Expedice Balkan 2019

Kompletní zápisník zážitků z červencové Expedice Balkan 2019 je hotov. Plynně tak navazujeme na zážitky z balkánské Expedice 2018.

Projeli jsme území České republiky, Slovenska, Maďarska(1), Chorvatska, Bosny a Hercegoviny(1), Černé Hory(2), Albánie(2), Řecka a Srbska(1) - celkem tedy 9 států. A nocovali na sedmi lokacích. Potkali řadu neuvěřitelně přátelských a milých lidí a ochutnali místní pokrmy. Myslím, že máme hodně na co vzpomínat!

Ujeli jsme 4.129km (a o 301km trumfli loňskou expedici) a jeli jsme 58:24h (nutno započítat 5-6h stání na hranicích :-( kdy běžel motor kvůli klimě).

1. Krásná a hornatá Bosna - Mostar + vodopády Kravica
2. Malebný Virpazar na břehu Skadarskéhé jezera a Utjeha
3. Albánské Velipojë = kosovské Bibione roku 1993

4. Ksamil - bílé pláže, křišťálové moře, výhled na Korfu a to vše u národního parku Butrint na řeské hranici

5. Vranjska Banja - zapomenutý kout Srbska - cesta tam a domů

Vranjska Banja - zapomenutý kout Srbska - cesta tam a domů

Čtvrtek (den patnáctý)
Vstáváme brzo, s rozbřeskem, řekl bych že kolem půl šesté šesté. Nemá cenu se zdržovat. Máme před sebou téměř 8h čisté jízdy a troje hranice, kde počítám cca +1 na každé. Těsně před hranicema ještě tratím všechny albánské leky za naftu a jedu tak s prázdnou kapsou. Albánsko-Řecká hranice je ten správný balkánský perkelt. Zmatek, chaos. Celníci nevychází vůbec ven, musíte k okýnku. EU značka neznamená téměř nic. Vybíhám do toho chaosu, orientuji se rychle a postupujeme jako tanková divize. Pomalu, ale stále v před, ale k hodince to bylo. Potěš koště. Motáme se silničkama až do Igumenici (odtud jezdí trajekty) a pak už dálnice. Platí se po úsecích, ale jde to. Když začnou konečně krásné scenerie okolních národních parků, rodinka usíná a tak si pohled na hory i Olymp užívám sám. Jede se krásně. Jsem v EU, platíme Eurem 😊

Z dálnice sjíždíme na Vitolu, užít si natřísklé dálnice Bělehrad-Soluň neplánujeme, alespoň ne kvůli hraničnímu přejezdu a dobře jsme udělali. Jedeme okreskou, ale prázdnou. Před Řecko-Makedonskou hranicí stavíme na benzínce…. Ale ta má jen kafe a mars tyčinky a toalety. Aspoň něco. Pán je celkem příjemnej, i když netankuji (nekradu a řeky nesponzoruju). Hraniční přejezd napohodu. Krásně si to šineme Makedonií a už nikam nespěcháme. Plánujeme jednu zastávku, kde musím dotankovat plnou…. Za albánské leky toho nebylo zas tolik 😊 U odbočky e Skopje děláme přestávku, tankuji a pak už jen hranice. Do Vranské Banji přijíždíme 15:30 (což je před plánem, ten byl mezi 16-17). Ubytko máme přes AirBNB. Krásný velký dům se zahradou, dostatek koupelen i pokojů, parking…. No prostě jak v ráji na nicnedělání. Zatím co rodina vybaluje, já jedu hledat jediní ATM v obci, abych vybral nějaké dináry na večeři.
Vranska Banja má léčié prameny a kdo se jezdí léčit? Ano. Brutálně snižujeme průměr obce. Je to tu jak někde u Šumperka, mladí obyvatelé pryč za prací, všichni obyvatelé i návštěvníci postarší. Jdeme do nejlepší restaurace, dáváme si plnou palbu – polévku, salát, pleskavicu, pivo, džus, panáka, zmrzlinu – a platíme…asi 1000 dinarů (215Kč) za celou rodinu. Opravu ekonomicky příjemné. Kromě procházky zpět není moc co dělat a vzhledem k brzkému vstávání jdeme i spát.
Na pořádný výlet po okolí se těším na zítra (ale asi jen já….). Je vidět, že do života obce zasáhl rozpad socializmu a válka, protože velký lázeňský komplex se již dostavět nepodařilo....
Celkem ujeto 618km

Pátek (den šestnáctý)

Probouzíme se lehce znaveni včerejší dlouho cestou asi kolem osmé. Než si sedneme na verandu ke kávě, vyrážím na pohodičku do městečka pro burek a něco dalšího dobrého ke snídani. Na verandě mě Lu naťukává, cože dneska budeme dělat, v kolik dorazíme atd domů a zda by dneska nešlo se někam posunout. Na to jsem úplně nebyl připraven a v hlavě se mi odehrává několik scénářů ….., od termálu v Maďarsku, po penzion v Bratislavě s klukama montážníkama, až po ten nejlepší – dojet až domů. Cítím se docela dobře, a tak navrhuji rodině variantu. Pojedeme, kam dojedeme, někde si koupíme Bookingem ubytko a přespíme. Vyrážíme před desátou, náš hostitel to moc nechápal, asi si dodnes myslí, že udělal něco špatně a chce se mi revanšovat….. (domů zbývá 1301km)
Je pátek, zatím je malý provoz a po dálnici to jede téměř samo. Očekávám však, že v pátek bude hůř... naštěstí jedeme domů a snad tedy nebude tolik aut.
V 12-12:30 si děláme před Bělehradem zastávku u Mekáče ve Velké Plané (domů zbývá 1043km) a já pořád počítám. Když dáme rychle hranice s Maďarskem, máme šanci to dát až domů…. Jist si ale nejsem. Vidím 3 základní možné problémy – hranice, Bělehrad a Budapešť. Bělehrad raději objíždím, delší, ale jistější. Jedu podle maps.me a taky nemám online data o provozu. Hranice, stejně jako loni raději objíždím Szeged, a jedu na Subotici a Tompu. Zde to jde opravdu tentokráte pomalu, a i když je málo aut, Maďaři to kontrolují poctivě, i tašky jsem otvíral. Celkově necelá hodinka v čudu. Asi v 15:45 jedeme dál. Rodině říkám plán, když budete hodní a nebudu muset stavět, dojedu do. (domů zbývá 749km)
Pálíme to Maďarskem o 106 a štěstí nám přeje. Kromě malé zácpičky v Buda nic. Slibuji zastávku hned jak se setmí, ale vydrželi jsme to až na Slovnaft D2 za Blavou, celkem asi 7,5h jízdy v kuse (a čekání na hranicích). Bagetku a pak přes Jihlavu domů. I cesta z Blavy se povedla dobře a 23:38 jsme doma. Pro mě jeden z nejnáročnějších a nejdelších přesunů, především kvůli dětem, pro které už to bylo lehce zahranou….

Ksamil - bílé pláže, křišťálové moře

Výhled na Korfu z restaurace Guvat

Sobota (den desátý)

Čeká nás 379km a asi 6h jízdy. Jedeme z nejsevernějšího albánského letoviska Velipoje do nejjižnějšího, do Ksamilu. Tam máme přes AirBnB rezervovaný pěkný apartmán (a dokonce jako první hosti přes AirBnB!). Nikam nespěcháme, po cestě se chci ještě zastavit u zajímavého města – Gjirokaster. Až do Drače (Durres) je na silnici hodně police, pak už je to o něco lepší. Vjíždíme za hory na pobřeží a užíváme si nádherné horské scenerie, včetně řek, chatiček atd. Jedeme hodně podobnou trasu jako minule, zavnímal jsem nový objezd města Fier – úspora minimálně 40-50min. V Telepoje si dáváme oběd, klasická pizzerka, ale měli to dobré. V Gjirokasteru potkáváme kolonu českých aut a jedeme s nima až do Sarrandy. Převýšení z Gjirokasteru do Sarrandy impozantní, z 200m n m. je nutné vystoupat asi do 550m n m. a pak klesnout do -3.

Ubytováváme se a jdeme na prohlídku pláže – nejblíže máme pláž Artur a pak pro základní potraviny a večeři. Všude po cestě nabízí ubytování, tudíž ubytko tu je.

Večeříme v restauraci Guvat s výhledem na Ksamil ostrovy a Korfu. Trefili jsme asi nejlepší restauraci v dobré cenové hladině.

Ksamil je jinde. Jí se tu výborně, krásné hotely, promenády, turisti… cítím, že jsme tu správně 😊

Neděle (den jedenáctý)

Pláže Ksamilu a tři ostrovy... v pohodě dojedete šlapadlem

Nejpopulárnější pláže jsou ty přímo naproti třem ostrovům. Dá se tam v pohodě dojet na lehátku či šlapadle (samozřejmě zkoušíme). Ta hlavní pláž – Tri Ostrovi – je plná (ano, přispali jsme si), takže vybíráme jinou, hned tu vedle. Celodenní koupačka s obědem u pláže a večeří v „naší“ pizzerii. Pizzerii hned vedle ubytování, kde vaří luxusní albánský speciality.

Pláž u restaurace Guvat - standardní kvalita Ksamilu

Pondělí (den dvanáctý)

Ráno jdeme na pláž Artur – ta nejblíže k domovině – a odpoledne jdeme na výlet na mušlí farmu - Mussel Tour. Perfektní zážitek (našli jsme na Tripadvisoru) a doporučuji každému, kdo má mušle rád, zajímá ho, jak vypadá mušlí farma a chce se prostě něco dozvědět. Navíc to byl výlet s lodí po jezeře a to se dětem moc líbilo. Vidíme Butrint… Objednával jsem to přes email. Pohodová domluva i rozumné ceny. Mají dopolední a odpolední termín, dopoledne je podle mě strašný vedro.....

Večeře a pivo zase v naší pizzerii  Pizza Malasi!.

Úterý (den třináctý)

Ráno se vracíme asi 30km zpět, kudy jsme přijeli. Naším cílem je Blue Eye nebo-li Syri i Kalter - pramen řeky vyvěrající z velké hloubky. Příjemné místo, ale kouknete a hotovo. Navíc dopoledne sem nesvítí sluníčko, takže ani fotky nic moc.... platí se pouze přejezd hráze a nebo se tam dá dojít od hlavní silnici (asi 2km). My dojeli až téměř tam... jsou tam suvenýry, je tam restaurace. Daleko zajímavější je, že jsme potkali sobotní partu Čechů v dodávkách.... jsme všude :-)

Cestou zpět se chci podívat do Sarandy, nakoupit a vybrat peníze z ATM. Smolik pacholík. absolutně se tam nedalo rozumně zaparkovat, tak dělám pár fotek a jedeme na jídlo i nakoupit k nám do Ksamilu a pak ještě koupačka na hlavní pláži.

Večeře, zase u nás, v Pizza Malasi!

Středa (den čtrnáctý)

Vstáváme a dnešním cílem je Národní park Butrint, který je od nás asi 15km.

Historické město Butrint se nachází na samém jihu Albánie při hranicích s Řeckem na jihovýchodním výběžku poloostrova Ksamili, který odděluje Kerkyrský průliv Jónského moře od Butrintského jezera a Vivarského kanálu. Vzhledem ke své strategické poloze ve Středozemním moři bylo město svědkem vojenských operací od Peloponéské války v 5. století př. n. l. až po napoleonské války v 19. století. Původně byl osídlen řeckým kmenem Achájů. Ve 4. století př. n. l. jej obsadili kolonisté z Kerkyry (Korfu) a stal se významným opevněným přístavem a obchodním centrem s vlastní akropolí. Poté jej ovládli Illyrové a v průběhu 2. makedonské války byl roku 167 př. n. l. dobyt Římany. I po vytvoření Byzantské říše zůstal v rukou Římanů a to až do tureckého vpádu v roce 1453. (Zdroj: Wikipedia)

Procházíme si tu park, stavby a dětem se to moc líbí. Naštěstí jdeme směrem tak, že hrad si necháváme nakonec a tak nemusíme jít po schodech dolů, ale jdeme opravdu pozvolně. Dětem se tu líbí a jsme tu fakt celé prodloužené dopoledne. Oběd si dáváme hned vedle, v restauraci hotelu Livia a tolik mušlí na talíři jsme snad nikdy neměl. Zpět si vybíráme odlehlou pláž Ohana beach, kde mají i místo a tak na závěr kempujeme tam.... pak jedeme balit a večer do města. Do restaurace Guvat na největší Seafood Plate co mají, pro drobné odměny a naposledy zamávat třem ostrovům.

Ksamil je super!

Malebný Virpazar na břehu Skadarskéhé jezera a El Mar

Neděle (den čtvrtý)

Ráno vstáváme, snídáme burek, kupujeme proviant a bosenskou kávu v supermarketu, nakládáme auto a chystáme se zvednout kotvy vstříc dalším dobrodružstvím. Hornatou bosenskou krajinou míříme do Černé Hory, do Virpazaru. První půlka cesty vede Bosnou (trošku nás zakočili u hranic nápisy Republika Srpska - část Bosny a Hercegoviny, má to vztah až k válce, etnice atd) a kocháme se hornatou krajinou, počítáme kostely a mešity a celkově se nám tam líbí. Taky sledujeme nadmořské výšky a opravdu neustále stoupáme a klesáme. U Bileckeho jezera dokonce stavíme udělat si pár fotek a taky natankovat. Hlad ještě nemáme a tak všechny KM tečou do nádrže.

Bilećské jezero je umělé jezero, které se nachází v nejjižnější části Republiky srbské a Bosny a Hercegoviny. Vzniklo výstavbou přehrady Graničarevo na řece Trebišnjica v roce 1968. Hráz jezera je vysoká 123 m a na vrcholu široká 439 metrů.
Jezero patří mezi největší svého typu na území Bosny a Hercegoviny. Je dlouhé 18 km a široké 3-4 km. Jeho plocha činí 33 km2, mění se v souvislosti s výškou hladiny, kterou ovlivňují klimatické rozdíly v průběhu každého roku. Před napuštěním jezera musela být vysídlena jedna vesnice, která následně byla zatopena, stejně tak byl zničen i pravoslavný klášter Kosijerevo. Největší hloubka jezera, které se rozkládá v nadmořské výšce 400 m, činí 100 m. 1 280 milionů m3.
U vesnice Orah dosahuje jezero největší šířky. Nachází se na něm jediný ostrov z pozůstatky kostela.
Západně kolem jezera vede silnice, která spojuje města Bileća a Trebinje. Jezero je v létě vhodné ke koupání, nenacházejí se zde ale téměř žádné turistické objekty a koupaliště. Na břehu jezera se nicméně nachází několik restaurací a hospod. Voda je průzračná až do hloubky 10m.

Hned za jezerem je hraniční přejezd a to byl opravdu zmar nad zmar. Čekačka přes hodinu nám rozhodila plány častného příjezdu a klidného oběda. Jíst se ale musí a tak to zapíchneme v konobě u města Nikšič. Škoda, že jsme nevěděli o ostrovy posetém Slanském jezeru kousek dál. I zde fotíme. Nádhera.

Po pěti a půl hodinách (včetně oběda a čekání) přijíždíme míjíme hlavní město Podgorica (po obchvatu) a proplétáme se přeplněnými uličkami malebného Virpazaru, malé osady u Skadarského jezera u železniční trati na Bar a silnice Bar-Podgorica. Po roce tak opět přijíždíme ke Skadarskému jezeru, jen k druhému (hezčímu) konci.

Ubytování nacházím po paměti. Bydlíme v obydlí Sněži a Vaska přátelům rádi poskytneme osobní telefony na Vaska!), nejpřátelštějších lidí co jsme zde potkali. Máme k dispozici celé patro domu, včetně terásky a parkingu - co víc si přát?

Virpazar je malé městečk, všichni se znají a jsou příbuzní a tak si rychle domlouváme pondělní výlet lodí i večeři. Sněža a Vasko nás zahrnují dárky i domácími produkty (vínem a vínovicí - sami vyrábějí).

Před jídlem vybíhám na hrad Besac, udělat pár fotek a pak již couračka po městě a večeře u Kormorána. Kormorán je místní podnikavec, má restauraci, zážitkovou agenturu a přes zimu je vedoucí pošty. Fajn chlapík.  Dáváme si talíř místních ryb a je to dobrota.

Kromě komárů, nás netrápí nic.

Celkově ujeto 237km.

Pondělí (den pátý)
Snídani obstarávám v místním a jediném supermarketu, nic moc. Kávy máme od hostitelů dost. Pak nás již vyzvedávám syn hostitelů - kapitán lodi, kupujeme vstup do národního parku (celé jezero - kontroluje se a i nás kontrolovali) a vyrážíme. Máme kapitána a průvodce. Spojovacím kanálem Virpazar-Jezero plujeme leknínama a díky brzkému odjezdu jsme s pár rybáři na jezeře úplně sami. Vypráví nám o historii - velmi zajímavé. Především o otomanské pevnosti na ostrově a vlčím brodu - vlci tam plavali krást ovce, o pelikánech (na ně bylo teplo) i kormoránech. Zaujalo nás především to, že kormorán sní až 2kg ryb - rybáři je nesnáší. (na videu od 2min kormorán spolkne kapra...)
Jezero je to krásné... kvůli dětem jsme si objednali krátkou vyjížďku, ale asi moc krátkou.... 2h je málo, půldenní vidím jako minimum. Ceny velmi přijatelné, cca 15-20EUR loď/hodina.
Před obědem se balíme - příště chceme stihnout ještě zde vyhlášené vinice - a přes nové (ale placené) tunely míříme k pobřeží. Na oběd se zastavujeme v hlavním černohorském přístavu Bar a pak již rovnou do Utjehy, k hotelu ElMar, kde máme apartmán.

Nebydlíme v hotelu, ale v apartmánovém domě. Jsme bokem, ale můžeme využívat veškerý servis hotelu - od animačních programů přes slaný bazén a slušnou levnou restauraci. Majitel hotelu Janko je sportovní nadšenec, fanoušek Crveny Hvezdy Belěhrad a má hotel plný Čechů... El Mar je sídlo cestovky Kovona... kdo tedy nechce vidět Čechy, sem ne :)
Jdeme k moři - ale chorvatská klasika - oblázky a nebo žebříkem ze skály. Děti moc nadšené nejsou. Večeře v místní - průměrné - restauraci a pak relax.
Celkově ujeto 40km.

Úterý (den šestý)
Hned ráno se vydávám sám za Vaskem do Baru pro zapomenutou hračku Tlapkové patroly :) a nákup proviantu ve velkém supermarketu.
 Pak již jen koupačka - moře i bazén, večeře a celkový relax. Nemáme štěstí na sluníčko, je mírně pod mrakem. Všímáme si, že oproti Bosně jsme cenově na dvojnásobku. Zítra nás čeká krátký přesun do Albánie. 

Krásná a hornatá Bosna - legendární Mostar a vodopády Kravica

 
čtvrtek (den první)
Ve čtvrtek, hned po práci naše expedice vyjíždí. Valíme to směr Kolín a Havlíčkův Brod. Kromě tragického neobchvatu Čáslavi nabíráme první zpoždění, to druhé v okolí Brna. Na 178km musíme sjet a objet nehodu. U Hustopeč si dáváme večeři, řízek (česká klasika, bez něj by to nešlo).
Výhodou je, že máme dálniční známky pro Slovensko i Maďarsko koupené, nemusíme se tak zdržovat. Jedu dle GoogleMaps a je to na minutku přesné.
Podle plánu přijíždíme před 22h do Maďarska, kde máme kousek od maďarskochorvatských hranic ubytování. Krásný penzion, skoro až pohádková salaš, kde na nás čekají dvě milé paní. V poklidu noci dáváme plecháčka hupiva, panáčka domácí pálenky a jdeme spát.
Celkem máme ujeto něco přes 552km, tedy skoro 25% z cesty tam :)

pátek (den druhý)
Vstáváme před sedmou, chceme projet co nejdříve hranice. Nakonec se nechám uchlácholit provozem na google a jedeme přes Letenye. Cíle naší dnešní cesty je Mostar. Klíčové je dobře projet hranice a Záhřeb, pak už by to mělo být v klidu. Hranice celkem ok, do 30min jsme v Chorvatsku. Pak dálnice od Varažína do Záhřebu (přišla mi celkem drahá, na to jaký to byl kousek) a dále to ženeme po Chorvatské dálnici. Stavíme si na oběd a tankování (38kč/l :-() a dle plánu jsme 16:30 v Mostaru, kde se potkáváme s druhou skupinou, s mistry Evropy v raftingu na řece Vrbas.
Pro mě to je druhá návštěva Mostaru, poprvé jsem tam byl v roce 1986 :) Karlův most je proti mostu v Mostaru hadr. Předražené restaurace, krámečky, cetky, miliarda až miliarda a půl lidí. Couráme městem a dávám si zase po roce pljeskavicu a sarajevskoe pivo. Večer se docela těším do hajan. Máme v kolech dalších 706km.

sobota (den třetí)
Ráno vstávám jako první (ehm, myslím), ale určitě jako první běžím do pekárny na konci ulice. Má v nadpisu burek a to je přesně to, na co se k snídani těším. Pak jdeme pro auto a vyrážíme na vodopády Kravica. Počasí lehce pod mrakem, na nějaké velké koupání to nevidím. Po cestě tam vyjíždíme k velkému kříži nad městem. Symbolika z dob války, přítomnost křesťanů na teritoriu.
Hned u vodopádu je nám jasné, že je to oblíbené místo českých turistů. Cca 30% SPZ jsou české :) Vodopády pěkné, ale celkově stačí hodinka. Dvě tři fotky, kukačka a domů. Po cestě objedváme a jedeme ještě ke "sniper tower". Rozestavěnému baráku, kde sídlili odstřelovači. O díry po kulkách na fasádách není nouze.... muselo to být hrozné.
Večeře ve stylu pečených mletých mas a na závěr streetový koncert u pivnice Black Dog Pub. Místo s perfektní atmosférou. Dáváme tři kousky a jdeme spát.

Expedice Balkan 2019 - jsme doma!

Tak jsme úspěšně doma a zážitků máme minimálně stejně, jako u poslední balkánské expedice v roce 2018.

Projeli jsme území České republiky, Slovenska, Maďarska(1), Chorvatska, Bosny a Hercegoviny(1), Černé Hory(2), Albánie(2), Řecka a Srbska(1) - celkem tedy 9 států. A nocovali na sedmi lokacích. Potkali řadu neuvěřitelně přátelských a milých lidí a ochutnali místní pokrmy. Myslím, že máme hodně na co vzpomínat!

Podle googlemaps to je 45h jízdy a 3946km, naše trasa. Dle mých statistik jsme ujeli 4.129km (a o 301km trumfli loňskou expedici) a jeli jsme 58:24h (nutno započítat 5-6h stání na hranicích :-( kdy běžel motor kvůli klimě).

Extrémní úsek byl ten poslední, kdy jsme před desátou vyrazili z Vranjske Banje a 23:38 byli doma. Těch 1301 km jsme jeli na dvě přestávky, přičemž mezi 12:30 (McD v Velke Plane před Bělehradem) až do 20:00 (na Slovnaft u D2) jsme jeli nonstop. Celkem 13:12. Uff, asi moje nejdelší štreka.

Expedice 2019 - Zelený íránský Golestán

Tradice se nemá rušit a s lichým rokem je dobré vyrazit na nějakou expedici. Na tuto jsem se dobře připravil, investoval do vybavení a těšil se na nové zážitky. Řada lidí se mě ptá, proč Írán? Proč Golestán. Slovo dalo slovo, přesné argumenty se hledají těžko, ale jednou z velkou inspirací byl článek v Reflexu - Íránská provincie Golestán aneb Za Turkmeny z Růžové zahrady - naše společná láska v turkmenskou kuchyni, suvenýry a i to, že do Turkmenistánu je téměř nemožné se dostat (i když se mi to jednou povedlo). Írán je navíc moc krásná a přátelská země (aktualizace: Krásná reportáž na ČT24, potvrzující otevřenost a přátelskost Íránu a Íránců), ale bohužel není jisté, jak dlouho bude otevřena pro turisty ze západu. A na mém seznamu by chybět neměla! Prostě faktorů bylo hodně, jedno pivo v listopadu, průzkum letenek a po vánocích již bylo jasno.

Cestopis:
Teherán - cesta do Íránu a jeden den v hlavním městě
Golestán - cesta vlakem za krásami kaspiku (Bandar Torkaman, Gorgan)
Kaspické moře a na skok u Turkmenů a vlakem zpět do Teheránu
Mezi mrakodrapy v Dauhá

Příprava:
Víza Írán - jak na to a jak to probíhalo u nás.

Vlastním průvodce po Íránu od Lonely Planet a kontakt na šikovné průvodce v Gorgánu. Kontakt na Fatimu rád poskytnu a tištěné průvodce neprodávám, pouze půjčuji. Jsou nedílnou součástí mých cestovatelských vzpomínek a .... rád se vracím!

Letní expedice 2019 - Jméno nemá :)

Expedice jméno nemá. Aspoň pro mě ne :) Pracovní název byl Gyros a to z důvodu velké váhy aktivit v Řecku. Pak - z respektu k památkám - Olymp. Ale Řecko vypadlo prakticky z cestovních plánů. Bohužel, vyprodaly se velmi rychle kajuty a tak jsem musel improvizovat a vymyslet cestu pevninou zpět. Povedlo se.

Přesné destinace zatím prozrazovat nebudu, ale pár náznaků:

• Plán je úplně se vyhnout Rakousku a Slovinsku (jednak z cestovatelských důvodů a dále z důvodů optimalizace dálničních známek :))
• V Černé Hoře minimálně jedna destinace.
• V Albánii minimálně dvě destinace, které budou nové a jiné než měla expedice minulá
• Jedno zajímavé místo v Srbsku.
• Podle Google Maps mi to vychází na 3894km (bez výletů), což by znamenalo překonání loňské expedice o pár km.

A Paddleboard je již v rukou České Pošty :)

Sešívané jarovinky března a dubna v kostce

nebyl čas se rozepisovat :) Mám připraveno a rozepsáno asi 5 článků o Íránu (až budou dopsány, najdete je zde), cestě tam i zpět a vízům, ale nestíhačka. Nelze ale zapomenout a zaznamenat. Březen a duben byl totiž velmi rozcestovalý měsíc, dvě expediční cesty plus jarní prázdniny a velikonoce. Žádný týden snad nebyl kompletní. Ale jdeme na to!

Začal bych tím, co nikdo (asi nečekal). V dramatickém utkání s prodloužením Slavia vyřadila Sevilla FC z Evropské ligy. Ale nejen to. Vstřelila ji 6 gólů a zajistila si postup do dalšího kola, kde ji čeká Chelsea!

• s rodinkou opakujeme návštěvu v Čelákovicích v Čínském zátiší. Vlakem elefantem. Vše podle plánu jen, ztrácím (spíš mi vypadla a někdo ji rychle sebral) moji oblíbenou čepici Spurs. Ti tak mají nový stadion, já nemam čepici a tím pádem vzniká jasný podzimní plán na opětovnou návštěvu Londýna.
• Na jarní prázdniny jsme nakonec na poslední chvíli vyrazili do Znojma. Bylo to spontánní rozhodnutí, ale dávalo nám smysl. Penzion Kaplanka neměl chybu, jeho pan majitel taky velký sympaťák (poslal nám zapomenuté plyšáky :)), Hibernal z vinařství Waldberg osvěžil i po návratu. Kromě ZOO Jihlava, památek ve Znojmě a okolí a krajiny jsme si kuriozně pošmákli na místním pivu a znojemské... Tu nejlepší (včetně piva) měli v hoZpodě znojemského pivovaru, nejlepší atmosféra pivní kultury zase byla v Pivnici u Šneka. Cestou zpět jsem konečně realizoval oběd v restauraci Na Pašince a je škoda, že jsem to odkládal. Moc dobré jídlo za rozumný rozpočet. Fronta až ven je jasným důkazem, že nejsme jediní, koho to tu zajímá.
• Pokud po Boleslavi uvidíte blázna s batohem vepředu na modro-růžové koloběžce Tala, asi to budu já.
• Málo kdo v ČR může říci, že viděl hrát v jedné sezoně dvakrát venku Chelsea. Mě se to povedlo. Po podzimní návštěvě Webmley se Spurs přijela Chelsea v semifinále Evropský ligy  na Slavii a mělo to koule. Dvojzápas se Slavií patřil k jedné z nejlepších fotbalových reprezentací českého a sešívaného fotbalu. Pecka! Protože vstřelil někdo na Chelsea v této sezoně 3 góly?
• Sport má v naší rodině místo :D :D. Emmička už dala třetí soutěžní gól ve florbale, čímž má o 3 víc gólů než její otec. Ten však začal chodit pravidelně na squash a kromě jedné porážky (2 dny po velké pařenici) zatím z kurtu odešel vždy neporažen. Dokonce jsi teď nechal poslat i super nové boty od Headu.
• Absolutně náhodou jsem vyrazil do Nepřevázky na oběd. Koukám a vedle sedí můj oblíbený spisovatel a novinář, Jaroslav Kmenta. U nás. Pecka. Mám od něj rád všechny jeho knížky, líbí se mi jeho celoživotní tvorba, odvaha a rád ho čtu i v Reportérovi. Šel jsem ho tedy pozdravim a pak jsem si tak říkal, jak mu vylepšit den... no nakonec, podívejte se sami v jeho videu :D
  

  Miluju své fanoušky a čtenáře👏👍❤️💖 pic.twitter.com/gKmOw12jqC
  — Jaroslav Kmenta (@JaroslavKmenta) April 26, 2019 a jen bych maličko doplnil - "pán neujel, ale odjel normálně do práce :)".
• V Mladé Boleslavi se konal Burger Street Festival. Za mě super nápad s docela mrzkým provedením... nevím, čekat u stánku 15min na burger docela otráví. Zamyslet se na způsobem vyvolávání nebo roznosu by byl velké plus pro celou akci. Ochutnali jsme tří, nejlepší za nás Burgerinn.
• Vyrazili jsme na super výlet do Českého ráje. Tentokráte to bylo příjemných 8km z Hrubé Skály na Valdštejn a zpět. Trasa absolutně na pohodu i pro děti. Na Valdštejně příjemný Rohozec. Brzo vyrazíme na další tůry, koupil jsem totiž dvě hry Zapokladem.cz. Jednu na Kokořínsko a druhou do Besedic.
• Měl jsem v ruce lístky a odmítl jsem jet. Dal jsem přednost posezení s přáteli a bůh fotbalu mě vytrestal. Že potupnou porážku Slavie doma 0:7 s Teplice pomstí Bolka vítězstvím 0:8 je skvělou tečkou za super sezonou (která nekončí). Komličenko i Mešanovič jsou super ofenzivní válec. Navíc Komlic mi vydělal lahev rumu při sázce s doktorem. Sázka byla "Dá max 5 gólů do konce základní části." .... ano dal. Sice až v posledním kole se Zlínem rovnou dva a ty dva přesně potřeboval. Vypiju ho až na konci sezony :)
• Vyrážíme na Poděbradský košt vína, kde potkávám dobře známého a dvorního dodavatele vína, Libora Čížka z Modrého Vinařství. Z jejich produkce mám oblíbené vše a hlavně na něj mám skvělé reference o mých partnerů, všichni chtějí na vánoce lahve od něj..... Počasí nepřeje a v jednu chvíli nás zažene déšť až do stanu k vinařům. Azyl nám ochotně nabídla rodina Fasorova z vinařství Fasora & synové. Jejich doménou je výroba vína z málo známých odrůd. Domů si odvážíme jejich Tramín Červený. Třetí zastávkou je vinařství Holánek - Vinařský dvůr na faře. Zde nás zaujalo polosladké Zweigeltrebe Rosé. Zde jsem vzal raději lahvičky dvě a jednu si rovnou schoval, až bude hůř.
• Termín Expedice 2019 už máme. Plán trasy téměř taky a extra místo v podobě střešního boxu na střechu auta taky. Teď už jen detaily v podobě ubytování a paddleboard. A ten už taky mám vybraný :)

Kaspické moře a na skok u Turkmenů

Pondělí ráno, prvního apríla.
Náš poslední den u Kaspického moře a zlatý hřeb naší cesty. Turkménské trhy na břehu Kaspického moře v Bandar Torkamanu (městě turkménské menšiny v Íránu) a moře suvenýrů a rukodělných výrobků v záplavě smetí z Číny (a českých látek). Toto vyvrcholení má však jeden bolavý bod a to jsou povodně. Opravdu se rozlilo hodně vody a cesta k trhám není jednoduchá. Jak jsme šťastní, že máme naši skupinku, která se určitě pokusí nás tam dostat. S obyčejným taxikářem by to asi takové terno nebylo. Mani přijíždí přesně na devátou a jedeme. Je to 31km. První cesta, uzavřena. Druhou ze tří projíždíme, ale voda je až na silnici. Míjíme trh živých zvířat, kam se chceme podívat při cestě zpět.

Jsme na trzích. Miliarda všeho. Já celkem střídmě kupuji již jen šátky a nože, ale Ondra se rozparádil. Výlet korunujeme cestou člunem na protilehlý Ashooradeh Island, výletní místo íránců. Upřímně? Vypadá to tam příšerně. Špinavě, zaostale, rozbořeně :-( Za hoďku jsme zpět, dokupujeme věci a začínáme bojovat s cestou zpět. Myšlená cesta kolem kozího trhu zavřena. Zbývá nám jen jedna... a přecejen, večer nám jede vlak..... Ale klaplo to. Dostáváme se zpět do Gorgánu, kde máme prodloužený checkout z prázdného hostelu :) Plán je ještě jednou vyrazit na AYCE do Melalu a ten plán se nám plní. Jsme spokojení a na Bandar Torkaman budeme vzpomínat v dobrém. Ty povodně vypadali fakt hrozivě a řada lidí to pěkně odskákala.......

Na 12.1.1398 v 18:55 máme jízdenky zpět z Gorgánu přes Bandar Torkaman, Sarí do Teheránu. Přes HiPersia jsme koupili celé kupé, všech 6 míst (úplně v pohodě, nikdo se nám tam nenutil a ani nikoho nenutili). No jo, jenže koleje vedou přes zaplavenou oblast.... pojedeme?

V 17:00 přijíždíme na vlakové nádraží. Nikde žádný vlak. Iránec v bufetu mluví anglicky. Dává nám čaj a říká, všechno bude. 
17:10 začíná se o nás zajímat security.
17:20 všichni nastupují do autobusu (pozn: na ten den již nebyl plánován žádný jiný spoj)
17:30 anglicky mluvící obsluha čajovaru říká klid
17:35 stále klid
17:40 Makejte, vlak je v Bandaru a jedete tam busem
17:40:21 sedíme v buse :)

Nebudu vás napínat, vše dopadlo dobře asi jen se zpožděním 1h na odjezdu a 20min na příjezdu v Teheránu. Všichni dorazili se nalodit, pomodlili se, objednali jsme si jídlo u vlakušáka, rozestlali postýlky a spali vlastně až do příjezdu do Teheránu. Příjemná, klidná cesta dobrodružnou Persií. Krásná poslední noc v Íránu a příjemná tečka. Jedno velké vlakové dobrodružství, buďte všude hodně dopředu!!!!!

Ráno se nám nechce úplně do tmy. Máme pár plánu v Teheránu a pak už musíme na letiště, kde nás čeká přelet do Dohy. Cíl? Bývalá americká ambasáda, trh a nákup oříšků. Povedla se jen půlka. Na nádraží dáváme vydatnou snídani a dva čaje. Bodlo to. Pak bereme taxíka a jedeme k ambasádě. Upřímně - grafitů málo. Za 5-10min jsem je měl všechny vyfocené. Metrem se naposledy přesouváme k tržišti  hodinku čekáme, zda se otevře.... ejhle. Nic. Svátek. Čas již není a tak bereme téměř jediné taxi na ulici. Bez jediného zpětného zrcátka, pásů i stěračů. Opravdu verze light. Ale pán příjemný, na letišti od něj ještě kupuji drobáky co měl na přístrojovce položené a dávám mu českou padesátikorunu. Letiště bez salonku PriorityPass...... bohužel jsem naletěl vlastnímu strachu a poslední peníze utratil za předražené nesmysle ještě přes pasovkou..... ty správné pěkné obchody jsou ale až za ní!!!!! (naštěstí berou EUR/USD, karty opravdu NIKDE!)

Kromě hotelu v Teheránu (placen valutou) a lístků na vlak (placeny převodem) jsem vše platil cash... karty v Íránu neberou. Vyměnil jsem si 150e, jezdil taxíkem, žil a jedl si jak král (koupil čajník, 2 nože, 2 šátky, oříšky a další suvenýrky) a ještě na poslední chvíli na letišti měnil ekvivalent za 30e. Írán je nákladově superpřívětivá země!

P.S.: magnetky jsem sehnal až na letišti :)

Na čas nasedáme odbaveni do z 80% prázdného 777 od Qatar Airways... jak někdo říkal, časté lety prázdnými letadly se vyplatí... protože cargo :) Máme pro sebe zase trojsedačku a taky Carlsberg.....

Vzhůru do Dauhá!

Golestán - cesta vlakem za krásami kaspiku (Bandar Torkaman, Gorgan)

Probouzíme se 30.4. ráno a chystáme se vlakem z Teheránu do města Sarí. Jedná se o jednu z nejhezčích železničních tratí na světě. Vystoupáme téměř do 2.500m pohoří Alborz a klesneme do 50m n.m. v Sari u Kaspického moře.

Máme však správný lístek, když je na něm datum 10.1.1398? Ano, správně. Iránský letopočet, ale přiznám se, že je to trošku matoucí :) Jízdenky na vlak jsme řešili z ČR. Chtěli 20% přirážku, což při ceně 2EUR za jízdenku zas tolik nebolí. Komunikace v pohodě, platba převodem. Agenturu HiPersia.com můžu vřele doporučit.

Odjezd vlaku byl 6:30, ale v podstatě již 5:45 jsme na pohodu na vlakovišti, brouzdáme čekárnou po obchůdkách, kupujeme proviant a kocháme se. Máme dvě krásná míst do platzkarty.

Nádraží je velmi dobře organizované, jsme navigování přímo k vlaku a nacházíme svá místa především díky Ondrovi, který z minulých cest umí aspoň číslovky. Po kontrole dokladů dostáváme vodu a maličko ještě klimbáme. Přece jen, jedna noc v letadle, druhá kráká + posun času. 

Probouzí nás až hory. Fantazie, těžko popsatelná a každý vlakový fanoušek by si měl dát tuto trasu na priority list. Vlak je obsazen téměř ze 100%, různé vagony, ale bohužel žádný jídelní. Ani není dvod, většina osazenstva je velmi dobře zásobena a jídla je kolem hodně. Postupem času lidé ztrácí ostych a stáváme se poměrně vyhledávanou atrakcí k popovídání. Za zmínku asi stačí pouze dcera+syn+matka. Ti vystupují s námi v Sari, pomáhají nám s organizací vlaku dál do Gorgánu.

Vlastně jen do Bandar Torkamanu, do Gorgánu musíme taxíkem, ale o tom až dále. Projižídíme neskutečnými panoramaty, až se to nechce věřit, že je to možné. Určitě silný zážitek na celý život. Asi hodinu před příjezdem do Sari čekáme na odklizení bahna z kolejí. Íran totiž zasáhly silné deště a ty vyvolaly nečekané povodně. O této situaci jsem věděl od pondělka, ale vlastně jsem nevěděl, co to pro nás znamená. Naštěstí zatím nic.

Povodně devastují kaspickou část Íránu

Povodně v Íránu 2019

Írán čelí kritice za nezvládnuté povodně a dokonce požádal o humanitární pomoc i Českou republiku.

Se zpožděním asi 30min vystupujeme s Sari a řešíme co dál. V Sari totiž bohužel není nic zajímavého. Rodinka nám pomáhá s orientacích ve vlacích a zjišťujeme, že jede už jen jeden vlak za necelou hodinu. Souhlasíme. Ještě se zbavujeme rusky mluvícího otrapy, kde nevím zda byl jen super přátelský a nebo i tajný něco. Jdeme asi 10min do malého bistra na mletý šašlik (ano, domluva rukama nohama) a nakupujeme si bohatou zásobu v supermakerketu. Jsme na nádraží včas a nastupujeme do vlaku, který vyjel o 15min dříve, než měl. Takže štěstí? Nevím. A nebo neumíme číst. Spíše ale kvůli povodním to mají celé rozhozené. Cesta necelé tři hodiny ubíhá v klidu a míru. Chroupeme čipsy a studujeme Lonely Planet... nevíme totiž, kde budeme spát, necháváme to osudu, Asi v půl sedmé vystupujeme v Bandar Torkamanu na nádraží. Plán je jasný. Večeře u břehu Kaspického moře, fotky se západem slunce a taxíkem do Gorgánu, hlavního města provincie. 

Člověk míní, život mění. dva běloši s batohem fotící každou pí--vinu jsou jak pěst na oko. Po té, co máme dostatek fotek hlavní budovy s logem íránských drah - okřídlený kosočtverec- čekáme na taxi, kde se nám legitimují dva tajní příslušníci policie. Odmítáme jim ukázat doklady, nemají uniformu, ale jdeme s nimi vše vyřídit na blízkou stanici. V zásadě si připadám jak John Rambo z prvního dílu.

Vandráky tu nechceme, máme tu povodně. 

Zmizte. 

Kam vlastně jedete? 

Gorgan

Výborně. 

Berte taxi a jeďte. 

Dáme večeři, fotku západu slunce a jedeme.

Na večeři na břehu moře zapomeňte. 

Povodně.

Nemáme taxi.

Taxi vám zařídíme my.

Děkujeme.

Welcome to Iran.

Ještě si fotil pár fotek z našich pasů (btw: vůbec nechtěl vidět víza) a už venku seděl kámoš/taxikář/asi taky tajnej a smažil to s náma do Gorgánu. V podstatě jsme neměli plán s bydlením a tak jsme vsadili vše na kartu nejvychvalovanější Guesthouse přímo v centru Gorgánu, PARS. Jsme tam za směšná 3EUR, asi 35km. Dostáváme pokoj za 8EUR na dvě noci pro dva... se sprchou a dírou v zemi toaletou na chodbě. Můj styl to nebyl, ale neprší sem, je tu teplo, 3 postele, zásuvky a hlad. Jdeme na večeři do další v LP vychvalované restaurace EROS, kde ovšem nemají hlavní pokrm - kotletky. A taky si dáváme 3 jídla, a ani nedojídáme. Couráme, kupujeme něco sladkého k snídani a jdeme spát. Zítřek čeká s novýma zážitkama.

Jsme v Golestánu, kaspickém regionu Íránu maličkatý kousek od hranic s Turkménistánem.

Ráno vstáváme dle budíku do deště. Vaříme čaj, tancujeme nad tureckým hajzlem a jíme pečivo z večera. Připravujeme se na výlet. V plánu máme Gorgán a Gonbad e-Kavus. Místo, kudy procházela hedvábná stezka a nachází se tam legendární věž. Vycházíme do nepohody a zkrz trh míříme do místního infocentra, kde se chceme poptat, co a jak. Íčko se nachází v krásné historické budově, kterou přestavují na hotel. Na závěr prohlídky je nám položena otázka, zda chceme průvodce. Souhlasíme a máme se vrátit za 15min. Když odcházíme, míjíme nějakou slečnu, která přichází ven za námi, že ona je náš průvodce a za chvíli dorazil i nějaký přítel-řidič. Je nám to divné... tak rychle?
Vracíme se s ní do infocentra a chceme ji konfrontovat. Paní se směje a odchází, že omyl. Přijíždí mladá studentka Fatima, náš dnešní průvodce... vysvětlujeme kam chceme a to se ještě musí zeptat maminky, zda s mí s cizinci mimo město. Smí. Ale musí jet i starší brácha. Ok. Ihned získává přezdívku mr.Vycpávka. Neboť sedí v Peugeotu 405 uprostřed a vycpává místo mezi Ondrou a Fatimou. Já sedím v předu s naším řidičem s vizáží italského céčkového pornoherce. Ale všichni tři super příjemní.
Z Gorgánu to máme cca 95km, hodinku a půl. A gůgle nekecal. Největší zážitek během cesty byla nabídka vyfotit se v řepkovém poli. Íránci to evidentně milují, Babiš by se jim líbíl. S díky odmítáme, žlutého smogu máme dost u nás.

V Gondbadu jsme na čas oběda. Prohlížíme jedinou atrakci - věž. Zapisujeme se do knihy návštěv, zkoušíme ozvěnu a děláme fotky. Na oběd jdeme do protilehlé turkménské restaurace. Asi za 2h se otáčíme zpět. Chceme stihnout ještě kousek od cesty jedny vodopády, ale nakonec se tam kvůli řece vylité z koryta nedostáváme a tak nás berou na "picknic place".... prostě na čaj. V Gorganu nás všichni tři skásnou v totalu o 14EUR :-(, slíbí nám pomoc zítra dostat se na trhy a Fatima (jinak studentka módního designu) nám dá ještě dárek pro naše ženy. Hrozně super přátelští.

My jdeme na trh. Kupujeme různé "kravinky" od konvice na čaj, přes látky až po jehly na šašlik. VMelal Restaurant určitě stojí za návštěvu a divím se, že LP o něm neví. Takže konečně došlo na jehněčí kotletky.
domácích potřebách potkává super týpka. Zve nás na víno, mění nám prachy a taky nám píše tahák do restaurace. Asi nejlepší restaurace ve městě. Objednávky jídel přes tablet, AYCE bufet, ochranky atd. Narváno. Tenhle

Je neděle, již tři dny bez piva :) Musíme ale vydržet. Kupujeme džus a pečivo, jdeme spát. Ráno nás čeká poslední štace - turkménské trhy.

Teherán - cesta do Íránu a jeden den v hlavním městě

Ze svého domova odjíždím natěšen kolem poledne. Rád jsem na letišti o něco dříve, rád pokoukám, dám si kávičku a naladím se očekávaný odlet. Těším se na let QR292 operovaný Qatar Airways. Už od cesty na Sri Lanku jsou to moje oblíbené aerolinky, na které jsem neměl štěstí a taky se těším na druhý let Boeingem 787 Dreamlinerem. Ještě před setkáním se spolucestovatelem Ondrou si v naprostém klídečku před letištní halou dávám Radegast dvanáctku a instaluji appku Qatar Airways. Mají to vymakané. Je to totální lovebrand.
Checkin jsem si udělal online již předchozí den doma a tak odbavení zavazadla proběhlo jako nůž máslem a za 5min již sedíme v Mastercard a vychutnáváme si kompletní řadu Budvaru. Během posledních let cestování jsem si zvykl na check-in 30min do odletu, ale tento rok si všímám, že téměř všude je minut 60... no nic, jdeme 45min do odletu na checkin (a v Praze i security) a jsme k mímu překvapení jedni z posledních. Na čas usedáme do krásně navoněného Dreamlineru, věci do binů a v pohodičce si lebedíme. Odlétáme na čas a letadlo je plné asi jen z 30-40%... trojsedačku máme pro sebe a tak to má být :)
Let probíhá v pohodě, jídla i pití do syta. Střídavě dřímám a koukám na filmy. Nic moc atraktivního jsem nenašel, ale čas to ubíjí spolehlivě. V Dauhá parkujeme někde "v zadu" a vystupujeme přes letadlo. Pak již jen další sekurity a pohodlně jdeme ke gate na odlet do Teheránu. Tentokráte je více lidí, zpoždění (čekáme na velkou skupinu ze zpožděného letu z Bali), ale nám to neva. Stejně máme přílet v brzkých hodinách a moc se nám nechce trajdat městem za tmy... takže se snažíme usnout, opět na celé trojsedačce. Let je krátký, pod dvě hodiny, klidný a ještě za tmy TripleSeven přistává a my vysedáme v Teheránu.
Pasovka nad očekávání v pohodě. V podstatě jediný dotaz, jakým letem jsme přiletěli. Pak jen zkoumačka pasu a víza jsme tu. Jsem rád, že jsme si vizum vyřídili v Praze a nemuseli jsme čekat a zkoušet, zda vše půjde hladce. Bágl dorazil a expedice tak může začít.

Jako první řešíme peníze. Dle informací z netu a od ostatních cestovatelů by jeden z nejlepších kurzů měl být v odletové hale. A taky že jo. Velmi příznivých 135tis z 1USD a 150tis za 1EUR. Nadvakrát si měníme slušný obnos a přesouváme se ke stánku IranCell pro turistickou SIMkartu (v příletové hale jsou 2 stánky, při našem příletu fungoval jen jeden - lze platit usd/eur). Mají 1GB za 350tis, 3GBza 550tis a 5GB za 800tis (myslím - ceny si nemapatuji přesně, ale určitě to není to co mají na webu. Byl to víc. Stejně to je ale dobrá cena.). Planost karty je 1měsíc, je to služba pro turisty a na kartě jsou i nějaké minuty volání. Paní mluví anglicky a je velmi ochotný. SIMkartu na telefonu i rozchodí a tak během 15min jsme oba na "datech". Domácí příprava aplikací jako whatsapp atd zafungovala a tak jsem plně funkční od samého počátku. Díky lokálnímu číslu a datům se mi daří poprvé stahnout aplikaci mimo appstore a to Snapp, lokální verze dopravní služby ala Uber. (nakonec se mi povedlo vyčerpat asi jen polovinu dat za ty 4 dny a to především v mapách. Z českých webů mi fungoval jen iRozhlas, ze socek jen Instagram. Vše ostatní za filtrem......)

Rozednívá se a my jdeme na taxi. Naší první destinací je úpatí lanovky na Tochal. Všudepřítomné taxi má cenovku 900tis riálů kamkoliv v Teheránu. Lámanou angličtinou s taxikářem se dozvídáme, že naše cena bude 1.500tis riálů, protože Tochal není v Teneránu. Blbost, je. Ale hádejte se s někým, kdo vám v podstatě nerozumí a cenu místo v riálech smlouvá v tomenech. Parádní mišmaš, ale zvyknete si. V podstatě v tomenech počítají všichni. Cena stejná, jen o nulu méně. Taxikář nás vysazuje na parkovišti, ale je to ještě asi kilometr k lanovce (Tochal Telecabin), naštěstí tam jezdí bus za cca 30.000riálů - 3.000 tomenů. Lanovka (startuje na výšce 1.900m n m.) sama osobě stojí až na stanici 7 - vršek, musíte jednou přestupovat - 650.000riálů na osobu, ale podruhé tu asi nebudu, takže to dávám. Za necelých 40min jízdy již koukám ve výšce 3.740m n m. (můj rekord!) na zasněžené kopce pohoří Alborz, které se rozkládá nad Teheránem. Všude kolem zasněžené hory a velmi příjemné lyžařské středicko. Lehce je i cítit, že jsme dost vysoko. Děláme pár foteček a přesouváme se o stanic níže, na čaj a malou snídani.
Zde se dostávám do první jazykové kolize. Nikdo z obsluhy neumí anglicky, cenovky na ničem nejsou a my neumíme persky. Stejně rychle však se nám dostává íránské pohostinnosti a přikakuje mladý chlapík a hned nám radí, dokonce obsluhu posílá dozadu pro ještě čerstvější chleba než má. Dáváme čaj, já zkouším nějakou nealko imitaci piva (rozvařené bompary), chleba, míchananá vajíčka a kolega experimentuje s nějakou slanou kaší..... no žádný gastro zázrak se nekoná. Ale po daleké cestě bez spánku nám to dost bodne. Po snídani sjíždíme dolů a trošku se snažíme najít taxík. Dáváme fresh a taxi nikdy, musíme se přibližovákem vrátit do výchozího bodu. Tam chytáme již připraveného lapače turistů. Prostě nejdražší taxi co existuje. Sice to sním snižujeme na půlku (3EUR), stejně to je ale nejdražší neletištní taxík za celou dobu co máme.

Cílem je Azadi Tower a pár fotek kolem. Hned po bereme skromnějšího taxíka a valíme do Grand Hotelu Ferdowsi.  Na místní poměry to bude poměrně luxusní hotel, jako batůžkáři jsme tam dost pěst na oko. Tam se ubytujeme, zkulturníme a špacírem jdeme na couračku. 
Kousek od hotelu potkáváme sympatický minitrh s řadou dobrot. Oběd! Ano. U bistro stánku a vše příjemně čerstvé.
Další zastávkou je zavřený Old souk/market... je nějaký svátek a tak aspoň máme prostor se podívat do toho klidu a ticha, které zde nikdy být nemůže.... po lehkém odpočinku u souku zkoušíme další místní dopravní prostředek a to metro. Jízda je poměrně jednoduché, vše je popsáno v angličtině jak na peróně, tak ve voze. Vyrážíme pár stanic na sever a míříme do Museum of the Islamic Revolution and the Holy Defense a most Tabiat. 

Upřímně, muzeum by si zasloužilo daleko více naší pozornosti. V podstatě jsme jej procourali jen tam a zpět. Je k vidění řada kořistí z iránsko-irácké války, od tanků po sestřelená letadla. Na řadu exponátů lze vylézt, koneckonců, je to jen kořist. Vůbec jsme se nestihli po-věnovat pavilonům, střelnici atd. Nejvíce mě zaujali autentické vozy po atentátech (píšou, že Mosad, ale kdo ví...). Most Tabiat je architektonicky zajímavý, dvoupatrový, most. Tou největší předností je ale plno lidí, kteří tam v poklidu tráví čas. Je prostě hezké je jen pozorovat a procházet se. Dáváme fresh, odpočinout nohám a přemýšlíme, kde něco sníst. Díky datům v mobilu máme dobrý přístup k informacím, nicméně námi vyhlídlé bistro s "nejlepším kebabem", jen prostě jen okénko... a to je nám málo. Proto za pár místních šušňů (ceny kolem 1-2 eur) se přemisťujeme na malý trh, kousek od hotelu, kde nám chutnal oběd. Volíme jiný stánek a zase to stojí za to. Pak již rovnou na hotel, nabít foťáky a odpočinout, vstáváme opravdu brzo.

Víza Írán - jak na to?

Za dobu v EU si už celkem odvykáme, jaké to je chodit na ambasádu a pokorně žádat o víza. Na cestu do Ománu jsem víza vyšvihl komplet elektronicky, zde to úplně nejde. Díky vízu do Íranu mě to pravděpodobně čeká s vízem do USA. 5 let s ESTOu mam smůlu, ale zpět k vízům do Íránu. Nebudu mudrovat, co a jak má být, ale popíšu, jak to bylo s náma. Co je důležité, nedělat to ve stresu a mít na vše dost času.

Pro získání víz máte jako občan ČR dvě plus jedna možnosti. Buď si víza vyřídit zde v Praze, ale počítejte minimálně s 2 návštěvami a nebo se registrovat v systému a víza získat principem Visa on Arrival na letišti v Teheránu (na konci aplikace si vybíráte, jde chcete víza získat, tak můžete i jinde, když vám to systém dovolí). My chtěli mít jistotu a taky to nemáme do Prahy daleko a tak jsme se rozhodli pro variantu ambasáda. Drobný je i rozdíl v ceně, 50EUR v Praze oproti 75EUR v Íránu. Rozdíl je jasný, motivace nahnat co nejvíce lidí na konzulát.
Ta možnost plus jedna je prohnat to přes cestovní kancelář. V podstatě každá, se kterou jsem byl v kontaktu mi to nabízela. Bral jsem to jako poslední možnost. Cena není nikterak strašná, +15EUR a nebo to máte v balíku, když od nich vezmete nějakou službu. My využívali HiPersia.com a můžu je s klidem doporučit.

Hlavním zdrojem informací byly stránky ambasády v Praze (řekl bych, že lehká aktualizace by jim slušela) a stránky pro získání víz na íránském ministerstvu. Na obou je poměrně hezky popsáno, co po vás chtějí.

Jak jsem postupovat - podotýkám, že odlet jsme měli na konci března a vízum začali řešit počátkem února.

1. přečetl jsem si veškeré požadavky na stránkách elektronických víz s tím že životopis po mě nikdo nechtěl a itinerář jsme uvedli jen do žádosti výčtem měst, kam chceme.
2. nečekal jsem a koupil jsem si na požadovaný termín letenku u Qatar Airways.
3. na první den jsme si objednali hotel. Z rezervačních webů se nám osvědčil Hotel.DE a tam jsme vybrali za rozumní peníz dobře lokovaný a i luxusní grand hotel Ferdowsi (nutné - v žádosti musíte uvést nějakou adresu a telefonní číslo. Je střední pravděpodobnost, že na něj někdo bude volat a rezervaci si ověřovat)
4. zařídil si fotky a scan pasu v požadovaných formátech a velikostech
5. registroval jsem se na stránkách elektronických víz a po potvrzení emailu vyplnil formulář a nahrál vše potřebné.

Obratem dorazil email, že moje žádost byla přijata a nechť pár dní vydržím... (v zásadě přijatá žádost je signál k možné platbě)

Těch 5 dní uběhlo jako voda a nevěděl jsem. Vyrazit na ambasádu nebo čekat? Čekal jsem asi den a pak jsem nevydržel a zavolal jsem. Dovolal jsem se na konzulát a zde máte zpravidla dvě možnosti. Buď v angličtině s panem konzulem a nebo i česky s jeho kolegyní. Já mluvil s konzulem a ten mě vyzval k návštěvě ambasády. Termíny nedávají, je potřeba dorazit a čekat.... otevřeno mají každý den 11-13... takže obědová pauza :-)

1. na ambasádu přicházím připraven. Vytištěná žádost, fotka (pro jistotu - není potřeba), vytištěné pojištění (zjišťuji, že stačí jen to ke kartě a přesvědčit o tom pana konzula), pas a potvrzení o zaplacení poplatku na účet ambasády v ČSOB. To je důležité, hotovost neberou!
2. jsem tam 10:50 a jsem druhý a tak mám možnost popovídat s člověkem, který tam jede o měsíc před námi.
3. 11:05 otvírají a začínají lidi chodit.
4. Bohužel to nemá žádný řád a pořádek a tak je potřeba se vnutit dopředu. Řada lidi přichází "že už tam byly a že jen něco málo dořešit", jako nějací pošahaní vědci co tam byly sennou. Pořád někam volali, zjišťovali, tahaly papíry atd. Zdržovali a stejně odešli s nepořízenou a museli přijít jindy.
5. Na řadu přicházím asi  11:40. Říkám co plánuji, kde pracuji a kde budu bydlet. Kromě toho, že je divné proč jedu jen na týden, pohoda.
6. Čekám, asi za 10min odevzdávám otisky prstů a mám přijít za týden. Jenže odlétám do Indie a potřebuji pas... tak prý mám přijít po návratu a dořešíme to.

Jenže... systém asi má mouchy a během mé cesty do Indie mi přichází toho. A v příloze dokument, co se tváří jako elektronické vízum

Čtu pozorně a jasně, next step, dostavte se na ambasádu. Hned po návratu tam jdu. Konzul kroutí hlavou, bere si můj pas a přináší mi... ano, vytisklou přílohu. S tím, že je to mé vísum a aťho hlídám jako oko v hlavně a ukážu při vjezdu a výjezdu ze země.... Za 10min jsem tam hotov a pokračuji dále.

Co závěrem?

1. zda bylo nebo nebylo nutné jít na ambasádu fakt nevím. Možná někde potvrdí, odkliknou nevím...
2. s vízem jsme prošli bez dalších pohovorů, dotazů na hranicích během 10min po příletu. Jediný dotaz byl na číslo letu
3. do pasu nedostanete žádné razítko, vše jen toto vízum. Samozřejmě ho máte buď v emailu nebo si ho můžete nascanovat a nakopírovat (udělali jsme), ale pravdou je, že nikoho kromě hranic nezajímalo. Ani při kontrole na policejní stanici ani v hotelech. Vlastně pouze zaměstnankyni handlingu v Praze... 
4. údaje uvádějte pravdivě, opravdu je zkoumají! Kolegy se doptávali asi na 3x, co jim nebylo jasné a vízum dostal 3 týdny po mě.
5. vízum bylo vystavené na přesné dny dle letenky, žádná rezerva...

Hodně štěstím, Írán za to stojí. Já se rozhodně kloním ke klidné cestě ambasády, pokud to samozřejmě nemáte pekelně daleko.

IR Írán č.64 na mém cestovatelské seznamu

Právě jsem se vrátil z cest po Persii, konkrétně po Íránu. Ze země plné fajnových a přátelských lidí a zároveň si odškrtl stát č.64 z mého projektu. Tripreport určitě připravuji, jen opravdu nevím, jak rychle se mi to povede :-( (Akt - zápis z cesty do Íránu je hotov!)

Měl jsem připravený krásný spot o tom, co nás chystá. Ale jelikož před cestou to nevypadalo růžově (odmítnuté vízum, povodně), tak jsem z cestovatelské pověrčivosti raději nic nepsal.

Takže, stay tunned! 

Omán č.63 na mém seznamu.

První letošní zásek na listině cestovatele v projektu 100do50 je Omán. Takové švýcarsko arabského poloostrova. Stát, který mě především díky svým lidem a pohodě doslova nadchnul. Krátký tripreport připravuji! (Aktualizováno: Tripreport Omán hotov)

Víza do Ománu - fofr! A malý návod

I pro krátkou zastávku v Ománu samozřejmě jsou potřeba víza. Systém se velmi zjednodušil a jednoduchou registrací jsem vízum získal během pár hodin. Fakt.

Zároveň jak jsem pochopil (+mapa) není možné vyřídit "Visa on arrival", takže eVisa je jediná možnost, jak se do Ománu podívat (pokud nežádáte pracovní, multientry atd visa). Zároveň proces je to tak jednoduchý, že není nutné platit externí agentuře.

I na stránkách OmanAir jsou lehce neaktuální informace. Visa on arrival byly nahrazeny eVisama. Je však možné si o evisa zažádat přímo na letišti a pak čekat a mačkat se ve frontě.... vzhledem k jednoduchosti mi to přijde zbytečné.

Oman visas on arrival used to be available at the Muscat International Airport, but it was replaced entirely by the electronic visas system. Travelers who used to be eligible for the Oman visa on arrival are now qualified for the Oman e-visa. In essence, that is a good thing because you may be able to apply online and avoid the line at the arrival terminal.

Jak na to?

1. Nejprve si přečtěte, zda se nezměnily podmínky pro vstup na stránkách Ministerstva zahraničí.
2. Pak si připravte - kvalitní scan pasové fotografie (bez brýlí, bílé pozadí atd) a scan stránky v pasu s fotografií.
3. Doporučuji si i prohlédnout instruktážní video, mě pomohlo vyřešit jeden drobný fail.
4. Po té pokračujte na oficiální stránky Královské Policie Ománu na adresu - https://evisa.rop.gov.om/
5. Proveďte registraci vaší emailové adresy a email potvrďte (pozor - někdy padá do spamu)
6. Připravte si k sobě pas, se kterým budete cestovat, a kreditní kartu pro zprocesování platby.
7. Po té se registrujte pro Apply for Unsponsored Visa. Zadáváte pouze věci z pasu + jméno matky. V posledním kroku (a to se mi poprvé nepovedlo) musíte úplně vlevo zaškrtnout boxík, že to je vízum, které chcete zaplatit. Pak jste přesměrováni na platební bránu pro 5 riálů. Bez platby nebude žádost přijata!
8. Potvrzení o platbě vám přijde na email. (kdo potřebuje do účetnictví atd)

POZOR! Víza vyřizují velmi rychle. Já žádost poslal v 16:00 a v 5:25 jsem měl vízum v emailu. Těch 10 dní musíte vyčerpat během měsíce, takže netřeba si dělat vízum hodně dopředu. Já si ho chtěl dělat v lednu na březen, ale to bych měl smolíka!!

Pak již stačí vízum vytisknout a oalá! Můžete přistávat!