Třetí destinací naší cesty je jedna z nejuzavřenějších zemí světa, Turkmenistán a jeho hlavní město Ašchabad.
Do této destinace mě to táhlo již dlouhá léta. Získat vízum (nejdříve získat pozornost ambasády ve Vídni nebo Berlíně) se mi již dvakrát stalo osudným a toto byl třetí pokus. S uzavřeností Turkmenistánu si nezadá snad jen Severní Korea a ročně se sem podívá asi jen 7.000 cizinců (počet vystavených víz), oproti třeba Gruzii, kam ročně zavítá přes 5.000.000 přespolních. Člověk se nesmí nechat odradit, být vyrtvalý, číst návody na internetu a hlavně vydržet. Po rozpadu Sovětského svazu začala zahraniční politika bezvízovým stykem všech republik. Dnes je bratrská situace taková, že Turkmenistán zavedl víza všem a sám je kromě Turecka (turkická příbuznost národů) a Gruzie (zrušili víza všem) potřebuje po celé planetě
Pokud by člověk měl na první dobrou říci definici, je to prostě jednoznačně pouštní mramorový disneyland říznutý atmosférou Severní Korei. Vše je z bílého mramoru a Ašchabát je dokonce v guinessově knize rekordů jako nejmramorovější město. Dalším z rekordů je největší koberec, jehož velikost si nepamatuji, ale pracovalo na něm několik měsíců 80 tkalců a tkadlen současně a váží přes 1,2tuny.
Ulice hlavního města jsou téměř pusté a proplétají se mezi architektonickým skvosty z bílého mramoru a různými monumenty připomínající vládce, nezávislost a neutralitu. Časté turistické trasy vedou kolem monumentálních mramorově bílých vládních paláců ze zlatými doplňky. Je to impozantní, ale mrazí z toho. Jediní lidé na ulicích jsou ti, kteří uklízí nebo upravují trávníky. Ani večer není vidět moc rozsvícených domů. Ruch ulice jsem zažil až na tržnici v "ruské" čtvrti. Tam to bylo jak na trhu na bezzarabském rynku v Kyjevě. Halekající prodejci, ryby, oříšky, zelenina, ovoce a nejlepší rozinky co jsem kdy jedl. Lidé super přátelští, snad nejvíc, co jsem kdy potkal. Magnetku jsem od prodejkyne dostal zdarma, majitel kavarny nas pozval na kavu jako turisty.. to se vam Praze nestane.....
Celkove z Turkmenistanu mrazí, ale zároveň člověka láká ho prozkoumat, poznat více lidi a třeba i jejich super rezorty na břehu kaspického moře. Některé stavby byste ani netipovali, že jsou tu, ale rovnou by vás napadla Dubaj, Šanghaj a nebo Abu Dhabi.
A závěrem pro pochopení Turkmenistánu jako takového je třeba blížící se zákaz prodeje černých aut nebo dokonce jejich přejezd přes hranice, protože je prezident nemá rád a má rád bílou. Stejně tak je to nově s kouřením, neboť prezident přestal a tudíž mohou přestat i ostatní. Nic však není tak urgentní, my jezdili v koloně samých černých.... ale o nás duše bezbožné evropské přece tolik nejde :)
Do této destinace mě to táhlo již dlouhá léta. Získat vízum (nejdříve získat pozornost ambasády ve Vídni nebo Berlíně) se mi již dvakrát stalo osudným a toto byl třetí pokus. S uzavřeností Turkmenistánu si nezadá snad jen Severní Korea a ročně se sem podívá asi jen 7.000 cizinců (počet vystavených víz), oproti třeba Gruzii, kam ročně zavítá přes 5.000.000 přespolních. Člověk se nesmí nechat odradit, být vyrtvalý, číst návody na internetu a hlavně vydržet. Po rozpadu Sovětského svazu začala zahraniční politika bezvízovým stykem všech republik. Dnes je bratrská situace taková, že Turkmenistán zavedl víza všem a sám je kromě Turecka (turkická příbuznost národů) a Gruzie (zrušili víza všem) potřebuje po celé planetě
Pokud by člověk měl na první dobrou říci definici, je to prostě jednoznačně pouštní mramorový disneyland říznutý atmosférou Severní Korei. Vše je z bílého mramoru a Ašchabát je dokonce v guinessově knize rekordů jako nejmramorovější město. Dalším z rekordů je největší koberec, jehož velikost si nepamatuji, ale pracovalo na něm několik měsíců 80 tkalců a tkadlen současně a váží přes 1,2tuny.
Ulice hlavního města jsou téměř pusté a proplétají se mezi architektonickým skvosty z bílého mramoru a různými monumenty připomínající vládce, nezávislost a neutralitu. Časté turistické trasy vedou kolem monumentálních mramorově bílých vládních paláců ze zlatými doplňky. Je to impozantní, ale mrazí z toho. Jediní lidé na ulicích jsou ti, kteří uklízí nebo upravují trávníky. Ani večer není vidět moc rozsvícených domů. Ruch ulice jsem zažil až na tržnici v "ruské" čtvrti. Tam to bylo jak na trhu na bezzarabském rynku v Kyjevě. Halekající prodejci, ryby, oříšky, zelenina, ovoce a nejlepší rozinky co jsem kdy jedl. Lidé super přátelští, snad nejvíc, co jsem kdy potkal. Magnetku jsem od prodejkyne dostal zdarma, majitel kavarny nas pozval na kavu jako turisty.. to se vam Praze nestane.....
Celkove z Turkmenistanu mrazí, ale zároveň člověka láká ho prozkoumat, poznat více lidi a třeba i jejich super rezorty na břehu kaspického moře. Některé stavby byste ani netipovali, že jsou tu, ale rovnou by vás napadla Dubaj, Šanghaj a nebo Abu Dhabi.
A závěrem pro pochopení Turkmenistánu jako takového je třeba blížící se zákaz prodeje černých aut nebo dokonce jejich přejezd přes hranice, protože je prezident nemá rád a má rád bílou. Stejně tak je to nově s kouřením, neboť prezident přestal a tudíž mohou přestat i ostatní. Nic však není tak urgentní, my jezdili v koloně samých černých.... ale o nás duše bezbožné evropské přece tolik nejde :)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat