Tripreport ze třetí Albánie - S(a)randa bude!

Byla to naše třetí cesta do Albánie. Jeden z předešlých zápisů obsahoval pasáž "Cestou zpět se chci podívat do Sarandy, nakoupit a vybrat peníze z ATM. Smolik pacholík. absolutně se tam nedalo rozumně zaparkovat, tak dělám pár fotek a jedeme na jídlo i nakoupit k nám do Ksamilu a pak ještě koupačka na hlavní pláži." A tak nám tentokráte ta Saranda vyšla, ale popořadě.

Když jsem se konečně dostal k datumu letního hlídání ratolestí babičkou na chalupě, jal jsem se nakupovat letenky. rozumně středa tam a maximalizovat pobyt, takže neděle odpoledne nebo večer zpět. Ideálně necestovat moc daleko autem, takže odlet z naší (letecky bídné) Prahy. Nejlépe vycházelo Korfu. Hurá, do Řecka. Jenže, při hledání komfortního ubytování s jídlem, transferem atd se mi nic nedařilo rozumně najít. A pak to přišlo. Proč nevyrazit trajektem do Sarandy, když to trvá jen 30minut? A bylo rozhodnuto. Bude S(a)randa! A zůstaneme v Sarandě, protože v Ksamilu už jsme byli. Vyzkoušíme něco nového.

Balíme malý batoh, vyrážíme po obědě a na čas jsme na letišti. Prvotní peripetie byla, že byl plný Go parking. Poprvé zažívám parkovací peklo a auto stavím na nějaké odkladiště trubek v Buštěhradě - 1.Parking. Odkaz sem snad ani dávat nebudu. Špatné to nebylo, ale opruz co vás zdrží na každé cestě min. půl hodiny, takže hodina života v háji. Na letišti je poměrně klid, proskakujeme sekuritkou a jdeme do Premier Lounge na voucher od OF (kamaráde díky) a dobíjíme telefony a plníme žaludky.

Na gate potkávám  bývalou kolegyni, náhodička, taky letí na Korfu. Odlet zpožděn. Ale ne naší vinou, ale vinou zdlouhavého opruzu na Korfu, k tomu se ještě asi dostanu. Na Korfu jsme ale včas, probíháme letišťádkem jak nůž máslem (na to jaký chtějí být letní hub je letiště za mě ostudně malé, poddimenzované) a skáčeme do taxíku. Městečko je to malé, pár ulic, dokonce se dá jít pěšky do centra cca 25min... asi jen ne v tom vedru, zdá se mi že je to i maličko nahoru dolu. Na ubytování jsme rychle, jen hážeme batohy na pokoj a dokud je světlo jdeme maličko kouknout do uliček. Lu hledá konkrétně jeden obchůdek, kde něco kupovala loni na Rhodu a mě je to jedno. Já mám žízeň, takže hned jedno na ulici to jistí :-)

Večeři si dáváme ve vyhlédnuté restauraci téměř u hotelu. V průvodcích jsem si našel sofrito a tak si to i plním. Fakt dobré, poctivé. 

Sofrito (σοφρίτο) je dušené hovězí na petrželi s česnekem. Delikatesa pocházející z ostrova Korfu. Správně tedy z ostrova Kérkyra (Κέρκυρα). Každý kuchař na Kérkyře má ten jediný, zaručený recept, v každé taverně chutná sofrito trošku jinak a všude naprosto skvěle. S trochou nadsázky bychom mohli suše poznamenat, že je to přeci naše hovězí roštěná… Ovšem díky použití nebývalého množství petrželové natě a vinného octa povýšili kuchaři z Kérkyry sofrito na božskou manu. (zdroj)

A víc se toho už nestalo. Jdeme spát, ale trošku nás zlobí komáři. Ráno vstávačka na budík :-), malá snídaně u hotelu a razíme do přístaviště. Jedna zajímavost je, že když se do přístavu nevleze prostřední hlavní branou, budete se dost vracet. Přímo z ulice do terminálu do Albánie (mezinárodní odplutí) totiž vstoupit nejde. Jsme tam raději maličko dřív, normálně bych doporučil víc než 40min, ale méně než hodinu. Něco mezi. Prošli jsme kontrolou vstupenky a pasovkou a pak už čekali na sluníčku... měli jsme štěstí, naše loď tu byla tak jsme si stoupli k ní a pak se naboardovali. Když loď stojí, nejde klimatizace. Jednalo se o křídlový člun neboli hydrofoil třídy Kometa s názvem Santa, už starší kousek. Vyrážíme na čas a první půlka cesty jde parádně. V momentě kdy se dostáváme více na otevřené moře, zvedly se vlny, vítr a člun ubral na rychlosti. Dostali jsme se na hranu jízdních dovedností stroje -->  Díky tomu, že člun není přímo v kontaktu s hladinou, je jeho stabilita méně ovlivňována vlnami a plavba je proto klidnější. To platí v případě, kdy výška vln nepřesahuje hloubku ponoru nosných křídel potřebnou pro vytvoření dostatečného vztlaku. Při vyšších vlnách se křídlo po průjezdu vlnou dostane mimo vodu, ztratí vztlak a příď člunu prudce poklesne. <-- a pokleslo. Šli jsme na poloviční rychlost, možná třetinovou a místo délky jízdy 30min nám to trvalo lehce přes hodinu, ale jsme tu. 

V Albánii, v Sarandě, na pobřeží Jónského moře. V jednom z nejteplejších míst na Balkáně s krásným počtem 300 slunečných dní v roce. 

Sedíme vepředu, nemáme batožinu a tak proskakujeme pasovkou jako jedni z prvních. Rozhrnujeme taxikáře a rovnou do nejbližší směnárny a baru Old House Bar. Kurz 100lek = 1eur. Výborně, to se bude dobře počítat. Dáváme si první točené Korce, místní pivo a brzy i druhé :-) Po té se jdeme ubytovat do hotelu Aloha, hezký, designový hotel s vlastní pláží i barem. Hezký výhled na moře a Korfu jen tak něco nepřekoná.

Hlad je hlad. Na gastrozážitky jsem byl poměrně dobře připraven, ale hned na první den improvizuji. Jdeme do Taverny Laberia, místa vzdáleného 300m od hotelu. A udělali jsme dobře. Nebudu napínat, ale bylo to nejlepší, co jsme měli. První den jdu rovnou do mušlí, které si pamatuji z Ksamilu. A k obědu domácí víno. Co si ale zaslouží 5* je jehňátko na rožni. To jsem zpozoroval později, ale mňam. Vím, že sem budu muset příště. Po obědě následuje další oblíbená část programu. Deset temp v moři, nasolit se a pod lehátko a krásné dvě hodiny spánku. Prostě dovolená. A knížka. Přivezl jsem si Kopíráka, detektivka úrovně C-.

Večer jdeme do restaurace Naxhi, která je ověnčena tituly nejlepší nejskvělejší atd. Předně musím říci, že rezervace neberou a místo jen tak nesežene. Jde to ale svižně a ať jsme byli až pátí šestí, do 20min jsme seděli u stolu a vybírali si. Zvolil jsem chobotnici a dobře jsem udělal. Radost mi udělaly i předkrmy a Lu si dala pálivé krevety. Mně to chutnalo, ale taková malá porcička, na večeři. Na včeři jsme prošli celou promenádu s tím, že večer si vychutnáme atmosféru. Tůdle nůdle. Masakr lidí. Jdeme rovnou na hotel, cestou nakupujeme ve Sparu a je nám fajn.

Určitou zajímavostí je všudepřítomný čepovaný Budvar s přídomkem české pivo. Potěší.

Dalším dnem je pátek. Ráno jdeme na snídani a pak na pláž, plníme cíl a čteme si. Počasí nám přeje a než nás dožene hlad. To razíme tam co včera, protože na jehňátko nechci déle čekat. Po obědě siestička a čekání na večeři :-) Jdeme na procházku a cílem je vyhlášená sarandská restaurace Oda e Babës, která servíruje ty nejtradičnější albánská jídla. V podstatě je to velmi skromné, ale i dobré a hlavně to jinde v turistických restauracích nedostanete. Vchod klame tělem, mále jsem to přešel. Míst je tam málo, rezervaci doporučuji a nemají venkovní sezení.

Oda e Babës is a restaurant located near the center of Saranda, Albania. It is a special restaurant with Albanian traditional food. We start the table with 14 starters (small vegan portions) then you can continue to the main dishes. Everything which is served in the restaurant is Organic. We also serve our traditional drinks, especially Raki and Wine, which are produced in our little farm.

I menu je velmi jednoduché. V podstatě je povinnost objednat si degustační talíř předkrmů a pak mají na výběr 3-4 hlavní jídla (jedno vždy veganské) a ještě doporučují sýr s medem. Ten jsme měli den předtím a tak jsme vynechali. K tomu domácí víno. Já měl jehněčí v jogurtu, v podstatě v hustém kefíru... zajímavé, ale repete bych asi nedal. 

Sobotní ráno proběhlo stejně jako to páteční. Oběd zkoušíme jinam a jdeme na blind do dobře hodnocené restaurace, která ehm ehm, nic moc. Ani ji zde nebudu zmiňovat. Cestou ale vyhlížíme restauraci na večer. Tam můžeme, až budeme mít nakoupené dárky, hlavně Messi Inter Miami dres, samozřejmě originál. K večeři se cpeme pořádně, když je to v Albánii zas pro letošek naposled a je jak jehňátko, tak krevety, tak rozpečený sýr, tak dezert. Večer pak ještě 2 drinky na ulici u kiosku, za mě naprostý ideál.

Druhý den snídaně, rychle moře, sprcha, zabalit. A jdeme si koupit burek na cestu + utratit poslední šušně za pivo, na stejné místo, kde jsme zašli. Pak maličko stres, loď se opozdila, dlouze nakládala. Cestovní rychlost taky neměla tu správnou.... takže v Korfu o 30min pozdě, 20min do doporučeného času odbavení. Letiště na Korfu je tragicky malé, tam se nevejde nic. Bereme taxi a ten mě okradl :( Dal jsem mu 50e, otočím hlavu, drží 10e ..... prohodil si to šmejd, tak tahám novou 50e :( Kdyby jste potkali potetovaného hajzla v elektrickém mercedesu, poblejte mu ho a utečte. 

Lety na Korfu taky velká zábava diky jednosměrné ranveji. Kdo přistane musí se po stejné ranveji vrátit k terminálu. Takže vše trvá 2x déle. Odlet se zpožděním, ale co. Doma si o 2h později..... výlet to byl super.

Konec nervózy 2

 Tak už se zase cestuje a já mám radost. Ano, moc času jsem psát jsem sem neměl. Už nám jede chalupa, dvě kulaté oslavy 40 a 70, první služebka do Bratislavy, vlakem do Havířova,  první zahrádky Na Rozhledně. Tak se nedivte.

Z letenek do Řecka jsem udělal letecky do Řecka a lodí do Albánie, protože nekradu a platí co jsem si myslel o řecích. A aby toho nebylo málo, otočíme opět Turecko a pak vám obě cesty spojím do jednoho textu.

Prostě nejsem politik a makám :-)

Expedice Balkan 2019

Kompletní zápisník zážitků z červencové Expedice Balkan 2019 je hotov. Plynně tak navazujeme na zážitky z balkánské Expedice 2018.

Projeli jsme území České republiky, Slovenska, Maďarska(1), Chorvatska, Bosny a Hercegoviny(1), Černé Hory(2), Albánie(2), Řecka a Srbska(1) - celkem tedy 9 států. A nocovali na sedmi lokacích. Potkali řadu neuvěřitelně přátelských a milých lidí a ochutnali místní pokrmy. Myslím, že máme hodně na co vzpomínat!

Ujeli jsme 4.129km (a o 301km trumfli loňskou expedici) a jeli jsme 58:24h (nutno započítat 5-6h stání na hranicích :-( kdy běžel motor kvůli klimě).

1. Krásná a hornatá Bosna - Mostar + vodopády Kravica
2. Malebný Virpazar na břehu Skadarskéhé jezera a Utjeha
3. Albánské Velipojë = kosovské Bibione roku 1993

4. Ksamil - bílé pláže, křišťálové moře, výhled na Korfu a to vše u národního parku Butrint na řeské hranici

5. Vranjska Banja - zapomenutý kout Srbska - cesta tam a domů

Vranjska Banja - zapomenutý kout Srbska - cesta tam a domů

Čtvrtek (den patnáctý)
Vstáváme brzo, s rozbřeskem, řekl bych že kolem půl šesté šesté. Nemá cenu se zdržovat. Máme před sebou téměř 8h čisté jízdy a troje hranice, kde počítám cca +1 na každé. Těsně před hranicema ještě tratím všechny albánské leky za naftu a jedu tak s prázdnou kapsou. Albánsko-Řecká hranice je ten správný balkánský perkelt. Zmatek, chaos. Celníci nevychází vůbec ven, musíte k okýnku. EU značka neznamená téměř nic. Vybíhám do toho chaosu, orientuji se rychle a postupujeme jako tanková divize. Pomalu, ale stále v před, ale k hodince to bylo. Potěš koště. Motáme se silničkama až do Igumenici (odtud jezdí trajekty) a pak už dálnice. Platí se po úsecích, ale jde to. Když začnou konečně krásné scenerie okolních národních parků, rodinka usíná a tak si pohled na hory i Olymp užívám sám. Jede se krásně. Jsem v EU, platíme Eurem 😊

Z dálnice sjíždíme na Vitolu, užít si natřísklé dálnice Bělehrad-Soluň neplánujeme, alespoň ne kvůli hraničnímu přejezdu a dobře jsme udělali. Jedeme okreskou, ale prázdnou. Před Řecko-Makedonskou hranicí stavíme na benzínce…. Ale ta má jen kafe a mars tyčinky a toalety. Aspoň něco. Pán je celkem příjemnej, i když netankuji (nekradu a řeky nesponzoruju). Hraniční přejezd napohodu. Krásně si to šineme Makedonií a už nikam nespěcháme. Plánujeme jednu zastávku, kde musím dotankovat plnou…. Za albánské leky toho nebylo zas tolik 😊 U odbočky e Skopje děláme přestávku, tankuji a pak už jen hranice. Do Vranské Banji přijíždíme 15:30 (což je před plánem, ten byl mezi 16-17). Ubytko máme přes AirBNB. Krásný velký dům se zahradou, dostatek koupelen i pokojů, parking…. No prostě jak v ráji na nicnedělání. Zatím co rodina vybaluje, já jedu hledat jediní ATM v obci, abych vybral nějaké dináry na večeři.
Vranska Banja má léčié prameny a kdo se jezdí léčit? Ano. Brutálně snižujeme průměr obce. Je to tu jak někde u Šumperka, mladí obyvatelé pryč za prací, všichni obyvatelé i návštěvníci postarší. Jdeme do nejlepší restaurace, dáváme si plnou palbu – polévku, salát, pleskavicu, pivo, džus, panáka, zmrzlinu – a platíme…asi 1000 dinarů (215Kč) za celou rodinu. Opravu ekonomicky příjemné. Kromě procházky zpět není moc co dělat a vzhledem k brzkému vstávání jdeme i spát.
Na pořádný výlet po okolí se těším na zítra (ale asi jen já….). Je vidět, že do života obce zasáhl rozpad socializmu a válka, protože velký lázeňský komplex se již dostavět nepodařilo....
Celkem ujeto 618km

Pátek (den šestnáctý)

Probouzíme se lehce znaveni včerejší dlouho cestou asi kolem osmé. Než si sedneme na verandu ke kávě, vyrážím na pohodičku do městečka pro burek a něco dalšího dobrého ke snídani. Na verandě mě Lu naťukává, cože dneska budeme dělat, v kolik dorazíme atd domů a zda by dneska nešlo se někam posunout. Na to jsem úplně nebyl připraven a v hlavě se mi odehrává několik scénářů ….., od termálu v Maďarsku, po penzion v Bratislavě s klukama montážníkama, až po ten nejlepší – dojet až domů. Cítím se docela dobře, a tak navrhuji rodině variantu. Pojedeme, kam dojedeme, někde si koupíme Bookingem ubytko a přespíme. Vyrážíme před desátou, náš hostitel to moc nechápal, asi si dodnes myslí, že udělal něco špatně a chce se mi revanšovat….. (domů zbývá 1301km)
Je pátek, zatím je malý provoz a po dálnici to jede téměř samo. Očekávám však, že v pátek bude hůř... naštěstí jedeme domů a snad tedy nebude tolik aut.
V 12-12:30 si děláme před Bělehradem zastávku u Mekáče ve Velké Plané (domů zbývá 1043km) a já pořád počítám. Když dáme rychle hranice s Maďarskem, máme šanci to dát až domů…. Jist si ale nejsem. Vidím 3 základní možné problémy – hranice, Bělehrad a Budapešť. Bělehrad raději objíždím, delší, ale jistější. Jedu podle maps.me a taky nemám online data o provozu. Hranice, stejně jako loni raději objíždím Szeged, a jedu na Subotici a Tompu. Zde to jde opravdu tentokráte pomalu, a i když je málo aut, Maďaři to kontrolují poctivě, i tašky jsem otvíral. Celkově necelá hodinka v čudu. Asi v 15:45 jedeme dál. Rodině říkám plán, když budete hodní a nebudu muset stavět, dojedu do. (domů zbývá 749km)
Pálíme to Maďarskem o 106 a štěstí nám přeje. Kromě malé zácpičky v Buda nic. Slibuji zastávku hned jak se setmí, ale vydrželi jsme to až na Slovnaft D2 za Blavou, celkem asi 7,5h jízdy v kuse (a čekání na hranicích). Bagetku a pak přes Jihlavu domů. I cesta z Blavy se povedla dobře a 23:38 jsme doma. Pro mě jeden z nejnáročnějších a nejdelších přesunů, především kvůli dětem, pro které už to bylo lehce zahranou….

Ksamil - bílé pláže, křišťálové moře

Výhled na Korfu z restaurace Guvat

Sobota (den desátý)

Čeká nás 379km a asi 6h jízdy. Jedeme z nejsevernějšího albánského letoviska Velipoje do nejjižnějšího, do Ksamilu. Tam máme přes AirBnB rezervovaný pěkný apartmán (a dokonce jako první hosti přes AirBnB!). Nikam nespěcháme, po cestě se chci ještě zastavit u zajímavého města – Gjirokaster. Až do Drače (Durres) je na silnici hodně police, pak už je to o něco lepší. Vjíždíme za hory na pobřeží a užíváme si nádherné horské scenerie, včetně řek, chatiček atd. Jedeme hodně podobnou trasu jako minule, zavnímal jsem nový objezd města Fier – úspora minimálně 40-50min. V Telepoje si dáváme oběd, klasická pizzerka, ale měli to dobré. V Gjirokasteru potkáváme kolonu českých aut a jedeme s nima až do Sarrandy. Převýšení z Gjirokasteru do Sarrandy impozantní, z 200m n m. je nutné vystoupat asi do 550m n m. a pak klesnout do -3.

Ubytováváme se a jdeme na prohlídku pláže – nejblíže máme pláž Artur a pak pro základní potraviny a večeři. Všude po cestě nabízí ubytování, tudíž ubytko tu je.

Večeříme v restauraci Guvat s výhledem na Ksamil ostrovy a Korfu. Trefili jsme asi nejlepší restauraci v dobré cenové hladině.

Ksamil je jinde. Jí se tu výborně, krásné hotely, promenády, turisti… cítím, že jsme tu správně 😊

Neděle (den jedenáctý)

Pláže Ksamilu a tři ostrovy... v pohodě dojedete šlapadlem

Nejpopulárnější pláže jsou ty přímo naproti třem ostrovům. Dá se tam v pohodě dojet na lehátku či šlapadle (samozřejmě zkoušíme). Ta hlavní pláž – Tri Ostrovi – je plná (ano, přispali jsme si), takže vybíráme jinou, hned tu vedle. Celodenní koupačka s obědem u pláže a večeří v „naší“ pizzerii. Pizzerii hned vedle ubytování, kde vaří luxusní albánský speciality.

Pláž u restaurace Guvat - standardní kvalita Ksamilu

Pondělí (den dvanáctý)

Ráno jdeme na pláž Artur – ta nejblíže k domovině – a odpoledne jdeme na výlet na mušlí farmu - Mussel Tour. Perfektní zážitek (našli jsme na Tripadvisoru) a doporučuji každému, kdo má mušle rád, zajímá ho, jak vypadá mušlí farma a chce se prostě něco dozvědět. Navíc to byl výlet s lodí po jezeře a to se dětem moc líbilo. Vidíme Butrint… Objednával jsem to přes email. Pohodová domluva i rozumné ceny. Mají dopolední a odpolední termín, dopoledne je podle mě strašný vedro.....

Večeře a pivo zase v naší pizzerii  Pizza Malasi!.

Úterý (den třináctý)

Ráno se vracíme asi 30km zpět, kudy jsme přijeli. Naším cílem je Blue Eye nebo-li Syri i Kalter - pramen řeky vyvěrající z velké hloubky. Příjemné místo, ale kouknete a hotovo. Navíc dopoledne sem nesvítí sluníčko, takže ani fotky nic moc.... platí se pouze přejezd hráze a nebo se tam dá dojít od hlavní silnici (asi 2km). My dojeli až téměř tam... jsou tam suvenýry, je tam restaurace. Daleko zajímavější je, že jsme potkali sobotní partu Čechů v dodávkách.... jsme všude :-)

Cestou zpět se chci podívat do Sarandy, nakoupit a vybrat peníze z ATM. Smolik pacholík. absolutně se tam nedalo rozumně zaparkovat, tak dělám pár fotek a jedeme na jídlo i nakoupit k nám do Ksamilu a pak ještě koupačka na hlavní pláži.

Večeře, zase u nás, v Pizza Malasi!

Středa (den čtrnáctý)

Vstáváme a dnešním cílem je Národní park Butrint, který je od nás asi 15km.

Historické město Butrint se nachází na samém jihu Albánie při hranicích s Řeckem na jihovýchodním výběžku poloostrova Ksamili, který odděluje Kerkyrský průliv Jónského moře od Butrintského jezera a Vivarského kanálu. Vzhledem ke své strategické poloze ve Středozemním moři bylo město svědkem vojenských operací od Peloponéské války v 5. století př. n. l. až po napoleonské války v 19. století. Původně byl osídlen řeckým kmenem Achájů. Ve 4. století př. n. l. jej obsadili kolonisté z Kerkyry (Korfu) a stal se významným opevněným přístavem a obchodním centrem s vlastní akropolí. Poté jej ovládli Illyrové a v průběhu 2. makedonské války byl roku 167 př. n. l. dobyt Římany. I po vytvoření Byzantské říše zůstal v rukou Římanů a to až do tureckého vpádu v roce 1453. (Zdroj: Wikipedia)

Procházíme si tu park, stavby a dětem se to moc líbí. Naštěstí jdeme směrem tak, že hrad si necháváme nakonec a tak nemusíme jít po schodech dolů, ale jdeme opravdu pozvolně. Dětem se tu líbí a jsme tu fakt celé prodloužené dopoledne. Oběd si dáváme hned vedle, v restauraci hotelu Livia a tolik mušlí na talíři jsme snad nikdy neměl. Zpět si vybíráme odlehlou pláž Ohana beach, kde mají i místo a tak na závěr kempujeme tam.... pak jedeme balit a večer do města. Do restaurace Guvat na největší Seafood Plate co mají, pro drobné odměny a naposledy zamávat třem ostrovům.

Ksamil je super!

Velipojë - kosovské Bibione roku 1993

Středa (den sedmý) + čtvrtek (den osmý) + pátek (den devátý)
Z hotelu ElMar do Velipojë je to asi 30km, po pevnině 66, ujet se to dá za hodinku a kousek, trvá nám to s hodinovou buzerací na hranicích hodiny tři. Velmi příjemné bylo přejet opět přes most u hradu Rozafa, kde jsme byli minule. Po pár dnech jsme zase u Skadarského jezera….

Posledních pár kilometrů se jede nížinou podél řeky a je to paráda. Velipojë je přesně na hranici s Černou Horou, úplně první místo. Ubytování máme v čtyřpatrové budově, kde je 16 bytů, soukromý bazén a kiosek/kavárnička. Pohoda. Většina bytů je obsazena Kosovany. Všechno je tady kosovské. Lidi, nesmyslně oháklý ve fejkách Gucci a ž Addidas a tvářící se světově, černé mercedesy mají SPZ Kosova, vlajky Kosova na všech rozích… je to jejich letovisko. Jejich kuchyně, jejich pivo, jejich letovisko.

Když na Velilopoje padne stín noci, rozezvučí se céčková hudba osumdesátek a fejkově obléklé fifleny s tunou kometiky vyrazi…. Po prašné cestě mezi toulavými psi do kiosku s plastovým nábytkem….

Pláž je takový Golem2… samý deštník, za všechno se platí, ale žádná raketa. Problémem jsou toalety, to se fakt nedá. Moře kačák, pláž písek, ale takový dohněda. Celkově špatný to nebylo, ale nebyla to Albánie, co se nám líbila loni. S klidným srdcem můžu říci, že ta končí ve Vlore. Dál nahoru už hrůza. Kromě pláže trávíme i hodně času u bazénu a kiosku, příjemný relax.

Hodně jsme se těšili na seafood, ale bída. Ani v jedné restauraci jsme nenavázali na to, co bylo minule. K obědu si pro změnu dáváme malé kuřátko z grilu.. cena příjemných 500lek a když si k tomu dáme ještě rajče či okurku, pohodový oběd.

U bytování se nám i přes schody nahoru líbilo, parkování taky uzavřeném objektu… jen se nám špatně spalo. Vždy se dostal dovnitř nějaký komár, okolí hučelo hudbou atd. Přes všechno, nejhorší místo v Albánii, co jsme byli.

Expedice Balkan 2019 - jsme doma!

Tak jsme úspěšně doma a zážitků máme minimálně stejně, jako u poslední balkánské expedice v roce 2018.

Projeli jsme území České republiky, Slovenska, Maďarska(1), Chorvatska, Bosny a Hercegoviny(1), Černé Hory(2), Albánie(2), Řecka a Srbska(1) - celkem tedy 9 států. A nocovali na sedmi lokacích. Potkali řadu neuvěřitelně přátelských a milých lidí a ochutnali místní pokrmy. Myslím, že máme hodně na co vzpomínat!

Podle googlemaps to je 45h jízdy a 3946km, naše trasa. Dle mých statistik jsme ujeli 4.129km (a o 301km trumfli loňskou expedici) a jeli jsme 58:24h (nutno započítat 5-6h stání na hranicích :-( kdy běžel motor kvůli klimě).

Extrémní úsek byl ten poslední, kdy jsme před desátou vyrazili z Vranjske Banje a 23:38 byli doma. Těch 1301 km jsme jeli na dvě přestávky, přičemž mezi 12:30 (McD v Velke Plane před Bělehradem) až do 20:00 (na Slovnaft u D2) jsme jeli nonstop. Celkem 13:12. Uff, asi moje nejdelší štreka.

Třetí část: Albánská riviera - cesta tam a zpět - Vlore, Orikumi, Tirana, Golem

12.7. - Den osmý (čtvrtek)
Ráno balíme, platíme a na pohodu vyrážíme směr Ohrid, Struga a hranice s Albánií. Před hranicema se zbavujeme všech posledních peněz MKD tím, že tankujeme a něco málo pro děti a vyrážíme na hranici, na hraniční přechod mezi Makedonií a Albánií Kjasafan. Asi hodinku skáčeme v hrozném vedru, ukazujeme pasy a pojištění a pak hej hop. Jsme v Albánii, můžu si dopsat další zemi na svůj seznam. Prozatím nás nečekají žádné rozbité silnice, jen hornatá krajina a občas stáda ovcí nebo koz. Za pár minut naposledy máváme Ohridskému jezeru a už jedeme po Albánii. Po vstupu je úkol číslo jedna, sehnat peníze. Úkol číslo dva, najíst se. Asi po 65km pomerně klidné jízdy vyskakujeme ve městě Elbasan u bankomatů log námi známých bank (já u Socié něco, prostě logo jako KB) a vybírám 30.000ALL, albánských leků. Když albánské ceny vydělíte pěti, máte cenu v lekách. Máme peníze, můžeme na jídlo!

Gril masa u silnice

Zastavujeme u takové fajné venkovní restaurace, která vypadá opravdu domácky! Sedí se venku, popíjí, nikde žádná turistická SPZ. Rodinu provozuje rodina, starej šedivej, mladší v tílku, klučina s míčem. Ano, jedinej, kdo umí trošku AJ, je ten klučina, co hraje videohry. Takže jedeme. Tužka - papír - ruce - nohy. Saláty dva pro všechny, pití nealko, grilované maso, 2x jehněčí, 4x vepřové. Za chvíli přináší dva óbr saláty a dvě obří mísy čerstvě grilovaného masa. Nemůžeme se shodnout, jak to nandal. Je to mix? nebo jedna vepř a druhá ovce? Jsme najedeni. V ten moment to chápeme. Přichází první dvě mísy vepřového. ano, toto bylo jen jehněčí. Až později zjišťujeme, že jedna porce "meet BBQ" je cca 600g masa. My si v tom vedru a na cestě objednali 2,4kg masa, což jako určitě nesníme, páč je to určitě více. Rozdloubeme ještě to vepřové a další 2 mísy odmítáme s tím, že je zaplatíme, ale jíst nebudeme. Zda jsme je platili nebo ne, nevíme, ztraceno v překladu. Ale jsme plní až po okraj frčíme dál. Cesta je místních okreskách dobré kvality, jedna malá zkratka přes vinice (kde jsem se lehce o auto bál) a kousek přes dálnici.
Docela dlouho projíždíme městem Vlora, jedním z hlavních míst místní riviéry. Přijíždíme až do našeho hotýlku Sunrise Resort v Orikumi. Pokojíčky jsou to velmi malé, místo ale velmi hezké. Malý hotel uprostřed ničeho, za ním jen hory, aut pramálo, lidí ještě méně. Soukromá pláž a průsvitně modrá voda --- aaah. Majitel trošku líný zevl a u hotýlku restaurace s hospodou. Na personálu se zde nešetří, stále hodně. Ale stále pomalu.
Vybalujeme a rovnou do moře a na večeři do vedlejší restaurace Edir. Chybu s BBQ již neděláme, ale rovnou se hrneme do místních plodů moře. Těch rybích jídel je tu až až. Jsme zde spokojeni!
Večer, po uspání dětí, si sedáme na místního lahváče v naší domácí restauraci u hotelu. Chůvička nám sem dosáhne, takže pohoda.
Od Bakuleho jsme ujeli "pouhých" 249km, ale trvalo nám to cca 6h. Cestovní rychlost je opravdu nízká, ve městech je maximálka 50, často snížená na 30-40.

Sunrise Resort

 13.7. - Den devátý (pátek)
 Užíváme si první den, kdy vlastně nemusíme nic. Pořádně se ani nedá kam jet a tak si dáváme opravdický dovolenkový relax. Snídani máme zaplacenou v hotelu. Jedná se o mastná vajíčka, mastnou omeletu a nebo supersladké džemy s máslem. Pečivo. Káva/čaj a džus. Nic moc, ale lepší než drátem do oka. Supermastná omeleta se podle mě nedá jíst a tak si dávám marmeládku.
Vycházíme na naši soukromou pláž, kterou máme zdarma a je téměř prázdná. Voda je křišťálově průhledně čistá, vlny jsou jen odpoledne a tak dračíme ve vodě. Oběd řešíme přímo v hotelu, pizza nebo těstoviny a samozřejmě Rauch zelené jablko. To je prostě nápoj, který je všude a děti ho milují. Odpoledne se snažíme ubrat trošičku ze zásob piva a ještě před večeří si jich pár dáváme. Na večeři jdeme procházkou na druhou stranu než včera, do restaurace s penzionem Maxola's Dream. První co nás praštilo o očí je česká vlajka.... prý ji sem nechala poslat nějaká česká partička co se tu s majitelem, div se - s Maxolou - napájeli jeho domácí rakií (nám k srdci nepřirostla). Večeři necháváme na Maxolovi a dělá nám dva tři talíře plné ryb a pizzu dětem. Maxola je pohodovej a ukecanej týpek a skvělej hostitel. Kdybych se někde na pár dní chtěl zašít u moře, tady si to dovedu představit.

Původně jsme si tu zaplatili ubytování na dva dny... od rána řešíme, kam se vrtnout a dostáváme se k docela zajímavým podvodům na Booking.com. Funguje to následovně.
Na Booking.com si najdete "nějaký" apartmán. Soukromý, není to tedy hotel s webem. Nepožadují platbu předem, nechtějí kreditku. Podle fotek to vypadá super. Chvíli po rezervaci se vám ozve člověk, že zrovna nejde voda, toaleta, klimatizace - cokoliv - a nabídne jiné apartmány "podobné". Když jste dvě posádky s malýma dětma, nechcete se dostat do nějakého slumu atd. Vtip je v tom, že když řeknete ne, odmlčí se a nechá vás to reklamovat na Booking.com .... je to už na nich, zda vám to zreklamují a nebo po vás chtějí storno... za albánský ceny taky domů volat nebudete. Prostě šmejdi.
Když už jsme měli takhle zrušené rezervace tři, volíme následující plán. Ráno si prodloužíme pobyt o 1 den - snad bude mít věčně ospalý lenochod majitel volno - a pak vyrazíme do Vlore prozkoumat terén a pak se rozhodneme.

 14.7. - Den desátý (sobota)
 Ráno snídáme vejce v oleji, balíme kufry a jedeme do centra albánské riviéry, Vlore. Máme to asi 25min a v pohodě kličkujeme po pobřeží. Všude samý hotel nebo restaurace, prostě zde turismus frčí. V samotná Vlore je pěkné město, riviera, promenáda, butyky, hotely, kavárničky.... to je ale jen hlavní třída. Jakmile člověk zabočí do vedlejší uličky, nezpevněný povrch, smrad, špína a přetékající popelnice. Pláž něco jako bibione, hlava na hlavě. Ne. Sem nechceme. Nakupujeme proviant v nějaké místní Žabce a frčíme zpět. Po cestě se zastavujeme u pěkné restaurace s grilovaným beranem ve výloze. Beránek lahodný, zaváhal jsem s pokrmy z beraních koulí a mozku. Myslel jsem, že bude ještě příležitost a tak jsem prováhal....
Po obědě dáváme hlavy dohromady. Na jih už se nám nechce, cestování po Albánii je pomalé, nás čekají kopce a celkově bysme si přidali celý den jízdy (4h na jih a 4h zpět = 8h v autě a to nechceme dětem udělat). Večeříme ve stejné restauraci jako první večer.
Celé odpoledne vlaje červená vlajka. Zákaz koupání. Parádně jsme si zalbli na nafukovačkách!

15.7. - Den jedenáctý (neděle)
Dáváme poslední olejovky, balíme a jdeme se naposledy hezky vykoupat. Nemusíme spěchat, mapy ukazují asi 130km, takže nějaké tři hodinky cesty. Před odjezdem si jdeme zaplavat a po brzké obědové pizze vyrážíme. Sice největší vedro, ale zase největší šance, že se děti prospí. Cesta ubíhá pomalu, ale plánovaně. Celá cesta je lemována prodejci melounů, ani my neodoláme a jede krásný si koupíme. Kolem třetí hodiny jsme v Golemu. Je neděle, takže město je k prasknutí plné albánců a pak ještě italských aut řízených Albánci, gastarbeitery, co přijeli užít v Itálii vydělaná eura. Ubytování (Apartments Golemi 1) máme přímo v centru, v jediné obrovsé budově co tvoří centrum. Náš pokoj je v přízemí, směrem do ulice a dříve býval obchodem. Dovnitř vstupujeme výlohou.... máme předzahrádku, kde aspoň můžeme sušit věci. K "hotelu" patří ještě další hotel, další prázdný obchod, kde se skladuje od lehátek přes zahradní nábytek cokoliv, je zde pračka, recepce a na starém gauči celá rodina jako záloha, kdyby něco. Dále je zde restaurace. Dále k hotelu patří kus pláže. Celý to je jako rodiný biz, každej je s někým příbuzný... hotel má jeden, pláž brácha, restauraci jejich strejda.... asi nějací mafiáni, páč prý si nemusíme uklízet věci z balkonu, že si nikdo nedovolí...... za hotelem máme i parking...

Pláž je písčitá a masakr. Žádné volné místečko nezůstalo, samý prodejce, ale třeba sprcha není.... Koupit se dá od pití, přes kukuřici, koblížky, zmrzlinu nebo nafukovací blbosti cokoliv. Moře má hnědou barvu, je plné medúz a je hrozně teplé. Jednoznačně se pro něj zažilo slovo Kačák. Ihned po ubytování a koupání razíme na jídlo. Vaří tu suprově, jasnu volbou jsou mořské plody.

16.7. - Den dvanáctý (pondělí)

Den nicnedělání. Ráno jdu pro snídani do pekárničky, kterou jsem našel. U té příležitosti jsem si našel i krásnou terasu místního tipáče, kde jsem si dal i kávičku. Jdeme k vodě. A vegetíme tam skoro celý den, s malýma přestávkami na jídlo. Obědváme v restauraci u hotelu a já v odpolední siestě dočítám knihu Afrika: Poslední stop od Tomáše Poláčka. Dýchla na mě vůně dálek! Ne že ne.
Večer jdeme po pobřeží mezi hotely, opět volíme restauraci s mořskými plody a točeným pivem a opět jsme spokojeni. Tentokráte tekl Heineken.....

17.7. - Den třináctý (úterý)
Po kávě v tipáči a čerstvé snídani skáčeme do auta a jedeme do hlavního města, do Tirany. Máme to necelou hodinku pohodové jízdy, parking nacházíme pod hotelem Plaza... částku si už nepamatuji, ale na ty 4 hodiny to bylo za hubičku, asi jako v Praze hodina. Procházíme všechny hlavní náměstí, opuštěnou pyramidu, rozestavěnou mešitu i obří nákupák. Jídlo si dáváme v nějaké malé kosovské restauraci, kde v podstatě měli jen saláty, grilované kuře a pivo/limo v plechu. Aspoň netratíme čas, děti zas takový fanoušci metropole Tirana nejsou. Já bych si to tu uměl užít trošku více v klidu. Počasí nám přeje, je stále pod mrakem, žádné vedro. Nakupejeme v obchoďáku nějaké dárky a potraviny na zítřejší cestu. Zítra nás zase čeká pořádná porce kilometrů. Po odpolední koupačce se nám daří trefa a máme docela zajímavé apartmány v Černé Hoře. Večer si dáváme pořádnou - snad největší - nálož krevet, ryb a chobotnic v restauraci Kevin Fish Restaurant, hned vedle našeho ubytování. Ráno zamáváme Albánii.

18.7. - Den čtrnáctý (středa)
Snídáme a balíme se. Hned po té odjíždíme, na mapě máme naplánovanou první zastávku u zříceniny hradu Rozafa u Skadarského jezera. Je to 120km, takže dobré 2-3h pohodové cesty.

Rozafa je pevnost, nacházející se jižně od města Skadar v Albánii. Rozkládá se na skále nad řekou Drin, její celková rozloha je 9 ha. Většina staveb v pevnosti tvoří rozvaliny; jen málo se dochovalo do dnešních dob. Dříve se zde nacházel hrad, jež střežil přístupové cesty do města. Jedna část hradeb pochází z časů vlády vlády královny Ardieanů, ti ve 3. století př. n. l. založili ve Skadaru své hlavní město. Později město i s hradem spadalo pod vládu Římanů a poté pod Byzantské a Osmanské impérium; v těchto dobách však již zcela ztratilo svůj význam. Celá pevnost je přístupná veřejnosti.

Docela šikovně se nám daří zaparkovat velmi blízko vchodu. Procházíme si tu "ruinu" a děláme krásné fotky řeky Drin, jezera i přilehlého města Skadar, čtvrtého největšího města Albánie. Po prohlídce - a teď se nikdo nediví, ano potkali jsme Čechy - má někdo nápad se naobědvat a někdo skočit do Skadarského jezera. Jako zastánce první varianty nejsem zklamán řasama, které brání vstupu do vody. Nechce se mi tam. Skadarské jezero je ale krásné a okolní příroda taky.

Skadarské jezero (srbsky Скадарско језеро, albánsky Liqeni i Shkodrës, italsky Lago di Scuttari, v Střední Evropě známo ve variantách názvu ve všech třech jazycích) je krasové jezero na hranicích Černé Hory a Albánie (Kraj Shkodër). Jde o největší jezero na Balkáně. Jeho rozloha kolísá od 356 km² do 376 km², z čehož přibližně jedna třetina (148 km²) připadá Albánii a zbytek Černé Hoře. Dosahuje hloubky až 12 m (podle jiných zdrojů až 44 m případně dokonce 60 m). Leží v nadmořské výšce 6 m.

Jedeme kousek podél jezera a zastavujeme u pěkné restaurace s výhledem na jezero, u restaurace Shiroka. Moc nás nepotěšila čekací doba 65min na v podstatě tuctové jídlo..... Po jídle vyrážíme směr Černá Hora a ještě předtím utrácíme poslední Leky za naftu..... Lehce před třetí odpolední jsme v sympatické Černé Hoře.
.....pokračování v dalším díle, který je o Černé Hoře

Poznámka nakonec - jak to ještě bylo v Albánii cenově?
Večeře většinou 7-10tis lek pro obě rodiny, kává 100-150lek, v tipsportu 80lek. Těstoviny cca 300lek, pizza 300lek, chobotnice a mořské plody 1000-2000lek. BBQ 800lek

Druhá část: Na jezeře Ohrid - cestujeme sem a tam

Výhled na Ochridské jezero z balkónu u Bakuleho

10.7. - Den šestý (úterý)

Klášter Svatý Naum

Probouzíme se na Ohridu v Apartmánech Bakule. Spalo se nám výborně a spánek si po předchozím dnu zasloužíme. Pro snídani opět využívám svůj skill vyčmuchat burek a tak ho nacházím v jedněch malých potravinách, asi 4min chůze. Vyrážím a beru i dětem nějaké pečivo. Jsme šestý den na cestách a z cesty tam máme už nejdelší přejezd za sebou.
Jsme poměrně vysoko v horách (cca 700m nad m.) a než se udělá teplo, my si uděláme výlet. Míříme do kláštera Svati Naum. Máme to asi 17km, ale klikatou silničkou podél jezera to trvá 30min.
Turisticky velmi navštěvované místo. Je tu velké parkoviště, řada krámků i placené toalety. Celé místo je však čisté a útulné. Procházíme celým klášterem. Jsou tu aktivní mniši, kteří provozují celý byznys okolo a pronajímají krámky atd.

Svatý Naum (cca 840 – 910), žák svatého Cyrila a svatého Metoděje. Pocházel z urozené rodiny, ale rozhodl se vzdát bohatství a následoval věrozvěsty v jejich cestě na území Velké Moravy na pozvání knížete Rostislava.

V chrámu zapalujeme svíčku a vydáváme se pěšky k prameni jezera. K prameni vedou dvě cesty - jedna pěšky (pro tu se rozhodujeme my) a druhá veslicí. Veslici je vždy však pro 2-3 lidi, nás je 8 a dva kočárky. Cesta je asi 2km a vede celkem po rovině. Potkáváme první českou dvojici... co myslíte, taky šetřily 15E a šly pěšky :)

Cestou zpět uhýbáme asi v půlce cesty doprava. Je tam závora a velká cedule Park Galicica. Zajímá nás, za jakých podmínek můžeme vyjet nahoru. Sedí tam znudění chlapíci a podle mě odhadem říkají 60MKD za auto, 50MKD za dospělého, děti nepočítá. Dáváme mu tedy každý 110 a jedeme nahoru. Je to pěkná šněrovačka, dostat se až nahoru. Vyjíždíme až do sedla  před dalšími vrcholy. Je to tu označováno jako "Baba" a v poznámkách mám 1602. Prostě cca jako Sněžka. Děláme super fotky, pozorujeme řadu týpků s padákama a pak pomalu šněrujeme dolů.

Národní park Galičica ve stejnojmenném pohoří byl vyhlášen roku 1958. Rozprostírá se mezi břehy Ohridského a Prespanského jezera. Nejvyšším bodem pohoří, jež je součástí horského pásma Sara-Pind, je vrcholek Magaro (2 255 m). Z hřebenů, které se táhnou dál podél Prespanského jezera jižním směrem až za makedonské hranice do Albánie, se člověku naskytnou nádherné výhledy právě na obě jezera. Pohoří je tvořeno z velké části pórovitým a propustným vápencem. Protože mají obě jezera o 150 výškových metrů rozdílnou polohu, našla si tímto podložím cestu i voda proudící z Prespanského (850 m) do Ohridského (695 m) jezera. Národní park zaujímá plochu 23 000 hektarů a najdeme zde rozmanité endemické druhy rostlin a zvířat, jeho symbolem je balkánský rys (Lynx lynx martinoi). Populace této kriticky ohrožené kočkovité šelmy se v zemi odhaduje na 30-35 jedinců. (text CK Mundo)

Vracíme se do Peštani. Udělal se pěkný den a tak jdeme oběd do místní restaurace Lípa a pak nafukujeme čluny a paddleboard a blbneme na pláži u domu. Večer vycházíme opět do jedné asi z 5-6 restaurací na tradiční makedonské jídlo - maso a zeleninový salát. Konečně nacházíme restauraci s točeným pivem.

Výhled z Baby

11.7. - Den sedmý (středa)
Probouzíme se ho hezkého teplého dne a po klasické kávě, snídani a burku vyrážíme směr město Ohrid. Po pár objížďkách parkujeme v centru města, pochopíme i systém placeného stání (seškrtávání losů) a vyrážíme ke kostelu sv.Kanea (téměř v každém materiálu o Ochridu je tento kostel) a na pevnost - Samuell Fortress. Docela jsme si mákli, neb to bylo hoooodně do kopce, z kopce. Což se dá, když nemáte nabalený kočárek, ukňourané děti a pantofle. Každopádně hezký zážitek i pěkné fotky.

Speciálním zážitkem pro mě byla rybářská vesnice s velmi omezeným přístupem z pevniny... takové pěkné romantické místo.
Město Ohrid je nabušené restauracemi, hotýlky, kavárničkami v malých uličkách. Je to takový Český Krumlov na břehu Ženevského jezera. Když tam jste, chápete, že je to pro místní smetánku.


Na pevnosti potkáváme olomouckou rodinu s oktávkou... V Ohridu dáváme oběd v nějaké téměř anonymní restauraci s parkingem a co si pamatuji, nic moc.....
Vracíme se k Bakulemu na koupačku a plavačku. Pak balíme nafukovací věci a auta a jdeme na večeři tam co včera. Prostě točené je točené!

Expedice Balkan 2018

Expedice je když.... tahle byla o tom, že dvě rodiny (děti: 7,3,2,1) ve dvou osobákách na pohodu vyrazili na jih a přes 11 zemí během 17dní měli řadu zážitků.

V roce 2019 jsme na tuto cestu navázali další expedicí, Balkan 2019. Navštívili jsme Mostar v Bosně a Hercegovině, Virpazar v Černé Hoře, Velilopoje a Ksamil v Albánii a Vranskou Banju v Srbsku.

První část: Hlavní města Srbska a Makedonie, Bělehrad a Skopje
Druhá část: Na jezeře Ohrid
Třetí část: Albánská riviera
Čtvrtá část: Domů přes Černou horu a Ptuj

Expedice Balkan 2018 ukončena

Měsíce drobného plánování máme za sebou a abych neurazil cestovatelské štěstí, nic jsem nepublikoval. Dvě auta, 4 děti (1+2+3+7) se vydali téměř na 4tis km dlouhou trasu přes 11 zemí během 17ti dní.

Ujeto kilometrů: 3828
Navštívené země: 11 (do statistiky přidána Albánie č.61 a Černá Hora č.62)
Počet ubytování: 7

Zasedám k PC a postupně začínám psát tento krásný příběh, kde jsme viděli a zažili jak za pět normálních dovolených.