo, smažené chinkali a chačapuri na grilu — a samozřejmě šašliky a kebaby. Hlavně jehněčí. Protože arménské jehněčí je úplně jiná liga. 🐑 Maso z horských oblastí Kavkazu má výraznější chuť, bývá šťavnatější a díky bylinkám, které ovce spásají, často lehce nasládlé a voňavé. Chorovats — místní varianta BBQ — je v Arménii skoro národní sport a jehněčí patří mezi největší speciality celé země. 🍷
• 🚇 Jerevanské metro jsme bohužel nestihli vyzkoušet, což mě trochu mrzí. Přitom jde o docela unikát — otevřeno bylo v roce 1981 ještě za SSSR a dodnes má jen jednu linku s deseti stanicemi. Kvůli kopcovitému terénu jsou některé stanice extrémně hluboko a systém působí jako zmenšenina moskevského metra — sovětský mramor, masivní vestibuly a nostalgická atmosféra included. 🚇
• 🚕 Odvoz Yandex Go, ale trvalo to. Yandex Go je ruská obdoba Uberu, v Arménii naprosto dominantní (lokální Bolt či západní aplikace tu skoro nehrají roli). Yandex jezdí za luxusní ceny teda. Běžně jízdy od 60–80 Kč. Na ulicích nápadně hodně čínských aut — důsledek toho, že do Arménie po roce 2022 zamířil silný proud čínských vozů jako levná alternativa k evropským i ruským značkám. 🚕
• 🍺 Den jsme zakončili u piva Kilikia a na etiketě zahlédli nápis odkazující na české Litoměřice. Není to náhoda: Kilikia (pivovar „Beer of Yerevan“, vaří od roku 1952, značka Kilikia od roku 1997) má dlouhodobé české vazby — velkou část technologie dodal chotěbořský NATE, používají se i české chmely a know-how, takže český slot v expozici dává smysl. 🍺
• 🤝 Na další den nacházíme Karena, řidiče s Dodgem, který nám balíček celodenních výletů ujedná za 130 EUR místo 500, co chtěl domácí. 😎
• 🍖 Kontext: jídlo a pití v Jerevanu. Arménská a gruzínská kuchyně se na jídelním lístku v Jerevanu běžně mísí. Národní arménská klasika je chorovats (BBQ, zejména jehněčí a vepřové), lavaš (tenký plochý chléb zapsaný v UNESCO, 2014), dolma (plněné vinné listy) a harisa (kaše z drcené pšenice a kuřete). Z gruzínského sortimentu sem typicky doputovaly chinkali, chačapuri a charčo. Místní hroznová vína vznikají v regionech Vajots Dzor (klasická odrůda Areni Noir) a Aragatsotn; archeologické nálezy v jeskyni Areni-1 odhalily nejstarší známou vinařskou provozovnu na světě, datovanou zhruba 4100 př. n. l. 🍖

🏔️ 17. 5. 2026 (neděle) 🚗

• 🥓 Snídaně se kupuje v supermarketu — pivo, slanečci, šunka, vajíčka. Díky Karlosovi, který se situoval do pozice šéfkuchaře zájezdu. Bydlíme si pěkně — dům má prý cenovku okolo 5 milionů dolarů. 🥓
• 🚙 Hlavní program: výlet k Araratu s řidičem Karenem (jméno je v Arménii čistě mužské a patří k nejběžnějším, ne ženské, jak by Středoevropana mohlo napadnout). 🚙
• ⛰️ Mount Ararat je národní svatá hora Arménů. Skládá se ze dvou kuželů: Velký Ararat (Masis, 5 137 m) a Malý Ararat (Sis, 3 896 m), dnes oba na turecké straně hranice, 32 km od Arménie a 16 km od Íránu. Sověti horu Turecku přiznali Moskevskou smlouvou z roku 1921; Arménie tuto smlouvu nikdy nepřevzala a Ararat figuruje ve státním znaku dodnes. Podle biblické tradice tu po potopě světa přistála Noemova archa — asociace, která se ustálila ve středověku. Pro Armény je hora především symbolem ztracené země po roce 1915. ⛰️
• 📚 Karen po cestě vypráví arménské reality, kterou stojí za to zaznamenat:
•  Arménů je na světě 10–17 milionů (odhady se různí), ale v samotné Arménii žijí jen zhruba 3 miliony. Zbytek je v diaspoře, největší komunity v Rusku, USA, Francii, Argentině, Libanonu, Sýrii, Íránu, Turecku, Kanadě a Gruzii. Hlavní příčina takové asymetrie je genocida z let 1915–1916, kdy osmanské úřady systematicky deportovaly a vraždily arménské obyvatelstvo ve východní Anatolii; oběti se odhadují na 1–1,5 milionu. Datum 24. dubna (zatčení 250 arménských intelektuálů v Konstantinopoli roku 1915) si Arméni dodnes každoročně připomínají.
• Nagorno-Karabach (arménsky Arcach): etnicky arménské pohorské území uvnitř hranic Ázerbájdžánu. Po válce v 90. letech ho Arméni de facto kontrolovali. V září 2023 ho Ázerbájdžán dobyl zpět ve 24hodinové vojenské operaci a během následujícího týdne odtud do Arménie uprchlo přes 100 000 etnických Arménů, prakticky celá populace. Evropský parlament označil exodus za etnické čistění (Baku odmítá). Tahle rána je v zemi pořád otevřená.
• Arménie má prý jen 12 měst, zbytek jsou vesnice. Oficiální statistika eviduje 48 městských sídel mimo Jerevan a přes 950 vesnic, ale opravdu významných měst je jen hrstka: Jerevan (přes 1,1 milionu), Gjumri (cca 120 tisíc), Vanadzor (80 tisíc), Vagharšapat/Edžmiadzin (50 tisíc) a pak strmě dolů. Karenova „dvanáctka“ je tedy řekněme zaokrouhlení toho, co se reálně dá městem nazvat.
• Auta si Arméni vozí z Ameriky. Není to folklor: po roce 2022 se z Arménie stala významná tranzitní křižovatka pro ojeté americké vozy (často po nárazu, koupené na aukcích Copart a IAAI, lodí do gruzínského přístavu Poti, opravené, proclenné v Arménii). Část aut zůstává tady, část pokračuje obchodním kanálem dál do Ruska, kterému tak Arménie pomáhá obcházet západní sankce. Důsledek na ulicích: nezvykle hodně amerických značek (Dodge, Chrysler, Ford), které byste jinde v postsovětském prostoru tolik neviděli. Karenův Dodge je toho mimochodem ukázkový exemplář. 📚
• 🍖 Luxusní oběd: šašliky, víno, jeseter. Šašliky, grilovaná masa, předkrmy, víno, káva, pivo — a znovu fantastické jehněčí. Tady člověk pochopí, proč Kavkaz považuje gril za životní filozofii. 🔥
• 🗽 Zpátky na byt — a hned zase obráceně ven. Taxíkem nahoru do Parku vítězství a k soše Matky Arménie (Mayr Hayastan). Bronzová žena se štítem a mečem, 22 m vysoká, na 33metrovém podstavci. Postavena v roce 1967 — nahradila 17metrovou sochu Stalina, která tu od roku 1950 stála na stejném podstavci (Stalina sundali v roce 1962, podstavec zůstal). Uvnitř podstavce je vojenské muzeum k arménskému příspěvku ve Velké vlastenecké válce a později i ke Karabachu. Z vyhlídky je vidět celé město a v jasných dnech i Ararat. 🗽
• 🏛️ Dolů zpátky do centra po Cascade. Obří kamenné schodiště z bílého travertinu o 572 stupních a převýšení 118 m, pět teras, dlouhé 302 m. Původní koncept Alexandra Tamanyana z 20. let, stavba zahájena v roce 1971, hlavní část dokončena v roce 1980. Dostavbu zastavilo zemětřesení ve Spitaku v roce 1988 (25 tisíc mrtvých, jedna z nejhorších katastrof regionu) a krátce nato rozpad SSSR. Komplex byl polorozpadlý až do roku 2002, kdy se ho ujal americko-arménský filantrop Gerard Cafesjian, restauroval ho a v roce 2009 v něm otevřel Cafesjian Center for the Arts — galerii moderního umění s díly Botera, Lynna Chadwicka, Jaume Plensy nebo se sklem Swarovski. Uvnitř Cascade jezdí volně přístupný eskalátor; my jsme šli po stupních dolů kvůli výhledu. 🏛️
• 👋 Dole se loučíme s OF, který odjíždí. Výprava se zmenšuje. 👋
• 🌃 Večeře na stejném místě jako včera. Pak už jen pomalu domů a loučení s nočním Jerevanem. 🌃

☕ 18. 5. 2026 (pondělí) — poslední den 🌊

• ☕ Krátká úvaha při ranní kávě: Jerevan leží ve výšce 950–1 300 m n. m. Arménie je vnitrozemský horský stát bez moře — většina jejího území se rozkládá v 1 000–2 500 m n. m. Ve vzpomínkách na Velkou Arménii (Mec Hajk za Tigrana II. Velikého v 1. století př. n. l.) ovšem království sahalo od Středozemního přes Černé až ke Kaspickému moři. Dnešní republika je z toho zbytek o rozloze 29 700 km² — menší než Belgie. ☕
• 🚗 Jerevan, podotýkám, umí i pěkné zácpy. Vyjet z města ráno znamená běžně hodinu v koloně, hlavně po Mašcocově a Bagramyanově třídě. Chaos, troubení, taxíky všude — klasický postsovětský urbanismus v praxi. 🚗
• 🏔️ Karen nás veze na Sevan. Po cestě potkáváme jeden zajímavý exemplář: Nissan s pravostranným řízením dovezený z Japonska, prý za 500 USD. Japonské ojetiny s RHD jsou v zemi vzácnější než americké levobokovky z aukcí (o těch byl výklad včera), ale občas se ve flotile objeví — tolerují se navzdory tomu, že arménský provoz jezdí vpravo. 🏔️
• 🌊 Sevan je národní klenot. Největší jezero Arménie i celého Kavkazu: rozloha 1 242 km² (zhruba 1/6 vodní plochy Arménie), maximální hloubka 79 m, nadmořská výška 1 900 m — jedno z největších vysokohorských sladkovodních jezer Eurasie. Napájí ho 28 řek, odtéká z něj jen jedna — Hrazdan, ta teče přes Jerevan a vlévá se do Arasu. Ve 30. letech sovětský meliorační projekt jezero účelově snižoval kvůli hydroelektrárnám a zavlažování; voda klesla o zhruba 20 m, řada ostrovů se stala poloostrovy. Od 80. let se hladina pomalu vrací, mimo jiné díky 49km tunelu z řeky Arpa. 🌊
• ⛪ Jeden z těchto bývalých ostrovů hostí Sevanavank („Černý klášter“) — komplex z roku 874 n. l., založený princeznou Mariam, dcerou krále Ašota I. Bagratuniho. Z původního kláštera zbyly dva chrámy: Surb Arakelots (Sv. apoštolů) a Surb Astvatsatsin (Sv. Bohorodice), oba z černého tufu, který klášteru i dal jméno (arménsky sev = černý). První kaple tu prý stála už v roce 305, krátce po křtu Arménie jako prvního křesťanského státu v roce 301. V roce 921 zde Ašot II. Železný porazil arabské vojsko (mniši a rybáři kláštera mu pomohli); v roce 1930 odtud odešel poslední mnich. Vítr od jezera, černý kámen a hory v pozadí vytvářejí skoro až filmovou atmosféru. ⛪
• 🦞 Oběd u jezera: sevanský pstruh išchan (arménsky „kníže“, endemická forma lososovité ryby Salmo ischchan, žije jen v Sevanu a sovětské zásahy ji málem zlikvidovaly; populace se dnes pracně obnovuje), kebab z raků (sladkovodní raci ze Sevánu naražení na špíze — místní specialita) a salát ze šťovíku (arménská a gruzínská kuchyně používá šťovík čerstvý v salátech i v polévce avelúk). Kavkaz prostě umí kombinovat jednoduchost a brutálně dobré chutě. 🦞
• 🥃 Koňáček na rozloučenou: Ararat 7letý. K němu příběh, který Arméni rádi vyprávějí:
• Na Jaltské konferenci v únoru 1945 servíroval Stalin Churchillovi 10letou variantu arménského koňaku — Dvin o 50 % objemových (sestavil ji v roce 1942 hlavní blendér Margar Sedrakyan). Churchillovi to chutnalo natolik, že mu Stalin začal posílat pravidelné dodávky do Londýna — prý až 400 lahví ročně, podle dcery Sarah jeden box měsíčně. Po čase si Churchill stěžoval, že kvalita klesla. Šetření odhalilo, že Sedrakyan mezitím skončil v sovětském lágru za drobné prohřešky (mj. odmítl zaminovat továrnu před hypotetickou tureckou invazí). Stalin ho nechal vrátit k velínu, kvalita se zvedla a Sedrakyan dělal hlavního blendéra až do své smrti v roce 1973. Někteří historici (a Churchillovo muzeum) tvrdí, že jeho skutečným favoritem byla francouzská Hine — ale legenda je legenda. 🥃
• ✈️ Letiště Zvartnots příjemně překvapilo: dobře zorganizované, malé, ale s pohodlným duty free a rozumnými cenami, působilo skoro nově. Odlet W6 7859 (Wizz Air, Airbus A321neo, EVN → PRG), plán 17:35, fakticky o 15 minut později; trasa zhruba 4 h 10 min na 2 587 km, plánovaný přílet 19:45 SELČ. Sedíme u nouzového východu (zlatá investice), letadlo plné, ovšem na palubě žádné občerstvení — po čtyřech hodinách dost smutné. Batohy nikdo neřešil. A321neo působí v kabině příjemně. ✈️
• 🏠 Přistání v čase, Terminál 1 Letiště Václava Havla. Z letiště do Holešovic pro auto a před desátou večerní jsme doma. 🏠

🤝 Závěrem. Číslo na Karena je opravdový poklad. Kdo jsem já, abych se nepodělil — ale jen s opravdovými přáteli. Napište. Jerevan je boží. Prý nejlepší v září. 🇦🇲

🍒 Potřetí Lisabon: město, kde se pije ginjinha a jí naprosto všechno

Lisabon je parádní gastronomické město - špičková kuchyně, čerstvé suroviny z Atlantiku a ceny, u kterých si občas přijdete jako v jiné dekádě. Tři a půl dne stačí na to, aby si vás získal. Navíc to byla již moje třetí návštěva Lisabonu. Poprvé po cestě do Dakaru a podruhé s dětmi v rámci vlakovýletu Portugalskem.

Lisabon je jedno z nejstarších měst Evropy, jehož historie sahá až do dob Féničanů, a zásadně ho formovalo i ničivé Lisbon Earthquake 1755, po kterém bylo centrum znovu vystavěno v typickém pombalinském stylu. 🏛️ Mezi must see patří ikonická čtvrť Alfama, vyhlídky (miradouros) s panoramaty města, historická věž Belém Tower a monumentální Jerónimos Monastery. 🚋 Atmosféru dotváří slavné žluté tramvaje jako Tram 28 Lisbon, které projíždějí úzkými uličkami a propojují hlavní památky. 🍽️ A co ochutnat? Určitě bifanu 🥪, sardinky 🐟, mořské plody 🦐, sladké Pastéis de Nata a zapít to višňovým likérem ginjinha 🍒 – Lisabon se totiž neprohlíží, ten se hlavně ochutnává.

A jak jsem se měl já?

• ✈️ Odlétáme letem easyJet U27682 z Prahy. Přistáváme úplně na konci dráhy a než se ten kolos doroluje k terminálu a projdeme pasovkou, tahle samotná „taneční choreografie“ zabere skoro 50 minut 😅
• 🥪 Po příletu si hned u ubytování dáváme bifanu – rychlá, levná a naprosto ikonická portugalská klasika 🤤 Bifana je sendvič z tenkých plátků vepřového masa 🐖, které se marinuje a dusí v česneku, bílém víně, někdy s paprikou, bobkovým listem a lehce pikantní šťávou. Podává se v obyčejné bílé bulce (papo seco), často jen s trochou hořčice nebo piri-piri omáčky 🌶️ Je oblíbená hlavně proto, že je jednoduchá, rychlá a levná – něco jako portugalský street food číslo jedna 💥 Navíc je šťavnatá, výrazná a ideální jako první jídlo po příletu nebo „záchrana“ po večeru 🍺 Nejslavnější bifany pochází z města Vendas Novas, odkud se tahle legenda rozšířila po celé zemi.
• 🏨 Bydlíme v hotelu kousek od Praça Martim Moniz, asi 20 minut chůze od centra. Lokalita je skvělá – okolo hromada výborných restaurací všeho druhu 🍜🍛 a hned za rohem to, čemu se neformálně říká „Little Bangladesh“ nebo „indická čtvrť“. Martim Moniz a navazující čtvrť Mouraria patří mezi nejmultikulturnější kouty Lisabonu 🌍 Žije tu pohromadě komunita Indů, Číňanů, Brazilců, Pákistánců, Argentinců a dalších, k tomu silná bangladéšská a nepálská přítomnost a také africké obchody (Mosambik, Kapverdy, Guinea). Rua da Mouraria je hlavní tepna – voní tu koření 🌶️, najdeš tu čínské, indické a nepálské restaurace, mosambické a guinejské kavárny i pákistánské cestovky. ⚔️ Samotné náměstí je pojmenováno po rytíři Martim Moniz, který v roce 1147 padl při dobývání Lisabonu během Reconquista – podle legendy se vlastním tělem zaklínil mezi vrata hradu a nedovolil je zavřít. Přímo na náměstí funguje Mercado de Fusão – kiosky se street foodem z celého světa 🌮🍣🍔
• 🦐 Večeře v mariskerii A Marisqueira do Lis (marisqueira = portugalská restaurace specializovaná na mořské plody) – nášup: krevety, mušle, ústřice, krabi a portugalská specialita percebes („husí krky“) 🐚 Percebes jsou v Portugalsku a Španělsku vyhlášená a drahá lahůdka – jde o vilejše lodní (svijonožce), kteří rostou přichycení na pobřežních skalách 🌊 Sběr je extrémně nebezpečný – tzv. percebeiros slézají po útesech bičovaných vlnami 💀 Cena se pohybuje cca 40–100 EUR/kg podle sezony. Chuť? Někdo říká humr 🦞, jiný spíš kalamáry – lehce žvýkavé, intenzivně mořské a slané. Drží se za „dráp“, sloupne se kožovitý obal a sní se růžovo-oranžová dužina uvnitř. Pozor – při loupání to umí pěkně vystříknout 😄
• 🏗️ Ve čtvrtek Tektónica 2026 – hlavní portugalský stavební veletrh. Koná se 23.–25. dubna 2026 v Feira Internacional de Lisboa v moderní čtvrti Parque das Nações, otevřeno 10:00–19:00. Předchozí ročník měl přes 33 500 návštěvníků a kolem 400 vystavovatelů – takže slušný mumraj 😄
• 🚡 Po pavilonech procházka podél řeky Tagus – lanovka Telecabine Lisboa a výhled na most Vasco da Gama Bridge 🌉 Lanovka byla otevřena v březnu 1998 pro Expo ’98, trasa měří 1 230 m, jízda trvá 8–12 minut a kabiny se vznášejí cca 30 metrů nad řekou. Je tu 40 zasklených kabin pro 8 lidí 🚠 Most Vasco da Gama není „nový“, jen tak vypadá – měří 17 185 m (z toho cca 12,3 km nad vodou), patří mezi nejdelší mosty Evropy a byl postaven pro Expo ’98. Je dimenzovaný na zemětřesení i silný vítr a kvůli zakřivení Země má projektově zohledněnou křivku 🌍 Pěšky ani na kole se po něm nedostaneš – jen autem, autobusem nebo vlakem.
• 🐙 Cestou domů stíháme oběd – naprosto luxusní chobotnice 🤤 křehká, měkká, tři velká chapadla na talíři.
• 🥩 Večeře u svérázného majitele v Tasca de Bairro – T-bone steak (po dni mořských plodů solidní úleva 😄) a první seznámení s ginjinhou 🍒 Ginjinha je tradiční portugalský likér vyráběný macerací višní (ginja) v aguardente (silná pálenka) s cukrem, hřebíčkem a/nebo skořicí. Má tmavě rudou barvu, sladkou chuť s nakyslým podtónem a 18–24 % alkoholu. Servíruje se v malém panáku, často s višní na dně 🍷 Vznikla v polovině 19. století – podle legendy ji vymyslel mnich z kostela sv. Antonína v Lisabonu. Při objednávce se ptají „com elas ou sem elas?“ – s višní, nebo bez 😉 Cena tradičně kolem 1–2 EUR. Nejslavnější bary: A Ginjinha, Ginjinha Sem Rival a Ginjinha Rubi – malé „díry ve zdi“, kde se pije ve stoje na ulici 🍒
• 🛍️ V pátek ještě krátce veletrh, pak město a suvenýry. Oběd vynecháváme záměrně – ať si večer můžeme pořádně naložit 😄 
• 🍽️ Večeře v Me Gusta Tapas – sardinky 🐟, pimientos de padrón (malé zelené papričky pražené na oleji a posypané solí – z deseti jedna pekelně pálí 🔥 tzv. „ruleta“), hummus s lanýžem, krevetky na česneku 🦐 a seafood paella 🥘
• 🚖 Sobota – odlet. Po městě jezdíme celou dobu přes Bolt – super ceny, jednotlivé jízdy cca 4–8 EUR 👍 Na letiště v sobotu ráno jen 11 minut jízdy – Lisabon má letiště prakticky ve městě, Humberto Delgado Airport je jen cca 7 km od centra.
• 🛫 Letíme ranním letem TAP Air Portugal TP1240. Letadlo Airbus A320neo a velmi pohodlné, voní novotou ✈️ TAP má pěkná letadla, ale totálně zpruzený personál. Security rychlá, ale letiště celkově. nic moc… v hlavě jsem ho měl lepší 😄
• 🍷 Za sebe musím říct, že kromě muzeí a památek se v Lisabonu naprosto luxusně jí a hoduje 🤤🍽️

REPORT: Od Andalusie k Modrému Městu: Tetuán, Chefchaouen a Ceuta – vrtulníkem mezi kontinenty

Na tento trip jsem se hodně těšil a dobře ho připravil. Bylo to hodně našťouchlé, ale vše klaplo, jak mělo. Maroko určitě ještě navštívím. 

✈️ Čtvrtek  – Odlet a Malaga a až do Maroka
Odlet z Prahy ve 6:05, linka QS1154, přílet do Málagy v 9:15. Let trvá zhruba 3 hodiny a 10 minut. Rychlý přesun na jih, žádné zdržování, hlava už stejně někde u Afriky.

🚗 Auto bereme u MalagaCar.com – žádný nablýskaný korporát, ale fungují. Rychlé vyzvednutí, minimum papírování, přesně jak to má být. Jedinou nevýhodou je krátká cesta shuttle, s tou je třeba počítat. Bereme malé Audi A1 v automatu – ideál na španělské silnice, kde je lepší být hbitý než velký. Fullpack s pojištěním, takže se nezdržujeme, zda je nebo není nějaký škrábanec.

🦁 Směr Gibraltar - Kus Británie nalepený na jihu Španělska, kde se míchá víc světů, než by člověk čekal. Na jedné straně opice a výhledy na Afriku, na druhé fish & chips a červené telefonní budky. Je to zvláštní mix, ale přesně ten typ místa, kde se vyplatí na chvíli zastavit a jen koukat. Obědváme v Lord Nelson Pub – fish and chips a Guinness. Cestou zpět přes přistávací dráhu letiště – zajímavý zážitek. 

Gibraltar je britské zámořské území na jižním cípu Pyrenejského poloostrova, s rozlohou 6,7 km² a populací přibližně 34 000 obyvatel. Historie místa sahá až k 6. století př. n. l., kdy oblast osídlovali Féničané; později se dostala pod Římany, Vizigóty a Maurskou říši. V roce 1704 byl Gibraltar dobyt anglicko-nizozemskými vojsky během válek o španělské dědictví a v roce 1713 připadl Španělsku na základě Utrechtské smlouvy – od té doby je britskou kolonií. Gibraltar je známý svou strategickou polohou u Gibraltarské úžiny, která spojuje Středozemní moře s Atlantikem a byla historicky klíčovým námořním bodem. Symbolicky je domovem pro slavnou skálu Gibraltaru a pro místní populace opic – berberských makaků, jediných volně žijících v Evropě. ➡️ Náš první výlet na Gibraltar v rámci jarních prázdniny v Andalusii.

⛴️ Pokračujeme do Algeciras – přístav, který není hezký, ale je opravdový. Tady se nehraje na turisty. Rychlá zastávka na jamón, protože bez něj by tenhle trip nebyl kompletní.

🚁 Vrtulníkový zážitek – Ceuta
A pak to přijde – zlatý hřeb výletu. Letíme vrtulníkem AgustaWestland AW139 (➡️ Je to dvoumotorový lehký vrtulník s kapacitou 15 cestujících) s registrací EC-MUN na lince HTY1100. Odlet cca 17:20, let trvá jen 7 minut, ale zážitek je na celý trip. Pár minut ve vzduchu a mění se kontinent. Přistání v Ceutě – španělské enklávě v Africe, kde Evropa končí a zároveň začíná něco úplně jiného. Palmy, mix kultur, jiný rytmus. Najednou víš, že tohle nebude obyčejný výlet. Ještě před odjezdem do Tetuánu si kupuji půl litru Beefeateru a šest Amstelů – v Maroku nebude co pít.

Poprvé jsem nevěrný Airalo eSim a pořídil jsem si Firsty. Zatím co ostatním Airalo naskočilo hned, já musel maličko nastavovat, ale klaplo to. Pro příště nevím, asi zase rozhodne cena.

🕌 Tetuán – první kontakt
Na hranici s Marokem přejíždíme taxíkem. Přechod do Maroka zabere asi 30 minut – směs chaosu, razítek a lehkého tlaku, ale všechno funguje. Za hranicí už čeká domluvený odvoz do Tetuánu, do riadu Dar Fama. 🚗 Taxikář ve Volkswagen Caddy má najeto 542 tisíc kilometrů a nemluví žádným jazykem, kterým bychom se domluvili. Ale jede jistě. Dálnice, kolem překvapivě zeleno, kopce, žádná vyprahlá Afrika – spíš středomořská krajina, která úplně nesedí k představám. Cesta nám trvá asi hodinu. U brány do Mediny nás čeká průvodce, jinak bychom neměli šanci ubytování najít.

🏘️ Tetuán na první pohled nepůsobí jako město, které tě má ohromit. Ale stačí projít branou do mediny (UNESCO) a začne to dávat smysl. Úzké, křivolaké uličky bez systému, každá odbočka vypadá stejně. Orientace tady nefunguje podle mapy, ale podle pocitu. Ztratíš se – a vlastně to ani jinak nejde. Medina není kulisa pro turisty. Je to normální čtvrť. Procházíš kolem dílen, kde se pracuje s kovem nebo dřevem, kolem malých obchodů s jídlem, kolem lidí, kteří tu žijí svůj každodenní život. Děti běhají mezi uličkami, lidé sedí venku na plastových židlích, někdo vaří, někdo jen pozoruje. Místy špinavé – voda, odpadky, kočky – ale právě to dává místu autenticitu, kterou jinde už skoro nenajdeš.

Tetuán je město v severním Maroku, ležící 35 km od Středozemního moře a s populací přibližně 380 000 obyvatel. Jeho historie sahá až do 3. století př. n. l., kdy oblast osídlovali Berbeři a později Féničané a Římané. Současné město bylo významně znovu vystavěno v 15. století uprchlíky ze Španělska po reconquistě, což mu vtisklo silný andaluský charakter. Medina v Tetuánu je zapsaná na seznamu UNESCO a je považována za jednu z nejautentičtějších v Maroku, s úzkými uličkami a tradičním životem místních obyvatel. Tetuán je dnes kulturním a administrativním centrem severního Maroka, propojujícím arabskou, berberskou a andaluskou tradici s přístavním obchodem a moderními službami.

🌿 Silný je tu andaluský vliv. Tetuán byl z velké části znovu vystavěn uprchlíky ze Španělska po reconquistě. Bílé domy, zelené nebo barevné dveře, lehký nádech jižního Španělska, jen posunutý o kontinent dál. 🏡 Naše ubytování, Riad Dar Fama, zvenku nijak nevyniká. Ale jakmile projdeš dovnitř, všechno se změní – ticho, klid, dlaždičky, vnitřní dvorek. Typický kontrast: venku chaos, uvnitř oáza.

🌧️ Večer prší. Úzké uličky kloužou, voda stéká dolů a světla se odráží na mokrém kameni. Většina restaurací je zavřená kvůli oslavě konce ramadanu. Město se probouzí až kolem desáté večer. Mezitím měníme peníze v malé večerce – neoficiálně, ale za lepší kurz (1EUR = 10MAD) – a kupujeme sladkosti plné medu, cukru a ořechů.

🍲 Večeře je jednoduchá a přesná: hovězí tajin. Pomalé vaření v keramické nádobě, maso měkké, že se rozpadá, šťáva lehce nasládlá po cibuli a koření. Jí se chlebem, bez zbytečností. A pak čaj – mátový. V Maroku to není jen nápoj, je to rituál. Zelený čaj, čerstvá máta a velké množství cukru. Nalévá se z výšky, aby vznikla pěna, a pije se prakticky pořád. Po pár dnech ti to začne dávat smysl.

🌆 Tempo města je jiné. Nikdo nikam nespěchá, věci se řeší pomalu, život se odehrává venku. Večer lidé sedí před domy, děti běhají po uličkách, malé obchody zůstávají otevřené dlouho do noci.

🍳 Pátek – Chefchaouen
Ráno snídaně v riadu Dar Fama – jednoduchá, ale přesná: chléb, džem, palačinky, olivy, čaj, káva, čerstvý pomerančový fresh, sýr a hlavně mátový čaj. 🚖 Taxi směr Chefchaouen – jedna cesta 40 €. Krátká zastávka na policii – povolení k výjezdu z města, místní realita, kterou prostě přijmeš.

⛰️ Cesta trvá asi 1 hodinu a 20 minut, ale pocitově víc. Krajina se mění – víc zeleně, víc prostoru, občas přehrady, ticho. Najednou máš pocit, že jsi úplně jinde než večer předtím.

💙 A pak se objeví Chefchaouen – modré město. Uličky, domy, schody – všechno v odstínech modré, někdy světle, někdy sytě, někdy jen náznak. Důvodů je víc – od židovské tradice až po praktické vysvětlení proti hmyzu. Především je to vizuální zážitek, který funguje. Na rozdíl od Tetuánu je místo víc připravené na návštěvníky, ale stále klidné. Uličky jsou úzké a klikaté, ale působí upraveněji. Méně špíny, víc estetiky, každý roh vypadá jako fotka. Občas narazíš na realitu: někdo chce drobné za focení, někdo za průchod kolem domu nebo schodů – nic zásadního, ale patří to k tomu.

Chefchaouen je město v severním Maroku, ležící v pohoří Rif, s populací přibližně 42 000 obyvatel. Bylo založeno v roku 1471 jako pevnost proti portugalským invazím a postupně se rozrostlo do města s typickou medinou. Město je známé především svými modře malovanými domy a uličkami, což je tradice pocházející z židovských osadníků a zároveň praktický způsob, jak odpuzovat hmyz. Chefchaouen je méně turistické než Marrákeš nebo Fes, díky čemuž si zachovává autentický rytmus místního života a andaluský vliv. Dnes je město populární mezi cestovateli pro svou architekturu, fotografie modrých uliček a okolní přírodní scenérie Rifského pohoří.

☀️ Slunce konečně vychází, po dešti z předchozího dne úplně jiná atmosféra. Modrá barva vyniká, město působí klidně, až meditativně. Chefchaouen není o památkách, je o procházení, ztrácení se, světle a barvách.

🌙 Večer zpátky v Tetuánu – restaurace El Reducto. Klid, příjemná atmosféra, ceny spíš západní. Dáváme místní pivo, ale hlavní hvězda večera je jídlo – jehněčí kebab, nejlepší, co jsem kdy měl. K tomu hummus – krémový, plný chuti. A samozřejmě čaj – pořád čaj.

Po večeři poslední toulání medinou. Uličky už známe, ale pořád pohltí. Pomalu se loučíme s Tetuánem – není to město, které tě ohromí na první pohled, ale dostane se ti pod kůži.

🛳️ Sobota – Ceuta a návrat
Ráno vyrazíme do Ceuty. Hranice zpět do Španělska trvá asi 45-60 minut – klidný, kontrolovaný proces. A jsme v Shengenu. Batoh prohledali celý, ptali se na peníze. Asi hledají pašeráky.

🏛️ Ceuta – fascinující místo u „jižního sloupu“ Herkulových sloupů, které symbolicky označovaly konec známého světa. Historie tu kontrastuje s moderním městem, přístavem, promenádami a ruchem místních. 

Ceuta je španělská autonomní enkláva na severním pobřeží Afriky, přímo u Gibraltarské úžiny, s rozlohou 18,5 km² a populací přibližně 85 000 obyvatel. Historie města sahá až do 6. století př. n. l., kdy tu podle archeologických nálezů sídlily fenické obchodní kolonie, později se město stalo součástí římské, vizigótské a maurské říše. V roce 1415 byla Ceuta dobyta Portugalskem a v roce 1580 připadla definitivně Španělsku, čímž se stala evropskou enklávou na africkém kontinentu. Město je známé svou strategickou polohou u tzv. Herkulových sloupů, které ve starověku symbolizovaly konec známého světa a hranici Atlantiku. Dnes je Ceuta kulturně i jazykově pestrá – mísí se zde španělská, arabská a berberská tradice, najdete tu pevnosti, kostely, mešity a moderní přístav. Místní ekonomika stojí na službách, obchodu a turismu, ale díky své poloze je Ceuta i klíčovým bodem pro námořní dopravu mezi Středozemním mořem a Atlantským oceánem.

🍷 První krok – místní trh, „vino a vino“. K vínu zdarma tapas: olivy, smažené ryby, mušle, paella a kousky masa – drobné lahůdky, které tě naladí na další procházku.

🏖️ Pláž a sladké překvapení – smažená krupicová kaše, leche fritta, v restauraci Spoon. Venku křupavá, uvnitř měkká, perfektní zakončení dopoledne.

🍴 Večer tapas: chobotnice a víno, další tapas a další víno, pak Irský pub – Guinness a gin tonic. Všude se hrály kostky – trochu hazardu, trochu štěstí, trochu smíchu.

🏨 Ubytování v hotelu Ulises – pokoje čisté, centrální poloha, ideální základna pro večerní toulky.

🌅 Sobota – Ronda a návrat
Ráno snídaně v uličkách, krátká procházka, trajekt Balearia odplouvá v 11:30 – speed boat Jaume 3, příjemná jízda, moře, vítr, Afrika mizí za zády. Jízda celá trvá 60min, z toho 10min výjezd z přístavu a cca 20min vjezd do přístavu. Takže samotná jízda poměrně krátká, loď poměrně zaplněná. Z Ceuty to jezdí v intervalu 1-2h, takže variant je hodně.

🚗 Z Algeciras pokračujeme autem do Rondy. Město se tyčí vysoko nad hlubokým kaňonem, úzké uličky vedou mezi bílými domy a kamennými schody, každý krok nabízí nové výhledy. Slavný most Puente Nuevo spojuje dvě části města a pod ním se rozkládá roklina plná zeleně a klidu. Ronda je jako časová kapsle – historie, aréna, náměstí, panoramata, která tě donutí zastavit a jen koukat. Oběd – asi nejlepší tapas líčka, co jsem kdy měl.

✈️ Nakonec letiště Malaga, auto vracíme u MalagaCar.com – pohodový proces, jen kontrola tankování, celkem 45 minut. Salonek přes Dragonpass (v Malaze je perfektní, hodně teplého jídla i drinky), poslední káva, loučení s Andalusií.

🛫 Odlet linkou QS1153, novým B737 Max – pohodový let a za dvě hodiny doma. Parkoval jsem na GoParkingu.

Další moje africké reporty najdeš pod tagem Afrika.

REPORT: Počtvrté Tenerife mimo katalog: kam jet, kam už ne a proč Puerto milujeme

 Jsme zpět z Tenerife a zápis mám hotový. Psal jsem jako již asi třetí rok průběžně. Když dám rychlé hodnocení, tak Tenerife si klidně na nějakou dobu škrtám a budu se soustředit na klidnější ostrovy. Gomeru, LaPalmu a nebo třeba ještě jednou Fuerte. Hezké čtení. Kanáry jsou boží!

Pátek

⏰ Budík na 4:30, káva ☕, odsnježit auto a v pohodě cestou za hodinku a kousek (zdržel nás kruhák v Kosmonosech) na GoParking. Ranní odjezdy jsou opruz, ale jedno plus mají – silnice prázdné a hlava ještě čistá.
🛫 Na T2 se potkáváme s další bandou a jsme zase v devíti. Odbavit se musíme přímo na přepážce KLM (důvod, proč nejde online: levná letenka a nutnost „sebrat“ kufry – my je ale odevzdáváme rádi 😅). U levných tarifů je tohle klasika, s online check-inem by aerolinka přišla o kontrolu nad zavazadly.

🔐 Security a odpočinková zóna u schodů. Když máš časovou rezervu, letiště je vlastně docela fajn místo – žádný spěch, žádný stres. Vždycky lepší sedět už „za čarou“ než nervózně koukat na tabuli před kontrolou.

☕ Latéčko v Costě a u gate hladinka se sametovou pěnou 🍺. Letištní pivo chutná vždycky o trochu líp – možná je to kombinace dovolené na dohled a faktu, že už se dneska nic řešit nebude.

✈️ E190 od German Airways má lehké zpoždění, ale máme velkou rezervu, takže nevadí. V letadle mraky místa. Heineken za free, jak by řekly děti. Menší letadla bývají paradoxně pohodovější – rychlé nastupování, rychlé vystupování, žádná tlačenice.

🕒 Přilétáme přesně, ale pojíždění zabere dost času. Nakonec to čekání 3,5 h uteklo celkem rychle – káva, WC a Burger King s nejpomalejší obsluhou na světě 🍔🐌. Dlouhé přestupy jsou otrava, ale když nejsou na krev, jsou to vlastně pojistky proti průšvihům.

🚌 Nastupujeme na čas a jedeme dobytcákem Bludných Holanďanů – Transavií. Prostě z Mercedesu E do Fiatku 500. Bez kreditky ani lžička vody (a Revolut neberou). Low-cost v plné kráse: buď máš připraveno, nebo máš smůlu. Trochu víc turbulencí, jinak ale celkem pohodový let – zánovní A321neo.

🛬 Přistáváme po 4:20 letu a malinko déle čekáme na kufry. Auto máme hned – vyšla na mě Cupra Terramar a asi nejlepší auto z půjčovny, co jsem kdy měl. CarPlay na jedničku 🔥. Dobrý auto na začátku dovolené zvedne náladu víc než upgrade v hotelu.

🛒 Zastávka v Mercadoně a klasika: jamón, víno, dorada 🐟🍷. První nákup je vždycky orientační – místní ceny, chutě a realita. Supermarkety řeknou o zemi víc než suvenýry.

🏡 Villa El Olivo, Porís de Abona. Vila je pro nás velké překvapení – 5 ložnic, 5 koupelen, výtah, 3 terasy, 2 obýváky. Pro dvě rodiny velkolepé a štědré. Sdílené bydlení má jednu výhodu: každý má svůj klid a přitom společný prostor, kde se žije.

🌙 Ráno více. Ve 21:00 sedím venku – jen tričko a pantofle 😎. Přesně ten moment, kdy víš, že jsi správně a že návrat do zimy bude bolet.

🍷 K večeři bagetka se slaným máslem a vínko. Po cestě chutná nejlíp jednoduchost – a někdy je nejlepší večeře ta, kterou jíš potichu.

Sobota

😴☀️ Spíme dle libosti. Po dobré snídani vyrážíme na rozvědnou pochůzku po okolí – povinné barraquito (kanárská kávová klasika ☕️🍊), nanuk, trochu plážování a hlavně poctivé zevlování na promenádě 🌊😎.

🚗⚽️ Před obědem vyrážíme na hlavní denní aktivitu – CD Tenerife. V Santa Cruz de Tenerife parkujeme kousek od stadionu Heliodoro Rodríguez López a v místním bistru si dáváme pollo asado – šťavnaté grilované kuře, jednoduché a perfektní 🍗👌.

📣🔥 Zápas proti Guadalajaře přilákal skoro 13 000 fanoušků. Atmosféra parádní, výsledek jednoznačný – viděli jsme penaltu ⚽️❗️ a nechyběla ani poctivá mexická vlna 🌊, která oběhla celý stadion. Prvoligový stadion, i když se hrála „jen“ třetí liga ❤️⚽️.

🛒🏠 Cestou domů ještě Decathlon (protože vždycky se „něco hodí“ 😅) a Mercadona na zásoby. Večeře doma, klid, pohoda a plánování dalších dnů 🍷🌙.

Neděle

🌅🥾 Vstáváme na východ slunce a děláme krásných 3 000 kroků s rozbřeskem. Úchvatný výhled na osvětlenou Teide, nejdelší stín světa jsme sice neviděli, ale vím, že tam je 😏. V 11:00 vyjíždíme směrem na Tajao.

🪨🌊 Arco de Tajao je přírodní kamenný oblouk na jihovýchodě Tenerife, ukrytý mimo hlavní turistické trasy. Vznikl erozí sopečné horniny a nabízí krásné výhledy na oceán – ideální pro fotku s „wow efektem“ 📸. Pak pokračujeme dál, směrem na jih do El Médana.

🌬️🏄‍♂️ El Médano je živé pobřežní městečko známé silným větrem a skvělými podmínkami pro kitesurfing a windsurfing. Má dlouhou písečnou pláž, uvolněnou atmosféru a spoustu místních podniků. Na nábřeží oběd – já catch of the day, seabass 🐟, parádní čerstvá ryba. Parkování? Totální horor 😅 – celé město „zámecké“ pro auta, dopravní peklo, sem už dobrovolně nepřijedu. Cíl – pláž je kousek.

🏖️🌾 Playa de la Tejita patří k nejhezčím přírodním plážím na Tenerife. Leží pod sopkou Montaña Roja, nabízí jemný písek a dostatek prostoru. Díky větru ideální pro sporty, ale najdeš tu i klidná místa na relax. Ovšem žádný kiosky, trochu nuda pláž 🏜️, ale dnes děti plováky maximálně ocenily 🏊‍♀️.

⛰️🌇 Montaña Roja je výrazná červená sopečná hora tyčící se nad pláží La Tejita. Krátký výšlap na vrchol nabízí panoramatické výhledy na oceán i letiště. Je to chráněná přírodní oblast a ideální místo na západ slunce 🌅 (plán?? 😉).

📺🍷 Večer doma – Slavia v TV, rychlý nákup vína 🍷 a kuřátko s rýží k večeři 🍗. Pohoda, klid a plánování dalšího dne 🏡✨. 🃏🎲 A dále karty (Kozel) a kostky, všeobecná pohoda 🛋️😎 – a samozřejmě víno 🍷!

Pondělí

📆😴 Den nepřinesl mnoho zajímavého. Pouze návštěva Monkey Parku a Los Cristianos. Nějak jsem v tom mumraji ani moc nefotil, ani nebylo moc co psát. Místa, kam už nemusím 🙃. Maličko musím obohatit insta post, protože ten den pro nás bylo dopoledné strávané na pohotovosti s jedním členem a jeho bolavými zády. I proto ten celkem na nic.

Úterý

🚗⏰ I přes všeobecný odpor vstávačka, abychom vyjeli v 8:00. Do Loro Parque je to zhruba hodinka po dálnici, takže pohoda. Po deváté jsme na místě a po česku „omlazujeme“ děti (všechno do 11 let 😅). Dáváme klasiku – show lachtanů, delfínů a kosatek 🦭🐬🐋.

🍽️ Oběd přímo v Loro.

🦜🌴 Loro Parque byl založen v roce 1972 jako malý park papoušků a postupně se vypracoval mezi nejnavštěvovanější zoologické zahrady ve Španělsku. Má největší sbírku papoušků na světě – kolem 4 000 jedinců z asi 350 druhů a poddruhů. Kromě nich tu jsou gorily, šimpanzi, jaguáři, tygři, lvi, aligátoři, želvy, pelikáni, červené pandy, a v mořských částech žraloci, rejnoci a exotické ryby 🦈🐢🐅.

🧊🐧 Planet Penguin patří k největším antarktickým expozicím tučňáků na světě a za zmínku stojí i sbírka orchidejí a tropických rostlin 🌺.

🐋🔬 Kosatky v Loro Parque – park je jediným místem v Evropě, kde lze kosatky dlouhodobě pozorovat v lidské péči. Jsou zapojené do mezinárodních výzkumných programů, které se věnují jejich biologii, komunikaci a ochraně. Silný zážitek, ať si o tom každý myslí cokoliv.

🚋🍦 Po Loro vyrážíme vláčkem do centra Puerto de la Cruz. Procházka, zmrzlina a samozřejmě barraquito ☕️🍊.

🏛️🌊 Puerto de la Cruz je naše srdcovka ❤️ – byli jsme tu už potřetí a pořád nás baví. Nejstarší turistické letovisko na Tenerife, rozvíjené už v 19. století díky evropské aristokracii hledající mírné klima. Původně důležitý přístav pro vývoz vína a banánů, což je dodnes znát na architektuře. Město je úzce spojené s Césarem Manriquem, autorem ikonických lávových bazénů Lago Martiánez.

🌊🚫 Tentokrát ale velké vlny znamenaly zavřené pláže, takže koupání nic – jen koukání, respekt a moře v plné síle.

🛒🥘 Před odjezdem ještě rychlý nákup večeře v Lidlu – klasická dovolenková logistika.

🃏🥃 Večer nás čeká místní rum, pravděpodobně i karty, a celkově velmi příjemná tečka dne 🍷😄.

Středa

🌄🚗 Brzké vstávání a hned směr sever – Anaga.

🌿⛰️ Anaga je divoký horský masiv na severu Tenerife s mlžnými lesy, dramatickými hřebeny a zapadlými vesničkami. Ideální na pěší túry s výhledy na oceán i hluboká údolí. Místo, kde máš pocit, že jsi spíš v Jižní Americe než v Evropě. Loni jsme tu byli na novoročním výšlapu v Tagananě/Tabornu, takže bylo jasno – opakujeme.

🅿️🗺️ Parkujeme u infocentra Cruz del Carmen, bereme mapu a vyrážíme na stezku Los Enigmas. Malé, skoro tajné místo s mystickou atmosférou a zvláštními skalními útvary – ideální pro dobrodruhy, co rádi objevují mimo hlavní trasy. Skvělé na krátkou zastávku a fotky s „wow efektem“ 📸. Bylo dost blátivo, ale i tak krásné 2 hodiny v pralese, jedna vyhlídka a překvapivě několik českých skupin 😅.

🚦😬 Cestou zpět dopravní katastrofa. Chápu, že místní turisty občas musí fakt nenávidět…

🍽️🇪🇸 Na oběd jedeme kousek do El Jilorio – přesně restaurace podle mého gusta. Anglicky nemluví, ceny i jídlo čistě místní. Skrytý poklad Tenerife ⭐️.

🏖️🌊 Odpoledne koupání u nás na Grande Playa, děti spokojené, my taky.

🍝🦐 Večer relax a domácí večeře – pasta s krevetkami, yumi 😋.

🃏🎲 Večer pokračuje – karty Kozel, koťátka, kostky a lahvinka Guajiro Roble Añejo 🥃🍷. Pohoda nejvyššího stupně.

Čtvrtek

👋☀️ Poslední den. Trháme partu. My volíme relax, druhá skupina vyráží k Teide (kde jsme už byli 2×). U nás vítězí chill na terasce a krátká procházka s pivkem 🍺.

🍽️🏡 Oběd ve vedlejší vesničce – já konečně dávám sépii 🦑. Pak už jen blbneme ve vlnách 🌊, hrajeme fotbal ⚽️ a užíváme si poslední ostrovní hodiny.

🃏🎲 Večer dopíjíme zbytky, takže u mě combo pivo–rum–pivo–víno 😅🍷, k tomu karty a kostky. Štěstí ve hře tentokrát nic moc, ale atmosféra top.

❤️🏝️ Tím uzavíráme naše čtvrté Tenerife. Suverénně nejlepší ubytko v Porís – Villa Olivo můžu s klidným svědomím doporučit, oblast příjemně klidná. Pokud bych jel příště, tak buď zase sem, nebo Puerto de la Cruz – to je prostě naše srdcovka ❤️.

✈️🚗 Dnes ještě malé trápení s check-inem u Transavie (první půlka letu od KLM) a zítra v klidu na osmou na letiště. Tam se taky rozloučím s Cuprou od Cicaru, která mi za ten týden fakt přirostla k srdci… 🚙🥹

Pátek

🌅🚗 Ráno po osmé vyrážíme, vracíme auta a rovnou na check-in. A tady začíná menší letecké drama… Pan u přepážky totálně zvoral odbavení – načetl špatnou rezervaci, vytiskl víc palubek, než měl, a kufry označil cizími jmény. Po upozornění to „opravil“ přelepením tagů… takže kufry měly dva štítky. Výsledek? Jeden kufr se ztratil 😑. Reklamace na místě, oficiální stížnost na KLM (letěla Transavia) a čekání.

📞🧳 Zkrácená verze: kufr nakonec dorazil v sobotu (volali, ale ještě čekám na finální doručení). Takže happy end, jen s malým zpožděním.

✈️⏱️ Pak už jen čekání a odlet. Let Tenerife – Amsterdam za 3:39 🤯 – můj nejrychlejší let v životě ze 495 letů (a asi chvíli zůstane rekord).

☕️🥃 V Amsterdamu Aspire salónek – wafle a Baileys… na to se nezapomíná 😄. A pak už směr domov.

🚗📄 Praha: reklamace kufru, vyzvednutí auta v GO Parking a v bondovských 0:07 doma 🕛😎.