Probouzíme se 30.4. ráno a chystáme se vlakem z Teheránu do města Sarí. Jedná se o jednu z nejhezčích železničních tratí na světě. Vystoupáme téměř do 2.500m pohoří Alborz a klesneme do 50m n.m. v Sari u Kaspického moře.
Máme však správný lístek, když je na něm datum 10.1.1398? Ano, správně. Iránský letopočet, ale přiznám se, že je to trošku matoucí :) Jízdenky na vlak jsme řešili z ČR. Chtěli 20% přirážku, což při ceně 2EUR za jízdenku zas tolik nebolí. Komunikace v pohodě, platba převodem. Agenturu HiPersia.com můžu vřele doporučit.
Odjezd vlaku byl 6:30, ale v podstatě již 5:45 jsme na pohodu na vlakovišti, brouzdáme čekárnou po obchůdkách, kupujeme proviant a kocháme se. Máme dvě krásná míst do platzkarty.
Nádraží je velmi dobře organizované, jsme navigování přímo k vlaku a nacházíme svá místa především díky Ondrovi, který z minulých cest umí aspoň číslovky. Po kontrole dokladů dostáváme vodu a maličko ještě klimbáme. Přece jen, jedna noc v letadle, druhá kráká + posun času.
Ještě si fotil pár fotek z našich pasů (btw: vůbec nechtěl vidět víza) a už venku seděl kámoš/taxikář/asi taky tajnej a smažil to s náma do Gorgánu. V podstatě jsme neměli plán s bydlením a tak jsme vsadili vše na kartu nejvychvalovanější Guesthouse přímo v centru Gorgánu, PARS. Jsme tam za směšná 3EUR, asi 35km. Dostáváme pokoj za 8EUR na dvě noci pro dva... se sprchou a dírou v zemi toaletou na chodbě. Můj styl to nebyl, ale neprší sem, je tu teplo, 3 postele, zásuvky a hlad. Jdeme na večeři do další v LP vychvalované restaurace EROS, kde ovšem nemají hlavní pokrm - kotletky. A taky si dáváme 3 jídla, a ani nedojídáme. Couráme, kupujeme něco sladkého k snídani a jdeme spát. Zítřek čeká s novýma zážitkama.
Ráno vstáváme dle budíku do deště. Vaříme čaj, tancujeme nad tureckým hajzlem a jíme pečivo z večera. Připravujeme se na výlet. V plánu máme Gorgán a Gonbad e-Kavus. Místo, kudy procházela hedvábná stezka a nachází se tam legendární věž. Vycházíme do nepohody a zkrz trh míříme do místního infocentra, kde se chceme poptat, co a jak. Íčko se nachází v krásné historické budově, kterou přestavují na hotel. Na závěr prohlídky je nám položena otázka, zda chceme průvodce. Souhlasíme a máme se vrátit za 15min. Když odcházíme, míjíme nějakou slečnu, která přichází ven za námi, že ona je náš průvodce a za chvíli dorazil i nějaký přítel-řidič. Je nám to divné... tak rychle?
Vracíme se s ní do infocentra a chceme ji konfrontovat. Paní se směje a odchází, že omyl. Přijíždí mladá studentka Fatima, náš dnešní průvodce... vysvětlujeme kam chceme a to se ještě musí zeptat maminky, zda s mí s cizinci mimo město. Smí. Ale musí jet i starší brácha. Ok. Ihned získává přezdívku mr.Vycpávka. Neboť sedí v Peugeotu 405 uprostřed a vycpává místo mezi Ondrou a Fatimou. Já sedím v předu s naším řidičem s vizáží italského céčkového pornoherce. Ale všichni tři super příjemní.
Z Gorgánu to máme cca 95km, hodinku a půl. A gůgle nekecal. Největší zážitek během cesty byla nabídka vyfotit se v řepkovém poli. Íránci to evidentně milují, Babiš by se jim líbíl. S díky odmítáme, žlutého smogu máme dost u nás.
V Gondbadu jsme na čas oběda. Prohlížíme jedinou atrakci - věž. Zapisujeme se do knihy návštěv, zkoušíme ozvěnu a děláme fotky. Na oběd jdeme do protilehlé turkménské restaurace. Asi za 2h se otáčíme zpět. Chceme stihnout ještě kousek od cesty jedny vodopády, ale nakonec se tam kvůli řece vylité z koryta nedostáváme a tak nás berou na "picknic place".... prostě na čaj. V Gorganu nás všichni tři skásnou v totalu o 14EUR :-(, slíbí nám pomoc zítra dostat se na trhy a Fatima (jinak studentka módního designu) nám dá ještě dárek pro naše ženy. Hrozně super přátelští.
My jdeme na trh. Kupujeme různé "kravinky" od konvice na čaj, přes látky až po jehly na šašlik. VMelal Restaurant určitě stojí za návštěvu a divím se, že LP o něm neví. Takže konečně došlo na jehněčí kotletky.
domácích potřebách potkává super týpka. Zve nás na víno, mění nám prachy a taky nám píše tahák do restaurace. Asi nejlepší restaurace ve městě. Objednávky jídel přes tablet, AYCE bufet, ochranky atd. Narváno. Tenhle
Je neděle, již tři dny bez piva :) Musíme ale vydržet. Kupujeme džus a pečivo, jdeme spát. Ráno nás čeká poslední štace - turkménské trhy.
Nádraží je velmi dobře organizované, jsme navigování přímo k vlaku a nacházíme svá místa především díky Ondrovi, který z minulých cest umí aspoň číslovky. Po kontrole dokladů dostáváme vodu a maličko ještě klimbáme. Přece jen, jedna noc v letadle, druhá kráká + posun času.
Probouzí nás až hory. Fantazie, těžko popsatelná a každý vlakový fanoušek by si měl dát tuto trasu na priority list. Vlak je obsazen téměř ze 100%, různé vagony, ale bohužel žádný jídelní. Ani není dvod, většina osazenstva je velmi dobře zásobena a jídla je kolem hodně. Postupem času lidé ztrácí ostych a stáváme se poměrně vyhledávanou atrakcí k popovídání. Za zmínku asi stačí pouze dcera+syn+matka. Ti vystupují s námi v Sari, pomáhají nám s organizací vlaku dál do Gorgánu.
Vlastně jen do Bandar Torkamanu, do Gorgánu musíme taxíkem, ale o tom až dále. Projižídíme neskutečnými panoramaty, až se to nechce věřit, že je to možné. Určitě silný zážitek na celý život. Asi hodinu před příjezdem do Sari čekáme na odklizení bahna z kolejí. Íran totiž zasáhly silné deště a ty vyvolaly nečekané povodně. O této situaci jsem věděl od pondělka, ale vlastně jsem nevěděl, co to pro nás znamená. Naštěstí zatím nic.
Se zpožděním asi 30min vystupujeme s Sari a řešíme co dál. V Sari totiž bohužel není nic zajímavého. Rodinka nám pomáhá s orientacích ve vlacích a zjišťujeme, že jede už jen jeden vlak za necelou hodinu. Souhlasíme. Ještě se zbavujeme rusky mluvícího otrapy, kde nevím zda byl jen super přátelský a nebo i tajný něco. Jdeme asi 10min do malého bistra na mletý šašlik (ano, domluva rukama nohama) a nakupujeme si bohatou zásobu v supermakerketu. Jsme na nádraží včas a nastupujeme do vlaku, který vyjel o 15min dříve, než měl. Takže štěstí? Nevím. A nebo neumíme číst. Spíše ale kvůli povodním to mají celé rozhozené. Cesta necelé tři hodiny ubíhá v klidu a míru. Chroupeme čipsy a studujeme Lonely Planet... nevíme totiž, kde budeme spát, necháváme to osudu, Asi v půl sedmé vystupujeme v Bandar Torkamanu na nádraží. Plán je jasný. Večeře u břehu Kaspického moře, fotky se západem slunce a taxíkem do Gorgánu, hlavního města provincie.
Člověk míní, život mění. dva běloši s batohem fotící každou pí--vinu jsou jak pěst na oko. Po té, co máme dostatek fotek hlavní budovy s logem íránských drah - okřídlený kosočtverec- čekáme na taxi, kde se nám legitimují dva tajní příslušníci policie. Odmítáme jim ukázat doklady, nemají uniformu, ale jdeme s nimi vše vyřídit na blízkou stanici. V zásadě si připadám jak John Rambo z prvního dílu.
Vandráky tu nechceme, máme tu povodně.
Zmizte.
Kam vlastně jedete?
Gorgan
Výborně.
Berte taxi a jeďte.
Dáme večeři, fotku západu slunce a jedeme.
Na večeři na břehu moře zapomeňte.
Povodně.
Nemáme taxi.
Taxi vám zařídíme my.
Děkujeme.
Welcome to Iran.
Ještě si fotil pár fotek z našich pasů (btw: vůbec nechtěl vidět víza) a už venku seděl kámoš/taxikář/asi taky tajnej a smažil to s náma do Gorgánu. V podstatě jsme neměli plán s bydlením a tak jsme vsadili vše na kartu nejvychvalovanější Guesthouse přímo v centru Gorgánu, PARS. Jsme tam za směšná 3EUR, asi 35km. Dostáváme pokoj za 8EUR na dvě noci pro dva... se sprchou a
Jsme v Golestánu, kaspickém regionu Íránu maličkatý kousek od hranic s Turkménistánem.
Ráno vstáváme dle budíku do deště. Vaříme čaj, tancujeme nad tureckým hajzlem a jíme pečivo z večera. Připravujeme se na výlet. V plánu máme Gorgán a Gonbad e-Kavus. Místo, kudy procházela hedvábná stezka a nachází se tam legendární věž. Vycházíme do nepohody a zkrz trh míříme do místního infocentra, kde se chceme poptat, co a jak. Íčko se nachází v krásné historické budově, kterou přestavují na hotel. Na závěr prohlídky je nám položena otázka, zda chceme průvodce. Souhlasíme a máme se vrátit za 15min. Když odcházíme, míjíme nějakou slečnu, která přichází ven za námi, že ona je náš průvodce a za chvíli dorazil i nějaký přítel-řidič. Je nám to divné... tak rychle?Vracíme se s ní do infocentra a chceme ji konfrontovat. Paní se směje a odchází, že omyl. Přijíždí mladá studentka Fatima, náš dnešní průvodce... vysvětlujeme kam chceme a to se ještě musí zeptat maminky, zda s mí s cizinci mimo město. Smí. Ale musí jet i starší brácha. Ok. Ihned získává přezdívku mr.Vycpávka. Neboť sedí v Peugeotu 405 uprostřed a vycpává místo mezi Ondrou a Fatimou. Já sedím v předu s naším řidičem s vizáží italského céčkového pornoherce. Ale všichni tři super příjemní.
Z Gorgánu to máme cca 95km, hodinku a půl. A gůgle nekecal. Největší zážitek během cesty byla nabídka vyfotit se v řepkovém poli. Íránci to evidentně milují, Babiš by se jim líbíl. S díky odmítáme, žlutého smogu máme dost u nás.
V Gondbadu jsme na čas oběda. Prohlížíme jedinou atrakci - věž. Zapisujeme se do knihy návštěv, zkoušíme ozvěnu a děláme fotky. Na oběd jdeme do protilehlé turkménské restaurace. Asi za 2h se otáčíme zpět. Chceme stihnout ještě kousek od cesty jedny vodopády, ale nakonec se tam kvůli řece vylité z koryta nedostáváme a tak nás berou na "picknic place".... prostě na čaj. V Gorganu nás všichni tři skásnou v totalu o 14EUR :-(, slíbí nám pomoc zítra dostat se na trhy a Fatima (jinak studentka módního designu) nám dá ještě dárek pro naše ženy. Hrozně super přátelští.
My jdeme na trh. Kupujeme různé "kravinky" od konvice na čaj, přes látky až po jehly na šašlik. VMelal Restaurant určitě stojí za návštěvu a divím se, že LP o něm neví. Takže konečně došlo na jehněčí kotletky.
domácích potřebách potkává super týpka. Zve nás na víno, mění nám prachy a taky nám píše tahák do restaurace. Asi nejlepší restaurace ve městě. Objednávky jídel přes tablet, AYCE bufet, ochranky atd. Narváno. Tenhle
Je neděle, již tři dny bez piva :) Musíme ale vydržet. Kupujeme džus a pečivo, jdeme spát. Ráno nás čeká poslední štace - turkménské trhy.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat