Mezi mrakodrapy v Dauhá

 
Přistáváme na čas. Letadlo je prázdné (ono co vozit z Íránu), lidí málo a tak trháme letecké rekordy. Přistáváme na novém letišti v Dauhá. Tam, kde začala moje dálková cestovatelská kariéra před 12ti lety při cestě na Sri Lanku. Víza, bágly vše běží bez jakéhokoliv zádrhele. Měníme peníze, taxi hotel, vše klape.

Dáváme si hodinku na zkrášlení a hygienickou očistu po strašném guesthausu. Zde máme každý luxusní pokoj v pětihvězdě přímo na tržišti Souk Waqif. Velmi strategická pozice, blízko na letiště a vše máte při ruce.
Po té jdeme na špacír - trh zvířat, trh sokolů, velbloudů, promenáda u moře, procházka mezi mrakodrapy. Vlastně se to moc neliší od iných nově zbudovaných jakobyrájů. oproti Iránu samozřejmě o něco více draho, než v Dubaji levněji, ale velmi čisto. Čističi z okolí indického oceánu jsou vidět na každém rohu. Luxus tu vidět je, ale možná takový decentnější než v SAE. Na hotel jsme dorazili před čtvrtou, zmizet z něj musíme před půlnocí, takže času není vážně moc.

Skyline Dauhá má hodně do sebe. Působí to tu kompaktněji a velmi čistě. Určitě doporučuji na 1 den při stopoveru jako krásné zastavení, na déle nevim.......

Večeře - nejdražší za celou cestu - je hnus hnusů futrál. Nepoživatelné, prý typicky katarské.... jdeme na nějaký street food a to už je jiná káva.
Mango fresh na závěr a pak už jen domů.

P.S.: Katar je sice liberálnější země než ostatní, přesto má k našim hodnotám ještě docela kus. Vzhůru ke kurzu: Jak bít svoji ženu.

Na letiště, odbavení, atd atd vše v klidu. Bágly se neztratily, letadlo bylo na čas a my jsme doma tak, jak jsme plánovaly. Za mě velký dobrý!

Kaspické moře a na skok u Turkmenů

Pondělí ráno, prvního apríla.
Náš poslední den u Kaspického moře a zlatý hřeb naší cesty. Turkménské trhy na břehu Kaspického moře v Bandar Torkamanu (městě turkménské menšiny v Íránu) a moře suvenýrů a rukodělných výrobků v záplavě smetí z Číny (a českých látek). Toto vyvrcholení má však jeden bolavý bod a to jsou povodně. Opravdu se rozlilo hodně vody a cesta k trhám není jednoduchá. Jak jsme šťastní, že máme naši skupinku, která se určitě pokusí nás tam dostat. S obyčejným taxikářem by to asi takové terno nebylo. Mani přijíždí přesně na devátou a jedeme. Je to 31km. První cesta, uzavřena. Druhou ze tří projíždíme, ale voda je až na silnici. Míjíme trh živých zvířat, kam se chceme podívat při cestě zpět.

Jsme na trzích. Miliarda všeho. Já celkem střídmě kupuji již jen šátky a nože, ale Ondra se rozparádil. Výlet korunujeme cestou člunem na protilehlý Ashooradeh Island, výletní místo íránců. Upřímně? Vypadá to tam příšerně. Špinavě, zaostale, rozbořeně :-( Za hoďku jsme zpět, dokupujeme věci a začínáme bojovat s cestou zpět. Myšlená cesta kolem kozího trhu zavřena. Zbývá nám jen jedna... a přecejen, večer nám jede vlak..... Ale klaplo to. Dostáváme se zpět do Gorgánu, kde máme prodloužený checkout z prázdného hostelu :) Plán je ještě jednou vyrazit na AYCE do Melalu a ten plán se nám plní. Jsme spokojení a na Bandar Torkaman budeme vzpomínat v dobrém. Ty povodně vypadali fakt hrozivě a řada lidí to pěkně odskákala.......

Na 12.1.1398 v 18:55 máme jízdenky zpět z Gorgánu přes Bandar Torkaman, Sarí do Teheránu. Přes HiPersia jsme koupili celé kupé, všech 6 míst (úplně v pohodě, nikdo se nám tam nenutil a ani nikoho nenutili). No jo, jenže koleje vedou přes zaplavenou oblast.... pojedeme?

V 17:00 přijíždíme na vlakové nádraží. Nikde žádný vlak. Iránec v bufetu mluví anglicky. Dává nám čaj a říká, všechno bude. 
17:10 začíná se o nás zajímat security.
17:20 všichni nastupují do autobusu (pozn: na ten den již nebyl plánován žádný jiný spoj)
17:30 anglicky mluvící obsluha čajovaru říká klid
17:35 stále klid
17:40 Makejte, vlak je v Bandaru a jedete tam busem
17:40:21 sedíme v buse :)

Nebudu vás napínat, vše dopadlo dobře asi jen se zpožděním 1h na odjezdu a 20min na příjezdu v Teheránu. Všichni dorazili se nalodit, pomodlili se, objednali jsme si jídlo u vlakušáka, rozestlali postýlky a spali vlastně až do příjezdu do Teheránu. Příjemná, klidná cesta dobrodružnou Persií. Krásná poslední noc v Íránu a příjemná tečka. Jedno velké vlakové dobrodružství, buďte všude hodně dopředu!!!!!

Ráno se nám nechce úplně do tmy. Máme pár plánu v Teheránu a pak už musíme na letiště, kde nás čeká přelet do Dohy. Cíl? Bývalá americká ambasáda, trh a nákup oříšků. Povedla se jen půlka. Na nádraží dáváme vydatnou snídani a dva čaje. Bodlo to. Pak bereme taxíka a jedeme k ambasádě. Upřímně - grafitů málo. Za 5-10min jsem je měl všechny vyfocené. Metrem se naposledy přesouváme k tržišti  hodinku čekáme, zda se otevře.... ejhle. Nic. Svátek. Čas již není a tak bereme téměř jediné taxi na ulici. Bez jediného zpětného zrcátka, pásů i stěračů. Opravdu verze light. Ale pán příjemný, na letišti od něj ještě kupuji drobáky co měl na přístrojovce položené a dávám mu českou padesátikorunu. Letiště bez salonku PriorityPass...... bohužel jsem naletěl vlastnímu strachu a poslední peníze utratil za předražené nesmysle ještě přes pasovkou..... ty správné pěkné obchody jsou ale až za ní!!!!! (naštěstí berou EUR/USD, karty opravdu NIKDE!)

Kromě hotelu v Teheránu (placen valutou) a lístků na vlak (placeny převodem) jsem vše platil cash... karty v Íránu neberou. Vyměnil jsem si 150e, jezdil taxíkem, žil a jedl si jak král (koupil čajník, 2 nože, 2 šátky, oříšky a další suvenýrky) a ještě na poslední chvíli na letišti měnil ekvivalent za 30e. Írán je nákladově superpřívětivá země!

P.S.: magnetky jsem sehnal až na letišti :)

Na čas nasedáme odbaveni do z 80% prázdného 777 od Qatar Airways... jak někdo říkal, časté lety prázdnými letadly se vyplatí... protože cargo :) Máme pro sebe zase trojsedačku a taky Carlsberg.....

Vzhůru do Dauhá!

Golestán - cesta vlakem za krásami kaspiku (Bandar Torkaman, Gorgan)

Probouzíme se 30.4. ráno a chystáme se vlakem z Teheránu do města Sarí. Jedná se o jednu z nejhezčích železničních tratí na světě. Vystoupáme téměř do 2.500m pohoří Alborz a klesneme do 50m n.m. v Sari u Kaspického moře.

Máme však správný lístek, když je na něm datum 10.1.1398? Ano, správně. Iránský letopočet, ale přiznám se, že je to trošku matoucí :) Jízdenky na vlak jsme řešili z ČR. Chtěli 20% přirážku, což při ceně 2EUR za jízdenku zas tolik nebolí. Komunikace v pohodě, platba převodem. Agenturu HiPersia.com můžu vřele doporučit.

Odjezd vlaku byl 6:30, ale v podstatě již 5:45 jsme na pohodu na vlakovišti, brouzdáme čekárnou po obchůdkách, kupujeme proviant a kocháme se. Máme dvě krásná míst do platzkarty.

Nádraží je velmi dobře organizované, jsme navigování přímo k vlaku a nacházíme svá místa především díky Ondrovi, který z minulých cest umí aspoň číslovky. Po kontrole dokladů dostáváme vodu a maličko ještě klimbáme. Přece jen, jedna noc v letadle, druhá kráká + posun času. 

Probouzí nás až hory. Fantazie, těžko popsatelná a každý vlakový fanoušek by si měl dát tuto trasu na priority list. Vlak je obsazen téměř ze 100%, různé vagony, ale bohužel žádný jídelní. Ani není dvod, většina osazenstva je velmi dobře zásobena a jídla je kolem hodně. Postupem času lidé ztrácí ostych a stáváme se poměrně vyhledávanou atrakcí k popovídání. Za zmínku asi stačí pouze dcera+syn+matka. Ti vystupují s námi v Sari, pomáhají nám s organizací vlaku dál do Gorgánu.

Vlastně jen do Bandar Torkamanu, do Gorgánu musíme taxíkem, ale o tom až dále. Projižídíme neskutečnými panoramaty, až se to nechce věřit, že je to možné. Určitě silný zážitek na celý život. Asi hodinu před příjezdem do Sari čekáme na odklizení bahna z kolejí. Íran totiž zasáhly silné deště a ty vyvolaly nečekané povodně. O této situaci jsem věděl od pondělka, ale vlastně jsem nevěděl, co to pro nás znamená. Naštěstí zatím nic.

Povodně devastují kaspickou část Íránu

Povodně v Íránu 2019

Írán čelí kritice za nezvládnuté povodně a dokonce požádal o humanitární pomoc i Českou republiku.

Se zpožděním asi 30min vystupujeme s Sari a řešíme co dál. V Sari totiž bohužel není nic zajímavého. Rodinka nám pomáhá s orientacích ve vlacích a zjišťujeme, že jede už jen jeden vlak za necelou hodinu. Souhlasíme. Ještě se zbavujeme rusky mluvícího otrapy, kde nevím zda byl jen super přátelský a nebo i tajný něco. Jdeme asi 10min do malého bistra na mletý šašlik (ano, domluva rukama nohama) a nakupujeme si bohatou zásobu v supermakerketu. Jsme na nádraží včas a nastupujeme do vlaku, který vyjel o 15min dříve, než měl. Takže štěstí? Nevím. A nebo neumíme číst. Spíše ale kvůli povodním to mají celé rozhozené. Cesta necelé tři hodiny ubíhá v klidu a míru. Chroupeme čipsy a studujeme Lonely Planet... nevíme totiž, kde budeme spát, necháváme to osudu, Asi v půl sedmé vystupujeme v Bandar Torkamanu na nádraží. Plán je jasný. Večeře u břehu Kaspického moře, fotky se západem slunce a taxíkem do Gorgánu, hlavního města provincie. 

Člověk míní, život mění. dva běloši s batohem fotící každou pí--vinu jsou jak pěst na oko. Po té, co máme dostatek fotek hlavní budovy s logem íránských drah - okřídlený kosočtverec- čekáme na taxi, kde se nám legitimují dva tajní příslušníci policie. Odmítáme jim ukázat doklady, nemají uniformu, ale jdeme s nimi vše vyřídit na blízkou stanici. V zásadě si připadám jak John Rambo z prvního dílu.

Vandráky tu nechceme, máme tu povodně. 

Zmizte. 

Kam vlastně jedete? 

Gorgan

Výborně. 

Berte taxi a jeďte. 

Dáme večeři, fotku západu slunce a jedeme.

Na večeři na břehu moře zapomeňte. 

Povodně.

Nemáme taxi.

Taxi vám zařídíme my.

Děkujeme.

Welcome to Iran.

Ještě si fotil pár fotek z našich pasů (btw: vůbec nechtěl vidět víza) a už venku seděl kámoš/taxikář/asi taky tajnej a smažil to s náma do Gorgánu. V podstatě jsme neměli plán s bydlením a tak jsme vsadili vše na kartu nejvychvalovanější Guesthouse přímo v centru Gorgánu, PARS. Jsme tam za směšná 3EUR, asi 35km. Dostáváme pokoj za 8EUR na dvě noci pro dva... se sprchou a dírou v zemi toaletou na chodbě. Můj styl to nebyl, ale neprší sem, je tu teplo, 3 postele, zásuvky a hlad. Jdeme na večeři do další v LP vychvalované restaurace EROS, kde ovšem nemají hlavní pokrm - kotletky. A taky si dáváme 3 jídla, a ani nedojídáme. Couráme, kupujeme něco sladkého k snídani a jdeme spát. Zítřek čeká s novýma zážitkama.

Jsme v Golestánu, kaspickém regionu Íránu maličkatý kousek od hranic s Turkménistánem.

Ráno vstáváme dle budíku do deště. Vaříme čaj, tancujeme nad tureckým hajzlem a jíme pečivo z večera. Připravujeme se na výlet. V plánu máme Gorgán a Gonbad e-Kavus. Místo, kudy procházela hedvábná stezka a nachází se tam legendární věž. Vycházíme do nepohody a zkrz trh míříme do místního infocentra, kde se chceme poptat, co a jak. Íčko se nachází v krásné historické budově, kterou přestavují na hotel. Na závěr prohlídky je nám položena otázka, zda chceme průvodce. Souhlasíme a máme se vrátit za 15min. Když odcházíme, míjíme nějakou slečnu, která přichází ven za námi, že ona je náš průvodce a za chvíli dorazil i nějaký přítel-řidič. Je nám to divné... tak rychle?
Vracíme se s ní do infocentra a chceme ji konfrontovat. Paní se směje a odchází, že omyl. Přijíždí mladá studentka Fatima, náš dnešní průvodce... vysvětlujeme kam chceme a to se ještě musí zeptat maminky, zda s mí s cizinci mimo město. Smí. Ale musí jet i starší brácha. Ok. Ihned získává přezdívku mr.Vycpávka. Neboť sedí v Peugeotu 405 uprostřed a vycpává místo mezi Ondrou a Fatimou. Já sedím v předu s naším řidičem s vizáží italského céčkového pornoherce. Ale všichni tři super příjemní.
Z Gorgánu to máme cca 95km, hodinku a půl. A gůgle nekecal. Největší zážitek během cesty byla nabídka vyfotit se v řepkovém poli. Íránci to evidentně milují, Babiš by se jim líbíl. S díky odmítáme, žlutého smogu máme dost u nás.

V Gondbadu jsme na čas oběda. Prohlížíme jedinou atrakci - věž. Zapisujeme se do knihy návštěv, zkoušíme ozvěnu a děláme fotky. Na oběd jdeme do protilehlé turkménské restaurace. Asi za 2h se otáčíme zpět. Chceme stihnout ještě kousek od cesty jedny vodopády, ale nakonec se tam kvůli řece vylité z koryta nedostáváme a tak nás berou na "picknic place".... prostě na čaj. V Gorganu nás všichni tři skásnou v totalu o 14EUR :-(, slíbí nám pomoc zítra dostat se na trhy a Fatima (jinak studentka módního designu) nám dá ještě dárek pro naše ženy. Hrozně super přátelští.

My jdeme na trh. Kupujeme různé "kravinky" od konvice na čaj, přes látky až po jehly na šašlik. VMelal Restaurant určitě stojí za návštěvu a divím se, že LP o něm neví. Takže konečně došlo na jehněčí kotletky.
domácích potřebách potkává super týpka. Zve nás na víno, mění nám prachy a taky nám píše tahák do restaurace. Asi nejlepší restaurace ve městě. Objednávky jídel přes tablet, AYCE bufet, ochranky atd. Narváno. Tenhle

Je neděle, již tři dny bez piva :) Musíme ale vydržet. Kupujeme džus a pečivo, jdeme spát. Ráno nás čeká poslední štace - turkménské trhy.

Teherán - cesta do Íránu a jeden den v hlavním městě

Ze svého domova odjíždím natěšen kolem poledne. Rád jsem na letišti o něco dříve, rád pokoukám, dám si kávičku a naladím se očekávaný odlet. Těším se na let QR292 operovaný Qatar Airways. Už od cesty na Sri Lanku jsou to moje oblíbené aerolinky, na které jsem neměl štěstí a taky se těším na druhý let Boeingem 787 Dreamlinerem. Ještě před setkáním se spolucestovatelem Ondrou si v naprostém klídečku před letištní halou dávám Radegast dvanáctku a instaluji appku Qatar Airways. Mají to vymakané. Je to totální lovebrand.
Checkin jsem si udělal online již předchozí den doma a tak odbavení zavazadla proběhlo jako nůž máslem a za 5min již sedíme v Mastercard a vychutnáváme si kompletní řadu Budvaru. Během posledních let cestování jsem si zvykl na check-in 30min do odletu, ale tento rok si všímám, že téměř všude je minut 60... no nic, jdeme 45min do odletu na checkin (a v Praze i security) a jsme k mímu překvapení jedni z posledních. Na čas usedáme do krásně navoněného Dreamlineru, věci do binů a v pohodičce si lebedíme. Odlétáme na čas a letadlo je plné asi jen z 30-40%... trojsedačku máme pro sebe a tak to má být :)
Let probíhá v pohodě, jídla i pití do syta. Střídavě dřímám a koukám na filmy. Nic moc atraktivního jsem nenašel, ale čas to ubíjí spolehlivě. V Dauhá parkujeme někde "v zadu" a vystupujeme přes letadlo. Pak již jen další sekurity a pohodlně jdeme ke gate na odlet do Teheránu. Tentokráte je více lidí, zpoždění (čekáme na velkou skupinu ze zpožděného letu z Bali), ale nám to neva. Stejně máme přílet v brzkých hodinách a moc se nám nechce trajdat městem za tmy... takže se snažíme usnout, opět na celé trojsedačce. Let je krátký, pod dvě hodiny, klidný a ještě za tmy TripleSeven přistává a my vysedáme v Teheránu.
Pasovka nad očekávání v pohodě. V podstatě jediný dotaz, jakým letem jsme přiletěli. Pak jen zkoumačka pasu a víza jsme tu. Jsem rád, že jsme si vizum vyřídili v Praze a nemuseli jsme čekat a zkoušet, zda vše půjde hladce. Bágl dorazil a expedice tak může začít.

Jako první řešíme peníze. Dle informací z netu a od ostatních cestovatelů by jeden z nejlepších kurzů měl být v odletové hale. A taky že jo. Velmi příznivých 135tis z 1USD a 150tis za 1EUR. Nadvakrát si měníme slušný obnos a přesouváme se ke stánku IranCell pro turistickou SIMkartu (v příletové hale jsou 2 stánky, při našem příletu fungoval jen jeden - lze platit usd/eur). Mají 1GB za 350tis, 3GBza 550tis a 5GB za 800tis (myslím - ceny si nemapatuji přesně, ale určitě to není to co mají na webu. Byl to víc. Stejně to je ale dobrá cena.). Planost karty je 1měsíc, je to služba pro turisty a na kartě jsou i nějaké minuty volání. Paní mluví anglicky a je velmi ochotný. SIMkartu na telefonu i rozchodí a tak během 15min jsme oba na "datech". Domácí příprava aplikací jako whatsapp atd zafungovala a tak jsem plně funkční od samého počátku. Díky lokálnímu číslu a datům se mi daří poprvé stahnout aplikaci mimo appstore a to Snapp, lokální verze dopravní služby ala Uber. (nakonec se mi povedlo vyčerpat asi jen polovinu dat za ty 4 dny a to především v mapách. Z českých webů mi fungoval jen iRozhlas, ze socek jen Instagram. Vše ostatní za filtrem......)

Rozednívá se a my jdeme na taxi. Naší první destinací je úpatí lanovky na Tochal. Všudepřítomné taxi má cenovku 900tis riálů kamkoliv v Teheránu. Lámanou angličtinou s taxikářem se dozvídáme, že naše cena bude 1.500tis riálů, protože Tochal není v Teneránu. Blbost, je. Ale hádejte se s někým, kdo vám v podstatě nerozumí a cenu místo v riálech smlouvá v tomenech. Parádní mišmaš, ale zvyknete si. V podstatě v tomenech počítají všichni. Cena stejná, jen o nulu méně. Taxikář nás vysazuje na parkovišti, ale je to ještě asi kilometr k lanovce (Tochal Telecabin), naštěstí tam jezdí bus za cca 30.000riálů - 3.000 tomenů. Lanovka (startuje na výšce 1.900m n m.) sama osobě stojí až na stanici 7 - vršek, musíte jednou přestupovat - 650.000riálů na osobu, ale podruhé tu asi nebudu, takže to dávám. Za necelých 40min jízdy již koukám ve výšce 3.740m n m. (můj rekord!) na zasněžené kopce pohoří Alborz, které se rozkládá nad Teheránem. Všude kolem zasněžené hory a velmi příjemné lyžařské středicko. Lehce je i cítit, že jsme dost vysoko. Děláme pár foteček a přesouváme se o stanic níže, na čaj a malou snídani.
Zde se dostávám do první jazykové kolize. Nikdo z obsluhy neumí anglicky, cenovky na ničem nejsou a my neumíme persky. Stejně rychle však se nám dostává íránské pohostinnosti a přikakuje mladý chlapík a hned nám radí, dokonce obsluhu posílá dozadu pro ještě čerstvější chleba než má. Dáváme čaj, já zkouším nějakou nealko imitaci piva (rozvařené bompary), chleba, míchananá vajíčka a kolega experimentuje s nějakou slanou kaší..... no žádný gastro zázrak se nekoná. Ale po daleké cestě bez spánku nám to dost bodne. Po snídani sjíždíme dolů a trošku se snažíme najít taxík. Dáváme fresh a taxi nikdy, musíme se přibližovákem vrátit do výchozího bodu. Tam chytáme již připraveného lapače turistů. Prostě nejdražší taxi co existuje. Sice to sním snižujeme na půlku (3EUR), stejně to je ale nejdražší neletištní taxík za celou dobu co máme.

Cílem je Azadi Tower a pár fotek kolem. Hned po bereme skromnějšího taxíka a valíme do Grand Hotelu Ferdowsi.  Na místní poměry to bude poměrně luxusní hotel, jako batůžkáři jsme tam dost pěst na oko. Tam se ubytujeme, zkulturníme a špacírem jdeme na couračku. 
Kousek od hotelu potkáváme sympatický minitrh s řadou dobrot. Oběd! Ano. U bistro stánku a vše příjemně čerstvé.
Další zastávkou je zavřený Old souk/market... je nějaký svátek a tak aspoň máme prostor se podívat do toho klidu a ticha, které zde nikdy být nemůže.... po lehkém odpočinku u souku zkoušíme další místní dopravní prostředek a to metro. Jízda je poměrně jednoduché, vše je popsáno v angličtině jak na peróně, tak ve voze. Vyrážíme pár stanic na sever a míříme do Museum of the Islamic Revolution and the Holy Defense a most Tabiat. 

Upřímně, muzeum by si zasloužilo daleko více naší pozornosti. V podstatě jsme jej procourali jen tam a zpět. Je k vidění řada kořistí z iránsko-irácké války, od tanků po sestřelená letadla. Na řadu exponátů lze vylézt, koneckonců, je to jen kořist. Vůbec jsme se nestihli po-věnovat pavilonům, střelnici atd. Nejvíce mě zaujali autentické vozy po atentátech (píšou, že Mosad, ale kdo ví...). Most Tabiat je architektonicky zajímavý, dvoupatrový, most. Tou největší předností je ale plno lidí, kteří tam v poklidu tráví čas. Je prostě hezké je jen pozorovat a procházet se. Dáváme fresh, odpočinout nohám a přemýšlíme, kde něco sníst. Díky datům v mobilu máme dobrý přístup k informacím, nicméně námi vyhlídlé bistro s "nejlepším kebabem", jen prostě jen okénko... a to je nám málo. Proto za pár místních šušňů (ceny kolem 1-2 eur) se přemisťujeme na malý trh, kousek od hotelu, kde nám chutnal oběd. Volíme jiný stánek a zase to stojí za to. Pak již rovnou na hotel, nabít foťáky a odpočinout, vstáváme opravdu brzo.

Víza Írán - jak na to?

Za dobu v EU si už celkem odvykáme, jaké to je chodit na ambasádu a pokorně žádat o víza. Na cestu do Ománu jsem víza vyšvihl komplet elektronicky, zde to úplně nejde. Díky vízu do Íranu mě to pravděpodobně čeká s vízem do USA. 5 let s ESTOu mam smůlu, ale zpět k vízům do Íránu. Nebudu mudrovat, co a jak má být, ale popíšu, jak to bylo s náma. Co je důležité, nedělat to ve stresu a mít na vše dost času.

Pro získání víz máte jako občan ČR dvě plus jedna možnosti. Buď si víza vyřídit zde v Praze, ale počítejte minimálně s 2 návštěvami a nebo se registrovat v systému a víza získat principem Visa on Arrival na letišti v Teheránu (na konci aplikace si vybíráte, jde chcete víza získat, tak můžete i jinde, když vám to systém dovolí). My chtěli mít jistotu a taky to nemáme do Prahy daleko a tak jsme se rozhodli pro variantu ambasáda. Drobný je i rozdíl v ceně, 50EUR v Praze oproti 75EUR v Íránu. Rozdíl je jasný, motivace nahnat co nejvíce lidí na konzulát.
Ta možnost plus jedna je prohnat to přes cestovní kancelář. V podstatě každá, se kterou jsem byl v kontaktu mi to nabízela. Bral jsem to jako poslední možnost. Cena není nikterak strašná, +15EUR a nebo to máte v balíku, když od nich vezmete nějakou službu. My využívali HiPersia.com a můžu je s klidem doporučit.

Hlavním zdrojem informací byly stránky ambasády v Praze (řekl bych, že lehká aktualizace by jim slušela) a stránky pro získání víz na íránském ministerstvu. Na obou je poměrně hezky popsáno, co po vás chtějí.

Jak jsem postupovat - podotýkám, že odlet jsme měli na konci března a vízum začali řešit počátkem února.

1. přečetl jsem si veškeré požadavky na stránkách elektronických víz s tím že životopis po mě nikdo nechtěl a itinerář jsme uvedli jen do žádosti výčtem měst, kam chceme.
2. nečekal jsem a koupil jsem si na požadovaný termín letenku u Qatar Airways.
3. na první den jsme si objednali hotel. Z rezervačních webů se nám osvědčil Hotel.DE a tam jsme vybrali za rozumní peníz dobře lokovaný a i luxusní grand hotel Ferdowsi (nutné - v žádosti musíte uvést nějakou adresu a telefonní číslo. Je střední pravděpodobnost, že na něj někdo bude volat a rezervaci si ověřovat)
4. zařídil si fotky a scan pasu v požadovaných formátech a velikostech
5. registroval jsem se na stránkách elektronických víz a po potvrzení emailu vyplnil formulář a nahrál vše potřebné.

Obratem dorazil email, že moje žádost byla přijata a nechť pár dní vydržím... (v zásadě přijatá žádost je signál k možné platbě)

Těch 5 dní uběhlo jako voda a nevěděl jsem. Vyrazit na ambasádu nebo čekat? Čekal jsem asi den a pak jsem nevydržel a zavolal jsem. Dovolal jsem se na konzulát a zde máte zpravidla dvě možnosti. Buď v angličtině s panem konzulem a nebo i česky s jeho kolegyní. Já mluvil s konzulem a ten mě vyzval k návštěvě ambasády. Termíny nedávají, je potřeba dorazit a čekat.... otevřeno mají každý den 11-13... takže obědová pauza :-)

1. na ambasádu přicházím připraven. Vytištěná žádost, fotka (pro jistotu - není potřeba), vytištěné pojištění (zjišťuji, že stačí jen to ke kartě a přesvědčit o tom pana konzula), pas a potvrzení o zaplacení poplatku na účet ambasády v ČSOB. To je důležité, hotovost neberou!
2. jsem tam 10:50 a jsem druhý a tak mám možnost popovídat s člověkem, který tam jede o měsíc před námi.
3. 11:05 otvírají a začínají lidi chodit.
4. Bohužel to nemá žádný řád a pořádek a tak je potřeba se vnutit dopředu. Řada lidi přichází "že už tam byly a že jen něco málo dořešit", jako nějací pošahaní vědci co tam byly sennou. Pořád někam volali, zjišťovali, tahaly papíry atd. Zdržovali a stejně odešli s nepořízenou a museli přijít jindy.
5. Na řadu přicházím asi  11:40. Říkám co plánuji, kde pracuji a kde budu bydlet. Kromě toho, že je divné proč jedu jen na týden, pohoda.
6. Čekám, asi za 10min odevzdávám otisky prstů a mám přijít za týden. Jenže odlétám do Indie a potřebuji pas... tak prý mám přijít po návratu a dořešíme to.

Jenže... systém asi má mouchy a během mé cesty do Indie mi přichází toho. A v příloze dokument, co se tváří jako elektronické vízum

Čtu pozorně a jasně, next step, dostavte se na ambasádu. Hned po návratu tam jdu. Konzul kroutí hlavou, bere si můj pas a přináší mi... ano, vytisklou přílohu. S tím, že je to mé vísum a aťho hlídám jako oko v hlavně a ukážu při vjezdu a výjezdu ze země.... Za 10min jsem tam hotov a pokračuji dále.

Co závěrem?

1. zda bylo nebo nebylo nutné jít na ambasádu fakt nevím. Možná někde potvrdí, odkliknou nevím...
2. s vízem jsme prošli bez dalších pohovorů, dotazů na hranicích během 10min po příletu. Jediný dotaz byl na číslo letu
3. do pasu nedostanete žádné razítko, vše jen toto vízum. Samozřejmě ho máte buď v emailu nebo si ho můžete nascanovat a nakopírovat (udělali jsme), ale pravdou je, že nikoho kromě hranic nezajímalo. Ani při kontrole na policejní stanici ani v hotelech. Vlastně pouze zaměstnankyni handlingu v Praze... 
4. údaje uvádějte pravdivě, opravdu je zkoumají! Kolegy se doptávali asi na 3x, co jim nebylo jasné a vízum dostal 3 týdny po mě.
5. vízum bylo vystavené na přesné dny dle letenky, žádná rezerva...

Hodně štěstím, Írán za to stojí. Já se rozhodně kloním ke klidné cestě ambasády, pokud to samozřejmě nemáte pekelně daleko.

IR Írán č.64 na mém cestovatelské seznamu

Právě jsem se vrátil z cest po Persii, konkrétně po Íránu. Ze země plné fajnových a přátelských lidí a zároveň si odškrtl stát č.64 z mého projektu. Tripreport určitě připravuji, jen opravdu nevím, jak rychle se mi to povede :-( (Akt - zápis z cesty do Íránu je hotov!)

Měl jsem připravený krásný spot o tom, co nás chystá. Ale jelikož před cestou to nevypadalo růžově (odmítnuté vízum, povodně), tak jsem z cestovatelské pověrčivosti raději nic nepsal.

Takže, stay tunned!