Na5ozeninový víkend v Barceloně + videa

Barcelona je jedna z mých nejčastějších destinací. Sice se hrál v sobotu fotbal a konal Comicon, chtěli jsme si to užít sami. Proto jeden z našich pravidelných gurmánských výletů.

🚗🕒 Odjezd z Bolky v 11:20 (dle plánu), 12:20 už parkujeme na PRG:Parkingu a 12:40 jsme na letišti. V 12:50 už si užíváme pohodlí FastTrack lounge – poprvé díky Visa Infinite. Vstup zahrnuje i privátní odbavení, což je luxus, na který si člověk rychle zvykne. Jasně, něco to stojí, ale na tu hodnotu si člověk rychle udělá rozpočet. Salonek má stejnou nabídku jako Erste nebo Mastercard, ale - byl skoro prázdný. Takže oáza klidu, výborné víno a teplý oběd.

🛫📺 Letíme s Vueling A321 EC-MJR, vše běží hladce. Boarding v klidu, batohy nikdo neřeší. Letadlo úplně narvané – žádná šance si přesednout, takže zapínám Netflix (nového Odstřelovače a Hádkovi) a střídám koukání s marným pokusem usnout.

🚕📱 V Barceloně přistáváme včas, vystupujeme přes nástupní most (chobot), takže zadní sedadla znamenají trochu čekání. První zásek přichází s aplikací Cabify – řidič „čeká“ jinde, aby naúčtoval čekací čas. Klasický scam pokus, znám to ze Sevilly. Naštěstí reklamace funguje, v neděli mi částku částečně vrátili. V konečném důsledku beru normální taxi z řady – 30 € místo 20 €, ale přežiju to. Sdílené služby nově hledám přes aplikaci Ride Obi, která mi je porovnává a funguje to.

🏨🌇 Chci to Lu udělat pěkný, takže vybírám hotel Kontík nebo chcete-li InterContinental Barcelona. Poctivá pětihvězda (přes Agodu za super peníz - ale Agodu jsem našel metodou hledání ceny přes Google Maps) – krásné pokoje, designová koupelna, perfektní matrace, bohatá snídaně a personál, co si tě fakt hýčká. Skvělá poloha – pár kroků na Montjuïc a zároveň pěšky na La Ramblu. U recepce nás vítá Slovenka Martina – další důkaz, že jsme si vybrali správně.

🍽️⭐ První večer věnujeme michelinské gastronomii. Míříme do Hisop – restaurace s Michelinskou hvězdou od roku 2010, která je navíc oceněná i v Repsol Guía (2 soles). Šéfkuchař Oriol Ivern tu servíruje moderní katalánskou kuchyni postavenou na čerstvých lokálních surovinách. Degustační menu je zážitek sám o sobě – od mořských plodů po zeleninové variace. K tomu výběrové červené víno z Riojy, elegantní, sametové. Vybíral jsem především pro katalánskou autentičnost. Cestou zpět si dáváme skleničku v baru Vermutó – kdybych tušil, že vermut je tu taková modla, dal bych si ho rovnou a neztrácel čas s vínem, byť fantastickým.

🍳🥐 Ráno nás nic netlačí, takže snídaně až v 10. Opravdu luxusní záležitost, jeden z těch hotelových bufetů, kde si říkáš „tady by se dalo přežít i apokalypsu“. Trochu se přejídám – účet za Barcelonu byly +2 kg.

🏛️📸 Dopoledne začínáme návštěvou ikonického pavilonu Miese van der Rohe, tvůrce i slavné vily Tugendhat. Minimalistická elegance, kterou si přála oslavenkyně – splněno. Poté skáčeme na metro a míříme k majestátní Sagrada Familia. Všude plno, fronty, ale stejně ohromující. Genius loci a architektura Antonia Gaudího, kterou svět nezná obdoby.

🌿🦜 Pěšky pokračujeme k Arc de Triomf, kde obdivujeme pouliční umělce, a pak míříme do Parc de la Ciutadella, kde nás vítají papoušci, palmy a španělské slunce. Žízeň nás žene do přístavu – dvě studené piva na slunci chutnají jako správná odměna. Při pohledu na motorové jachty si říkám, kde jsem udělal chybu.

🛍️⚽ Z přístavu jdeme přes Rambla de Mar (máme štěstí a vidíme v akci otočný most a nájezd prachetnic do/z přístavu) na La Ramblu, kde u stánku "pašeráků" kupujeme dres Raphinhy (samozřejmě fake ale na venkovní hraní stačí a nakupujeme zde dresy rádi - po smlouvání 2OE). Pak míříme na oběd do legendárního Mercat de la Boqueria (oficiálně Mercat de Sant Josep). Trh funguje už od 1217 a od 1853 v krásné budově ze železa a skla. Stánky přetékají barvami – čerstvé mořské plody, šunky, ovoce, sladkosti i tapas. Ale taky turistická past – ceny vzhledme k velikosti přepálené (jako sorry ale malá sangria plná ledu 7? Když i na La Ramble je za 20e poctivý litr), obsluha občas znuděná. I tak to ale stojí za zastavení.

🏠🎨 Poslední zastávkou je Casa Batlló, další mistrovské dílo Antonia Gaudího. Mozaiky, organické linie a barevná hra – i zvenku to bere dech. Odtud rovnou na metro a zpátky do hotelu na chvilku odpočinku.

🐌🍷 Večer nás čeká autentická katalánská klasika – Las Caracoles. Funguje od roku 1835 a stále se drží své tradice. Vchází se přímo přes otevřenou kuchyni – voní to česnekem, dřevem a starými časy. Jdeme do šnečího menu, samozřejmě. A znovu víno z Riojy, tentokrát hutnější a výraznější – k pokrmu jako dělané. Živá, hlučná a poctivá atmosféra – ideální závěr sobotního večera. Rezervováno přes TheFork (budu využívat, skvělé pro rezervace restaurací s předstihem) a vybráno díky instagramovým recenzím. MOJE VIDEO.

🌞👣 Neděle bez plánu. Ranní snídaně dřív, a pak procházka přes Montjuïc s myšlenkou na lanovku – ale nakonec jdeme raději pěšky. Na La Ramblu, dáme si sangrii, pozorujeme lidi, nasáváme Barcelonu. Oběd v argentinské restauraci – steak jako kovaný, všechno pěšky. Cestou zpět narazíme na skrytý skvost – historickou nemocnici Hospital de la Santa Creu, gotický poklad, který nás úplně dostane. MOJE VIDEO.

👋✈️ Hotel nám vychází vstříc s late checkoutem v 15 h, což oceňujeme. Ještě jedno pivo na zahrádce, slunce, lehký vánek – lepší tečku si nejde přát. Na letiště tentokrát Cabify bez zádrhele. Letíme s Ryanairem z Terminálu 2, moje premiéra. Stroj EI-GXN plný do posledního místečka, batohy nikdo neřeší a za 2 hodinky už jsme na Havláku. Auto a domů.

🎉🎁 Vydařený víkend, narozeniny oslaveny, zážitky sbalené. Barcelona nezklamala. Vlastně spíš překvapila.

Jak nám chutnalo v Hisop? Moc. I když asi jsem tomu nedorostl plně. Zážitek famózní, i když po prvním chodu jsem nevěděl, zda se mám bát, že budu hladov, smát se a nebo tvářit se jako wow. Přišla prostě jen malá ploutvička.....

🍷✨ Degustační večer v Hisop

Michelinská hvězda, minimalistický interiér, milá obsluha – ale hlavně devět chodů v mistrovsky vystavěné kompozici chutí, textur a vůní. Moderní katalánská kuchyně pod taktovkou šéfkuchaře Oriola Iverna nás úplně odzbrojila.

🥂Začínáme lahvinkou
Horizonte de Exopto 2012 – Bodegas Exopto
Elegantní, moderní Rioja s důrazem na svěžest a strukturu. Graciano dodává kořenitost a kyselinku, tempranillo zaobluje. Lehký toast z dubového sudu, ale pořád šťavnaté a živé víno. Vzniká v mladém butikovém vinařství s francouzským vlivem – víno s charakterem terroiru, které ladilo s každým chodem.

🍽️ Degustační menu, jak šlo za sebou:

1. Smažená palaia
   Jemná rybka s křupavou krustou, čistý start s dotekem moře.

2. Artyčoky s vepřovým kolenem a mořskými šneky
   Skvělé spojení země a oceánu, překvapivě harmonické – artyčok přebírá vedení.

3. Ústřice grilovaná na uhlí s hráškem a adobo omáčkou
   Ústřice s kouřovým nádechem, hrášek jako jarní kontrast, adobo dodává hloubku.
   

4. „Calçotada“ s lanýži
   Variace na slavný katalánský rituál grilovaných cibulek – tady v luxusní verzi s lanýži, které voní až ke stolu.

5. Mořan (red porgy) s bobem a mátovou polejí
   Lehké a svěží, ryba perfektně opečená, máta tomu dala jarní twist.

6. Hovězí longlet s černým pastinákem a marockou limetkou
   Silný masový chod s exotickým nádechem. Pastinák krémový, limetka tomu dodala říz.

7. Výběr sýrů
   Přesně načasované – vyvážené, jemné i výrazné kousky. K Exoptu sedly parádně.

8. Japonský zelený čaj sencha s ředkvičkou a květem pomerančovníku
   Přechod k dezertu byl spíš meditací – lehké, aromatické, skoro až zenové.

9. Banán s potočnicí lékařskou a tamarindem
   Dezert, co si hraje – nasládlost, hořkost, kyselost, všechno v jedné lžíci.

🎯 Verdikt? Nejde o jídlo, jde o zážitek. Každý chod měl svůj příběh a dohromady to bylo jedno z těch večeří, na které se vzpomíná i po letech.

A nakonec jedno zamyšlení.... A asi fakt je tady lehce více overturismus, který kazí atmosféru a žít každý by tu nechtěl. Mějte namysli, co si myslí místní a podle toho se chovejte. A asi tak se budou chovat i oni....

Pololetky ve Vratislavi a skvělý gastrotip

Na pololetní prázdniny jsem měl rezervovaný super hotel ve Sklářské Porubě. Vzhledem nemocím jsem to zrušil poslední den, kdy to zdarma šlo a čekal. Pak jsem měl ve hře Řím (jako již po několikáté). Ale nebylo by tam ani moc teplo a hlavně hodně chození, což jsem po nemoci nechtěl. A asi i dobře udělal. Nakonec jsem vybral nám dobře známou Vratislav, kam se průběžně vracíme. Od fotbalu, velikonoc, vánočních trhů až po celkem fajn odletové letiště.

Ubytování jsem vzal v síti Scandic, která se mi moc líbila v Hamburku, protože jsem chtěl snídani. Pěknou hotelovou snídani v Evropském hotelu, ne někde ve vývařovně pro koupáky.

Jedeme v pátek. Cesta až na malou zácpu před Vratislaví v pohodě, stavíme u Magnolie a klasika, Primark. Kdybychom tam nejeli hned, stále bych měl u ucha meluzínu. :-) V hotelu nás nechávají načekovat dřív a hned do města na lov trpaslíčků. Delší procházka po známých místech a Zloty Pies jako minule. Ale za mě naposled. Naposled na večeři, maximálně na pivo a prkýnko Beer Snack. Jinak je to tourist trap. V jedné z tisíce Žabek nakupujeme pití a relaxujeme na příjemném hotelu kousek od vlakového nádraží.

Ráno snídačka, skromnější jak v Hamburku, ale chutná. Scandic má dobrou policy. Třeba si můžete od snídaně vzít také sebou v papírovém kelímku....  Procházka městem (6km), bubble tea a ve 12h checkout. Jedeme do Gorlitz, tedy do polské části do Zhořelce. Po nadstandardně dobrém burgru se fotíme na mostě "přesně na čáře" a jedeme dom. Pěkný výlet.

Na Vratislavi mě děsně baví její vibe. Řeka Odra, mosty, tramvaje, hladová okénka s výrobou (preclíky, koblihy), nové gruzínské pekárny Peki i hospůdky pod viaduktem. Jednoznačně musím říci, že sem chci v létě - teplo na zahrádky a dlouho světlo a že nejlepší část města je ta u "hlaváku", nikoliv přímo centrum. Turistů je tu fakt hodně. Především díky lowcostům ze západu a ty docela tlačí i ceny nahoru. Suvenýry, jídlo, pivo vše dražší jak ve Španělsku...... ale abych končil pozitivně. Neváhejte! V každé roční období je to tu super!

Na závěr slíbený gastrotip.

A pokud vás zajímá gastro, mám pro vás tip na skvělý instaúčet lokálního gastroinfluencera, Wroclawskie Podroze Kulinarne. Aspoň nespadnete do turistické pasti. 177k sledujících není jistě jen tak. Škoda, že jsem ho našel tak pozdě.

A vlastně mě napadl ještě jeden. Ve Vratislavi vozí jídlo Glovo, dobře známé ze Španělska a Portugalska....

Gastrotrip do Palerma a odpoledne v Zurichu

Vyjížídme 🚙 🌧️ v poklidu v 6:15 přesně podle plánu. Výhodou víkendů je malá doprava. Přesně za hodinu jsme na PRG parkingu (za polovinu GOparkingu), rychle na letišti a jdeme na dobrou ☕️ do PAULa. Švýcaři maj přesný vlaky, ale s letadlem to nemusí být pravda. Máme malé zpoždění a tak jsme🛬 v Zurichu 🇨🇭 asi o 20min pozdeji. V letadle se snažím dokoukat Stodolovi, co jsem večer nestihl. Ideální film na partnerskou dovolenou.

Z Prahy z aplikace mám už 🎫 na 24h🚈, 🧳 dáváme do lockeru (dnes to byl kumšt nenechat si je odbavit) a jedeme na Hbf. Po Bahnhofstr nakukujeme do obchodů luxusních značek oděvů i hodinek plných arabských a afrických uprchlíků na straně kupujících. Švajc je prostě oáza poctivě zdaněných 💲💲💲. U Zurichsee pozorujeme mladé kapely, kteŕe tu mají svůj festival a prcházíme sobotním blešákem. Raději z dálky, nemáme hotovost a na těch pár hodin ji nepotřebujeme.

V coopu kupuje super oběd. Saláty🥙, roastbeef a na břehu řeky obědváme. Utíkáme bez ohlížen z obchodu nadupadného 🍫🍫🍫 (z nutričních důvodů odcházime jen s fotkou) a jedeme na letiště. V Aspire lounge gin&tonic a finále Stodolových.

Do Palerma už letíme přesně.

Na letišti máme připravený odvoz a jedeme rovnou do našeho hotelu, odhazujeme kufry🛄 a hurá do města. Vedro na padnutí. Začíná festival sv.Rosálie a tak naše nábřežní ulice před hotelem se stává streetfoodovou polopěší zónou (resp. mix zóna - pěší chodí, ale auta taky jezdí :-) ) Takže využíváme té šance k malému snacku a dáváme si Stigghiola - jehněčí střívko na grilu. 🥄Mě to chutná.

Ale jen mě a tak jdeme ještě na klasickou večeři. Zkoušíme sicilské pivo Messina, takové aléčko a jdeme spát. Celý den si užíváme chlazené ovoce - 🍉🍍🍈🍇.

Ráno vstávačka a hned na trhu Ballaro. Chceme si dát dobrou snídani a já přeskakuji plán na espresso a jdu rovnou do 🐙 chobotnice. Ani tohle není trefa do černého :-)

Pak se přesouváme pěšky ke katedrále, normanskému paláci a pěšky zpět do města na nejlepší cannoli od klášterních sester. Sladké jako cumel, ale skvělé!

Ve vedru ani nemáme moc hlad, takže oběd máme jen studené prkýnko a ještě studenější 🍺❄️ heineken. Pak jdeme na hotel a lenošit k bazénu. Číst 📚knížku, schladit se a aperolek. Večer máme restauraci již objednanou, jdeme do rybí restaurace AjaMola. Dáváme si markelu na předkrm a kalamáry jako hlavní jídlo. Restaurace vaří udržitelně, takže malé menu, vše čerstvé... dnes výběr asi ze 4 jídel. Krásně vidět do kuchyně. Krátká procházka po večeři a jdeme spát. Cestou ještě ochutnávám typické šnečky 🐌🐌🐌 Babbaluci. K pivu výborný. V noci graduje oslava obřím 🎇🎆🎇 ohňostrojem. Ulice paří až do rána.

Ráno jdeme hledat 📯📨 poštu, ale až po návštěvě dvou poboček zjišťujeme, že je dneska místní svátek a nemaká se. Super. Posíláme tedy pohledy místní zásilkovnou a uvidíme, zda nějaký dorazí. Pak jdeme na trh, tetokráte na 🥐☕️ sladkou snídani, lovíme dárky a suvenýry a chladíme se pivkem. Oběd je poslední specialita, Pane Con La Milza - telecí vařená slezina a plíce, usmažené v sádle a v housce. Chybělo mi k tomu něco kyselého, ale luxus. Nejlepší si dáte zde, v Porta Carbone.

Krátký relax u bazénu a večře v objednané michelinské restauraci Buatta Cucina Popolana. Objednal jsem celé degustační menu předem jako vrchol výletu.

Závěrem stíháme ještě slavnostní průvod, zmrzlinu 🍦🍦 a spánek.

Ráno vstávačka, řidič zaspal, ale stihli jsme vše, i malou cannoli a kávu na letišti. Pohodový let přes Vídeň, MC salonek a domu.

Tím skončil krátký gastro výlet do Palerma!

Palermo streetfood je luxus!

V Itálii se nám vždy dobře pilo a jedlo, ať to bylo třeba Bari, Florencie nebo Neapol.

Tripreport ze třetí Albánie - S(a)randa bude!

Byla to naše třetí cesta do Albánie. Jeden z předešlých zápisů obsahoval pasáž "Cestou zpět se chci podívat do Sarandy, nakoupit a vybrat peníze z ATM. Smolik pacholík. absolutně se tam nedalo rozumně zaparkovat, tak dělám pár fotek a jedeme na jídlo i nakoupit k nám do Ksamilu a pak ještě koupačka na hlavní pláži." A tak nám tentokráte ta Saranda vyšla, ale popořadě.

Když jsem se konečně dostal k datumu letního hlídání ratolestí babičkou na chalupě, jal jsem se nakupovat letenky. rozumně středa tam a maximalizovat pobyt, takže neděle odpoledne nebo večer zpět. Ideálně necestovat moc daleko autem, takže odlet z naší (letecky bídné) Prahy. Nejlépe vycházelo Korfu. Hurá, do Řecka. Jenže, při hledání komfortního ubytování s jídlem, transferem atd se mi nic nedařilo rozumně najít. A pak to přišlo. Proč nevyrazit trajektem do Sarandy, když to trvá jen 30minut? A bylo rozhodnuto. Bude S(a)randa! A zůstaneme v Sarandě, protože v Ksamilu už jsme byli. Vyzkoušíme něco nového.

Balíme malý batoh, vyrážíme po obědě a na čas jsme na letišti. Prvotní peripetie byla, že byl plný Go parking. Poprvé zažívám parkovací peklo a auto stavím na nějaké odkladiště trubek v Buštěhradě - 1.Parking. Odkaz sem snad ani dávat nebudu. Špatné to nebylo, ale opruz co vás zdrží na každé cestě min. půl hodiny, takže hodina života v háji. Na letišti je poměrně klid, proskakujeme sekuritkou a jdeme do Premier Lounge na voucher od OF (kamaráde díky) a dobíjíme telefony a plníme žaludky.

Na gate potkávám  bývalou kolegyni, náhodička, taky letí na Korfu. Odlet zpožděn. Ale ne naší vinou, ale vinou zdlouhavého opruzu na Korfu, k tomu se ještě asi dostanu. Na Korfu jsme ale včas, probíháme letišťádkem jak nůž máslem (na to jaký chtějí být letní hub je letiště za mě ostudně malé, poddimenzované) a skáčeme do taxíku. Městečko je to malé, pár ulic, dokonce se dá jít pěšky do centra cca 25min... asi jen ne v tom vedru, zdá se mi že je to i maličko nahoru dolu. Na ubytování jsme rychle, jen hážeme batohy na pokoj a dokud je světlo jdeme maličko kouknout do uliček. Lu hledá konkrétně jeden obchůdek, kde něco kupovala loni na Rhodu a mě je to jedno. Já mám žízeň, takže hned jedno na ulici to jistí :-)

Večeři si dáváme ve vyhlédnuté restauraci téměř u hotelu. V průvodcích jsem si našel sofrito a tak si to i plním. Fakt dobré, poctivé. 

Sofrito (σοφρίτο) je dušené hovězí na petrželi s česnekem. Delikatesa pocházející z ostrova Korfu. Správně tedy z ostrova Kérkyra (Κέρκυρα). Každý kuchař na Kérkyře má ten jediný, zaručený recept, v každé taverně chutná sofrito trošku jinak a všude naprosto skvěle. S trochou nadsázky bychom mohli suše poznamenat, že je to přeci naše hovězí roštěná… Ovšem díky použití nebývalého množství petrželové natě a vinného octa povýšili kuchaři z Kérkyry sofrito na božskou manu. (zdroj)

A víc se toho už nestalo. Jdeme spát, ale trošku nás zlobí komáři. Ráno vstávačka na budík :-), malá snídaně u hotelu a razíme do přístaviště. Jedna zajímavost je, že když se do přístavu nevleze prostřední hlavní branou, budete se dost vracet. Přímo z ulice do terminálu do Albánie (mezinárodní odplutí) totiž vstoupit nejde. Jsme tam raději maličko dřív, normálně bych doporučil víc než 40min, ale méně než hodinu. Něco mezi. Prošli jsme kontrolou vstupenky a pasovkou a pak už čekali na sluníčku... měli jsme štěstí, naše loď tu byla tak jsme si stoupli k ní a pak se naboardovali. Když loď stojí, nejde klimatizace. Jednalo se o křídlový člun neboli hydrofoil třídy Kometa s názvem Santa, už starší kousek. Vyrážíme na čas a první půlka cesty jde parádně. V momentě kdy se dostáváme více na otevřené moře, zvedly se vlny, vítr a člun ubral na rychlosti. Dostali jsme se na hranu jízdních dovedností stroje -->  Díky tomu, že člun není přímo v kontaktu s hladinou, je jeho stabilita méně ovlivňována vlnami a plavba je proto klidnější. To platí v případě, kdy výška vln nepřesahuje hloubku ponoru nosných křídel potřebnou pro vytvoření dostatečného vztlaku. Při vyšších vlnách se křídlo po průjezdu vlnou dostane mimo vodu, ztratí vztlak a příď člunu prudce poklesne. <-- a pokleslo. Šli jsme na poloviční rychlost, možná třetinovou a místo délky jízdy 30min nám to trvalo lehce přes hodinu, ale jsme tu. 

V Albánii, v Sarandě, na pobřeží Jónského moře. V jednom z nejteplejších míst na Balkáně s krásným počtem 300 slunečných dní v roce. 

Sedíme vepředu, nemáme batožinu a tak proskakujeme pasovkou jako jedni z prvních. Rozhrnujeme taxikáře a rovnou do nejbližší směnárny a baru Old House Bar. Kurz 100lek = 1eur. Výborně, to se bude dobře počítat. Dáváme si první točené Korce, místní pivo a brzy i druhé :-) Po té se jdeme ubytovat do hotelu Aloha, hezký, designový hotel s vlastní pláží i barem. Hezký výhled na moře a Korfu jen tak něco nepřekoná.

Hlad je hlad. Na gastrozážitky jsem byl poměrně dobře připraven, ale hned na první den improvizuji. Jdeme do Taverny Laberia, místa vzdáleného 300m od hotelu. A udělali jsme dobře. Nebudu napínat, ale bylo to nejlepší, co jsme měli. První den jdu rovnou do mušlí, které si pamatuji z Ksamilu. A k obědu domácí víno. Co si ale zaslouží 5* je jehňátko na rožni. To jsem zpozoroval později, ale mňam. Vím, že sem budu muset příště. Po obědě následuje další oblíbená část programu. Deset temp v moři, nasolit se a pod lehátko a krásné dvě hodiny spánku. Prostě dovolená. A knížka. Přivezl jsem si Kopíráka, detektivka úrovně C-.

Večer jdeme do restaurace Naxhi, která je ověnčena tituly nejlepší nejskvělejší atd. Předně musím říci, že rezervace neberou a místo jen tak nesežene. Jde to ale svižně a ať jsme byli až pátí šestí, do 20min jsme seděli u stolu a vybírali si. Zvolil jsem chobotnici a dobře jsem udělal. Radost mi udělaly i předkrmy a Lu si dala pálivé krevety. Mně to chutnalo, ale taková malá porcička, na večeři. Na včeři jsme prošli celou promenádu s tím, že večer si vychutnáme atmosféru. Tůdle nůdle. Masakr lidí. Jdeme rovnou na hotel, cestou nakupujeme ve Sparu a je nám fajn.

Určitou zajímavostí je všudepřítomný čepovaný Budvar s přídomkem české pivo. Potěší.

Dalším dnem je pátek. Ráno jdeme na snídani a pak na pláž, plníme cíl a čteme si. Počasí nám přeje a než nás dožene hlad. To razíme tam co včera, protože na jehňátko nechci déle čekat. Po obědě siestička a čekání na večeři :-) Jdeme na procházku a cílem je vyhlášená sarandská restaurace Oda e Babës, která servíruje ty nejtradičnější albánská jídla. V podstatě je to velmi skromné, ale i dobré a hlavně to jinde v turistických restauracích nedostanete. Vchod klame tělem, mále jsem to přešel. Míst je tam málo, rezervaci doporučuji a nemají venkovní sezení.

Oda e Babës is a restaurant located near the center of Saranda, Albania. It is a special restaurant with Albanian traditional food. We start the table with 14 starters (small vegan portions) then you can continue to the main dishes. Everything which is served in the restaurant is Organic. We also serve our traditional drinks, especially Raki and Wine, which are produced in our little farm.

I menu je velmi jednoduché. V podstatě je povinnost objednat si degustační talíř předkrmů a pak mají na výběr 3-4 hlavní jídla (jedno vždy veganské) a ještě doporučují sýr s medem. Ten jsme měli den předtím a tak jsme vynechali. K tomu domácí víno. Já měl jehněčí v jogurtu, v podstatě v hustém kefíru... zajímavé, ale repete bych asi nedal. 

Sobotní ráno proběhlo stejně jako to páteční. Oběd zkoušíme jinam a jdeme na blind do dobře hodnocené restaurace, která ehm ehm, nic moc. Ani ji zde nebudu zmiňovat. Cestou ale vyhlížíme restauraci na večer. Tam můžeme, až budeme mít nakoupené dárky, hlavně Messi Inter Miami dres, samozřejmě originál. K večeři se cpeme pořádně, když je to v Albánii zas pro letošek naposled a je jak jehňátko, tak krevety, tak rozpečený sýr, tak dezert. Večer pak ještě 2 drinky na ulici u kiosku, za mě naprostý ideál.

Druhý den snídaně, rychle moře, sprcha, zabalit. A jdeme si koupit burek na cestu + utratit poslední šušně za pivo, na stejné místo, kde jsme zašli. Pak maličko stres, loď se opozdila, dlouze nakládala. Cestovní rychlost taky neměla tu správnou.... takže v Korfu o 30min pozdě, 20min do doporučeného času odbavení. Letiště na Korfu je tragicky malé, tam se nevejde nic. Bereme taxi a ten mě okradl :( Dal jsem mu 50e, otočím hlavu, drží 10e ..... prohodil si to šmejd, tak tahám novou 50e :( Kdyby jste potkali potetovaného hajzla v elektrickém mercedesu, poblejte mu ho a utečte. 

Lety na Korfu taky velká zábava diky jednosměrné ranveji. Kdo přistane musí se po stejné ranveji vrátit k terminálu. Takže vše trvá 2x déle. Odlet se zpožděním, ale co. Doma si o 2h později..... výlet to byl super.

Svět jsou jen báry (v Bari)

 Zapomenout na sváry 

Vždyť svět jsou jen báry 

Zastavit káry a jít dál ....

Bari. Naše další destinace, podruhé spolu v Itálii. 

Babička si bere děti již ve čtvrtek po kroužkách a mi tak v klidu vyrážíme páteční ráno na apríla na letiště. Let zajišťuje WizzAir a to do Benátek a dále do Bari. Zpátky již přímák. Vše probíhá naprosto hladce, na čas, nová a neplná letadla Airbus 321/320. Kontrola velikosti zavazadel žádná, takže zbytečný stres kolem velikosti příručáku. Za mě velká spokojenost. Stejně jako služba Venice connect (letenku jsem kupoval na wizu napřímo a nic si za to neúčtoval, Kiwi to uvádí jako jeden z benefitů.. šmejdi). Z místa, kde vás vysadí bus jen proběhnete za stěnu po kontrole pasu a jste v odletové hale. Přestup? Max 10min. To chceš.

Wizz má však jeden nešvar cestujících. Tím, že jsou první místa (asi 8-10 řad) placená dráž a cestovatelé je moc neberou, hrne se sem plno drzounů a spekulují na neobsazená sedadla, ač sami sedí řada 26+. Vlezou si na sedačku a čekají, zda je někdo vyhodí a nebo si dobrovolně sedne jinam. Když je někdo odsune, tváří se kysele, co prudí. Otravné, hádat se s nimi.

Po příletu a hladkém výběhu jedeme vlakem do centra, kde máme ubytování. Příjemně pěšky k našemu bytu (prý hotel, ha ha ha). Před ubytováním si dáváme první lahvinku a nějaké mořské potvory, jsme suchozemci no. Ubytování máme v krásném, asi sedmipokojovém bytě, ale náš je jen jeden pokojík. Prostě někdo přestavěl byt v centru na minihotel s 5-6 pokoji.... self check in, kód od pokoje dostáváme pomocí sms. Jelikož jsme nevychytali nejteplejší víkend a chystá se déšť, dáváme si šlofíčka a přečkáváme první spršku.

Po té pěšky obhlídnout centrum a ano, dát si další lahvičku růžového vína, lokální večeři s lahví růžového a posléze už jen pár deci v baru u domu. Hezky venku na ulici. Je pátek a v ulicích je živo. Na druhý den si bůkujeme přes Airbnb "Local food tour".

Local Food Tour nakonec zklamání. První jídlo byla foccacia - super. Druhé jídlo, smažený polentový placík - hnus. Navíc jsme čekali, kdy paní začne prodávat (průvodce nevěděl?), ztráta času. Pak jdeme na jídlo, které si nakonec nedáváme, protože je fronta (průvodce nevěděl) atd atd. Sepsal jsem to do Tripadvisoru (průvodce si přál recenci ;-) ). Za mě lehce vyhozené peníze a účel to nesplnilo. Po tour odpočinek a pak procházka, kdy samozřejmě probíhal Festival růžových vín. Večer zakončujeme dobrou rybí večeří. Pozor, je potřeba si sobotní večer rezervovat, nebo si nesednete. Co se mi na gastru v Bari líbilo? Především meníčka pod QR kody.... nemusí pořád tisknout menu a flexibilně mohou dělat změny. Oblíbený lístek si můžete i uložit rovnou do telefonu. A telefon s QR čtečkou už má každý ne? Dále, účtující si za každého hosta příplatek 1-2 EUR dížko. Takže pak můžete dát jen něco navíc a když zaplatíte kartou přes QR na stole, nemusíte se tím již trápit....

Během naší návštěvy ještě kontrolovali greenpasy na covid. Nikdo neprudil, nikoho to neobtěžovalo atd. Jen u nás je vždy se vším problém....

Restaurace a bary co mohu doporučit v Bari:

Ristorante Tiella - super lokální kuchyně

La Biglietteria - především nadupaný vinný lístek

L'Osteria Del Borgo Antico - italská kuchyně + ryby

La Tana del Polpo - především chobotnice

Bonus - nejlepší foccacia - Bakery Santa Rita - a počítejte s dlouhou frontou!

(pro večeři skoro všude o víkendu potřeba rezervace! ideálně přes nějakou online službu, GoogleMaps napoví)

Bari můžu jako víkendovku jen a jen doporučit. Rozumné vzdálenosti, klid, historie, dobré jídlo, street food a kavárničky. Přímé lety z Prahy.... rozhodně jeďte!

P.S.: A na konci výletu mi došlo, že pro městský kemping mi chybí batoh. Takže co? Takže jsem si objednal nový, funkčně fakt promakaný Omen 25l od HP :-)

Baskické Bilbao ve stínu paniky z koronaviru (6-8.3.2020)

S tímto textem jsem váhal přes dva měsíce. Samozřejmě, jel jsem do Bilbaa v momentě, kdy byla korona v nějaké fázi. Rozhodování bylo těžké, + i - bylo dost. Když jsem text začal psát, rozjelo se to naplno. Španělsko navíc bylo jednou z nejvíce postiženou zemí. Vlastně je do teď (13.5.2020). Nás to lízlo taky maximálně. Školy, karanténa, zavřené fabriky. Kdyby mi to někdo řekl v lednu, měl bych ho za blázna. Tento blog však je o cestování.... Ano, jeli jsme. V důsledku nových informací to ale hodnotím tak, že jsem měl štěstí. Nic se nestalo, ale rozumnější asi bylo bývalo neletět....... Takže pojďme k textu, který reflektuje informace, které jsme měli k 10.3.2020. :-) Nechávám ho původní!
=======
Naši civilizaci zastihla nepřipravenost na nový vir, koronavir, COVID-19. Nenajdete nikoho, kdo by to neznal, nenajdete minutu mediálního prostoru, aby to slovo nezaznělo. Ano, nelze to podcenit, chytit to nechce nikdo. Ale je panika oprávněná? Je oprávněná panika z 20-30 nemocných, kdy chřipka již má jen letos víc obětí? Když jsem letenky do Bilbaa kupoval, normálně se cestovalo. Týden před naším odletem panika vypukl naplno. Necestujte. Kupte si zásoby. Karanténa. Přiznám se... víc než reálného viru, který navíc v Bilbauu není a nebyl, jsem se bál nějaké karantény v hotelu, přecejen jsme měli jet dva a děti nechat doma u babičky.... červík hlodal, ale byl to červík paniky, nikoliv faktů. Nakonec jsem zvolil jasnou taktiku. Pokud se neobjeví reálná hrozba viru v Bilbau (ani ne kvůli nákaze, ale kvůli restrikcím) nebo na letištích, pojedeme..... jeli jsme a dobře jsme udělali!

Dopravním specialistou v naší rodině na Španělsko se stala Lufthansa a stejně jako do Barcelony, vyšla nejlépe i zde. A dobře jsme udělali. Německý servis nepřekypuje blahobytem ani letušky nejsou největší kočky, ale mají proparacovaný systém služeb. V podstatě si umí poradit i v horších situacích, což se ukázalo cestou zpět. Navíc ani nijak extra nebuzerují se zavazadly do kabiny. Ještě jsem ani neměl dopsaný MEGA REPORT z Valencie (silně doporučuji) a už jsem věděl, že další evropská cesta musí (chci) aby byla do Španělska. Nějak mě ta jejich pohoda a jídlo začali bavit.

Cíle naše cesta měla v podstatě dva. První byl gurmánsko-gastronomický. Kromě španělské pohody jsem si oblíbil i jejich šunku jamon a druhým cílem byla návštěva Guggenheimova muzea.

Gugghenheimovo muzeum v Bilbau nese nesmazatelný podpis architekta Franka Gehryho. Jak pravděpodobně postupoval při tvorbě modelu muzea je demonstrováno v jednom z dílů Simpsnových.
Muzeum bylo vystavěno roku 1997 v průmyslové části města, uprostřed loděnic, doků a ocelářských továren, podle projektu a vítězného návrhu z mezinárodní architektonické soutěže kanadsko-amerického architekta Franka Gehryho. Plány byly vypracovány výhradně pomocí počítačového programu pro modelování CATIA. Díky tomu bylo možné vyprojektovat tvary, které by byly tradičně nerealizovatelné. Futuristická stavba zrcadlící se ve vodní hladině řeky Nervion a připomínající svým tvarem loď kombinuje rovné a převládající zakřivené tvary, mezi pláštěm budovy pokrytým titanem jsou umístěny prosklené plochy. Jako další stavební materiál je použit vápenec. Muzeum zcela postrádá střechu v obvyklém tvaru. (zdroj: Wiki)

Cestu si děláme pěknou. V předstihu parkujeme na centrálním parkovišti letiště Havla a jdeme rovnou na sekurity. Scénáře "všichni ve skafandru" se nenaplňují a snad kromě opuštěného asiata nikdo roušku, respirátor nebo podobně nemá. Dáváme drinky v salonku a přesně na čas odlétáme do Frankfurtu. Tam (bohužel) nenacházíme žádný salonek pro PriorityPass a tak si musíme pivko normálně zaplatit (sic!). Drink a jdeme na to. Po krátkém spánku v pohodě přistáváme na příjemném letišťátku Bilbaa a jdeme na bus. Osvěžením bylo přílet týmu Mallorcy, kteří hráli v nedalekém městečku zápas LaLigy! (ano, liga se hrála).

Busem jsme za 20min v Bilbau a krásně pěší chůzí míříme do našeho hotelu NYX ze sítě Leonardo. Po krátkém odpočinku se dáváme do pohybu, šmejdíme starým městem, nakupujeme drobnosti - tapas - k snědku v místní tržnici (bohužel to byl poslední den, pátek, kdy se dal jamon koupit. Takže - ano, nekoupil jsem). Večeři, vynikající, si dáváme v nedaleké ultra baskické restauraci, která je od 20:30 restaurace a do té doby nálevna seniorů :-) Cestou zpět v místních restauracích zkoušíme pivo víno a uťapaní jdeme spát.

Po luxusní snídani čekáme až doprší a pěšky jdeme podél řeky obdivovat krásy architektury a moderního umění. To nejde popsat, to se musí vidět. Fakt! Ač nejsem žádný znalec a odborní na tyto novoty, líbilo se mi to jako komplexní zážitek. Cestou si dáváme tapasky na tržnici a kupujeme šmuk jako dárek + nějaké drobné dárky pro děti. Relax. Siesta a na večeři na lahodnou paellu. Tu jsme si po výletě do Valencie dost oblíbili.

V neděli už snídaně a domů. Pro cestu na letiště (i z hygienických důvodů.... ačkoliv, v Praze řidič taxi byl nemocný jako skoro první) volím Uber. Hned po nasednutí mi pípla zpráva od LH, že zpoždění... a tak jsme se okradli o 2h času ve městě. Nudu ubíjíme na letišti v salonku. Co budu povídat. Zase to byly nervy! V Mnichově nás mezi lety převezly ale dodávkou a tak má LH moji radost. Druhá cesta po Kuvajtu a zase s problémy. Konec dobrý, všechno dobré a domu jsme se dostali podle plánu.


A pokud se chcete s Bilbaem více sblížit, zkuste seriál Oběť číslo osm na Netflixu.
=======
A závěrem, v optikou května, hrdě říkám, že smekám před svým dobrým kamarádem, skautem, Honzou Hamáčkem, alias Vrtulem. Porval jsi se stím skvěle. Taková situace tu nikdy nebyla a ty ses sní porval na výbornou. Dělat rozhodnutí pod takovým tlakem tě bezesporu stálo hodně úsilí a možná i zanechalo stopy na zdraví a psychice. Dal jsi to. Dal jsi to pro nás a já ti za to moc děkuji! A sluší se i přiznat, že jsi překonal to, co jsem si dokázal pomyslet, že je možné. Chtělo to fakt koule!

Do Florencie za biftekem i památkami

Pátek se tu objevil úplně z nenadání a s ním i náš odlet na eurovíkend. Z minulých cest jsem měl téměř zabaleno a tak jsem to ani nijak nemusel hrotit. Batoh Osprey byl téměř prázdný a prázdný se i vrátil. Pohodovou jízdou jedeme na Ruzyni, parkujeme s lehkým nervem kvůli nedostatků místa v PA-Smart parkingu a jdeme na odbavení. Jak je již dnes u loucostů zvykem, stejně vše máte vytištěno z domu a jedete jen s příručákem. Tak i my, tentokráte poprvé s Vuelingem.

Po klidném průchodu sekurity jdeme rovnou do Erste Premier Lounge, který je v rekonstrukci. A služba dostává těžce na prdel. Přecpané, že si není kam sednout. Dáváme pivo, bechera a chlebíčky a tlučeme čas s časopisy. Vueling odlétá přesně na čas. Naštěstí máme volnou mezisedačku, tak se nám letí komfortně. Paráda. O občerstvení zájem a nemám a tak se věnují své oblíbené činnosti v letadle a spím :) Přilétáme na mini- letiště ve Florencii (boarding vše busem, ani jeden chobot) a prakticky v okamžiku jsme venku. Jdeme na tramvaj a kupujeme za 1,5EUR/osoba lístek (pozor, tramvaj odjíždí z obou kolejí a na obou stranách je možné koupit lístek). Za nějakých 20minut jsme v centru, na hlavním nádraží. Kdo má rád adrenalin - ani jednou nám nikdo lístek nekontroloval a to jak v tramvaji, tak ve vlaku či buse. Velmi příjemná a pohodlná cesta z letiště.

 Pěšky se jdeme ubytovat do Residenza Castiglioni, dáváme lehčí relax a vyrážíme si dát něco k obědu. Většina neturistických trattorií totiž mezi druhou a čtvrtou zavírá. Úplnou náhodou narážíme kousek od hotelu na Trattoria Sergio Gozzi, která 2015 oslavila 100let. Asi 10min musíme čekat na místo (což je skoro všude, kde to za něco stojí) a pak se ocitáme u stolu s nabídkou té nejryzejší toskánské kuchyně pro místní. Poměr místních a turistů je 80:20, paráda. Dáváme si dvě typická toskánská jídla - Lampredotto - směs špenátu a dršek - a Bollito misto, vařené hovězí a hovězí jazyk. Pochutnali jsme si. Spláchli jsme to půllitrem domácího červeného vína.

Pak vyrážíme procházku po místních pamětihodnostech, opravdu impozantní. Jdeme směrem Santa Maria del Fiore, pak na Piazza della Signoria a prohlížíme Palazzo Vecchio a všechny sochy kolem. Již je to jen kousek k Ponte Vecchio (na ten jsem se těšil snad nejvíc) a podél řeky k Basilica di Santa Croce di Firenze. Zpět procházkou a s přestávkou docházíme až k Mercato Centrale Firenze, kde si kupujeme pár dobrot a toskánské víno na pokoj. Děláme si to pěkné a rozhodli jsme se vyřadit muzea... je to stres s lístkama, frontama a zabere to strašně moc času. Soustředíme se na atmosféru, památky a gastronomii.

Po odpolední siestě vyrážíme do restaurace Ristorante del Fagioli, která má svůj zářez i v Michelinu. Otevírá 19:30 a já se rozhodl tam být již v 19. A dobře jsem udělal. Nemáme rezervaci a jsme první kdo čeká. Prakticky jen na nás se pak i dostane stůl, ale jen do 21h. Aspoň něco. Rezervaci jsem nedělal, jediná možnost byla zavolat. Restaurace nemá svůj web, Facebook a ani není na žádném bookovacím systému. Asi to nepotřebuje.
Menu je jasné. Dáváme nějaké zobání (Toscano Misto), Gnudi - plněné knedlíčky sýrem a špenátem v rajčatové omáčce, Tappa pomodoro - rajčatová polévka zahuštěná chlebem tak, že to celé byla jakoby hustá kaše.... hlavním chodem však byl toskánský král, jídlo ve Florencii vyhlášené. Proto jsem především chtěl jít sem. Kdo se prochází ulicemi Florencie, tomu neuniknout vytríny plné vyzráleho hovězího masa. Král je: Bistecca alla fiorentina di chianina

Bistecca alla fiorentina neboli biftek s kostí je snad tím nejtoskánštějším pokrmem vůbec. Maso se servíruje jen lehce propečené a podává se s jednoduchou přílohou či přízdobou, aby vynikla jeho lahodná chuť. Ta nejlepší bistecca se tu připravuje z ušlechtilého plemene skotu chianina. Jedná se o nejstarší a největší druh skotu, který v dnešní Itálii chovali už staří Etruskové. Bílé krávy se nejčastěji chovají na soukromých farmách s přísným dohledem na to, jak skot žije, což se na kvalitě masa samozřejmě znatelně projevuje. Bistecca alla fiorentina z masa chianina je toskánské TOP, které vašim chuťovým buňkám v Toskánsku jednoduše musíte dopřát. 

Po objednání stejku vám přinesou ukázat kousek masa, který bude váš. Nutné je aby měl přes 1kg a byl silný 4-8cm, náš měl 1,3kg. Opečou ho z každé strany 3-4min a pak nechají 4min odpočinout. Maso uvnitř je syrové, je to velmi rare pokrm, ale lahodný. jak šlehačka! Kdo si představuje jako italské jídlo pizzu a těstoviny, je vyveden z omylu. Lepší steak jsem již dlouho neměl! Bál jsem se, že se přervu a ani nedojdu, ale chyba lávky, byl jsem jak rybička. Večeři zaléváme litříkem homewine rosso, paráda. Cenově se připravte na 44eur-50eur za kilo masa.....

Procházkou přes náměstí jdeme poklidem domů a spát. První den se vydařil.

V sobotu ráno snídáme a jdeme na vlak. Naším cílem je Pisa a jak jinak než kolmá věž. Nehlásí nic moc počasí, ale to nás neodradí. Kupujeme si v automatu lístek tam i zpět a za hodinu deset vystupujeme v Pise na nádraží. Všude samý afričan prodávající deštníky, dnes jim kvete pšenka. Máme štěstí a za 5EUR chytáme autobus k šikmé věži. A to je vše. Stejně jako ostatní se fotíme a pěšky jdeme zase zpět. Cestou dáváme celkem průměrný oběd... pastu a víno. Po 14h jsme zase zpět ve Florencii a opět busem jedeme na Piazzale Michelangelo. Prostě ty fotky a sochy za to stojí, ale už se nám nechtělo pěšky obě cesty. Procházkou zpátky si znovu fotíme Ponte Vecchio a asi v nejpařivější ulici Via dei Neri se stavujeme v Angie’s Pub - Age of Pavona na dvě pivka. Je potřeba si po těch vínech spravit žaludek. Jdeme dát deset na hotel a připravit se na večeři.

Po dlouhé analýze blízkých hospod (hlásí silný déšť) jsme se rozhodli pro Trattoria Zà Zà na cetrálním tržišti. Vypadalo to jako rodinný podnik, ale je to fabrika! My čekali na stůl 5min, ale když jsme odcházeli, byla tam regulérní fronta. Jídlo jako super. Měl jsem biftek s peřovou omáčkou, Lu měla telelcí na grilu, k tomu nějaké brušetky a víno. Pecka lahoda. Jen ta velikosti... a perlička, pro celou tu fabriku (200míst odhaduji a to jsem při zdi - 1 toaleta... pro muže i ženy společná... ekl).

Bohužel večer na mě skočil nějaký břišní bacil a to trošku ovlivnilo náš program. Druhý den, v neděli, po snídani jsme ještě odpočinuli, naposledy si prošli město, kde se běžel maraton, a pomalu se vydali na letiště. Tam dokoupili pozornosti a v salonku přečkali odlet.  Vueling zase na čas. Kdo ale letí další den (v pondělí) má smůlu. Stávka. Již po druhé jsem o den utekl ze stávkové pasti leteckých dispečerů a personálů. Den po návratu z Barcelony to rozjela Lufthansa, den po návratu z Florencie Italové.