Spurs vs Chelsea 3:1 - poprvé ve Wembley

Troška podzimní radosti znamenala výlet do Londýna na londýnské derby Tottenham Hotspurs s Chelsea. Původní myšlenka sice byla o novém stadionu, ale nějak se to klukům nepovedlo rozběhat a tudíž jsme museli do Wembley. I tak to byla ale pěkný zážitek, Spurs nám naštěstí nepředvedli bezbrankovou remízu jako minule, ale krásné 3 góly a 3 body. Do seznamu stadionů si tak přidávám čtvrtý zásek a těším se na nový stadion příště, snad proti některému z týmů z Manchesteru. Zbytek kromě šíleného hotelu Royal National klasika.

Cesta s Ryanair, letiště Stansted, National Expresem do centra a hodně kávy ve všudypřítomných Starbucks a Pret A Manger. Určitým ozvláštněním byla kachýnka v Chinatown... tam se mi nejvíc líbilo, že jsme byli jediný neasiati, takže asi dobrý!

Londýn Hotel Royal National recenze

Hotel Royal National je mega tragédie. Za ty peníze co mají napsané na recepci (double 135liber) je to naprosto šílené i v Londýně.

CheckIn - Ve 13:30 nás požádali čekat na check-in ve 14, pak začali ale vyřizovat X autobusů a my se na pokoj dostali 14:50 .... čekat 80min na checkinu je hrůza. Chaos je podporován zaměstnanci, nikdo není ochoten pomoci a ještě se tváří "take it easy"....

Vybavení pokoje strašné - místo peřiny vězeňská deka, vybavení koupelny 0, ze sprchy pořádně ani neteče voda (problém s tlakem evidentní)

Snídaně - haluz na druhou! Doslova se bojuje o místo k sezení, stoly špinavé, na výběr 2 druhy marmelády, houska a toast. Když pominu různé křupinky nevalné kvality, tak víc nic! Káva (spíš nápoj připomínající kávu) nepitelná, stejně tak jako neidentifikovatelné rádobydžusy z produkce asi ropných či chemických společností čepované z barelů. Fakt šílené!!! Kdo nejí sladké marmelády, může žmoulat pečivo. Moc bych prosil nám příště toto ubytování ani nenabízet, má hodnotu hostelu (maximálně).

Do Londýna si jedeme odpočinout a mrknout na sport a chceme aspoň něco slušného a ne jenom přežívat.....

Není to hotel, ale fabrika na šílené cestovatelské zážitky na úrovni Konga!

Čtvrtá část: Domů přes Černou horu a Ptuj

18.7. - Den čtrnáctý (středa) - pokračování
V Černé Hoře šplháme přes vršky a postupně se dostáváme na silnici podél moře. Můžeme tak obdivovat krásy místních pláží. Děti zrovna usli, tudíž nelze stavit, aby se neprobudili. Jednoznačně nejsilnější a nejhezčí místo po cestě je ostrov Svati Stefan. Ten jsem si nestačil ani vyfotit. Jedeme dál, kolem kotorského letiště až do nejužšího bodu na trajekt. Čekal jsem nějaké čekání, ale omylem. Jen přijíždíme, už nás nahaněč žene na trajekt a za pár minut jsme na druhé straně, kde na nás pískají a ženou nás ven. Fofr. Nemám ani moc čas si vyfotit obří záoceánskou loď, která projíždí úžinou... vypadá to famózně!
Jedeme dál, do vesničky Denoviči, kde máme ubytování - Blue Sea Apartments. Po prvotním zmatku (paní nás navigovala v tuše, že jedeme od Chorvatska a nikoliv Albánie... pak začátek/konec nebo vpravo/vlevo mají jiný význam) nacházíme... máme super apartmán JAKO PRVNÍ. Včera ho dodělali, dali na bůking a mi ho hned vzali. To se jen tak nepovede! Výhled, kuchyňka, ložnice, parking. Co víc chtít! Vykládáme jen to nejnutnější, jsme tu na 2 dny. Skáčeme do vody a pak už jen procházka podél moře a něco z tradiční balkánské kuchyně. Pivo Nišičko a pljeskavica.
Celkem za sebou máme asi 240km po horských cestách a cestičkách.

19.7. - Den patnáctý (čtvrtek)
Ráno jdu pro snídani. Již večer jsme si při procházce našli malou pekárničku. Ještě teď, když na ní myslím, se mi sbíhají sliny :) Výhodou Černého Hory je, že nemusíte řešit výměnu peněz. Oficiální měna je euro a stejně všude řeší karty.
U snídaně plánujeme, jak naložit s posledními dny expedice. Zda celý den proválet na pláží s výhledem do přírody a na developerský projekt Porto Novi :´) (to bude pecka, až ho dostaví! - mrkněte) a nebo vyrazit na odpolední výlet do Kotoru. Nakonec se rozhodujeme pro děti... ať se vyblbnou u vody a nemusí sedět v autě, další hodiny a před náma dva dny cesty domů. Na Kotor přijedeme příště. Dva dny. Kde ale zastavit? Rozhodně se nám nechce jet domů na jeden zátah a proto ještě volíme operativní cíl cesty, zhruba na půlce. Půlka je někde kolem Záhřebu... ale při představě, že tam přijedeme večer, neznáme a nevíme a budeme chtít padnout, lepší je jet tam, kde to známe. Za poslední roky jsme si oblíbili Slovinsko a naše cesta vede kolem termálních lázní Ptuj. Je to jasná volba, jezdíme sem rádi. Hned píšu email do hotelu Grand Hotel Primus a večer odpovídají, že můžeme. Super, zrelaxujeme a dáme si to jako odměnu, za úspěšnou expedici. Cenovka je totiž ranec :)
Celý den jsme na plážičce. Ta není moc pěkná, spíš je hrozivá, kamenitá a je tu špinavo. Ty hezčí části si zabrali lidi, co vědí, že ráno před snídaní je potřeba naházet na zem ručníky. Nám to na jeden den nevadí. Koupeme se, ale voda je děsivě studená. Oproti Drači snad o 10st. Ale osvěžující :) Oběd vyzvedávám v restauraci Nautica a jíme si ho na pokoji. Večer jdeme promenádou na něco dobrého a zpět jedou děti turistickým vláčkem. Malá tečka. Pak jen nabalit a ráno kolem 5:30 chci vyrazit. Tak se ještě vyspat.

20.7. - Den šestnáctý (pátek)
Jak jsme řekli, tak jsme udělali. V 5:00 vyskakujeme z pelechu. Auto už máme přednabalené, bereme zbytky a krásně pomalu vyjíždíme do hor, k hranici Černé Hory s Bosnou a Hercegovinou. Stoupáme za rozbřesku a jsme snad jediné auto na silnici. Těsně před hranicí ještě platíme silniční poplatek ČH (tuším, že nějaké drobné EURO) a vjíždíme do Bosny. I nadále jedeme po krásné cestě.... až do momentu, kdy instinktivně chci jet rovně, ale MAPSME mě žene doprava. Teď co.... no jedu v pravo... to byla nejzásadnější chyba celé expedice. Jedeme rozbitýma silnicema, kolikrát málo pro jedno auto. Výmoly, rozbité kusy a chvíli i bez azfaltu :( Vydržet. V jeden moment jsem i špatně najel na práh a škub, zůstal podemnou podvozkový kryt :( Nic neteče, takže jedeme. Navedlo nás to na maličko jiný hraniční přejezd u řeky Něretvy, na Doljani. Zde to jde celkem pomalu a čekáme zde asi hodinku. Pak již jen kličkujeme kolem Něretvy a čekáme na dálnici. Po několika dnech pojedeme pořádný kus po dálnici a tak se těšíme. Před polednem tankujeme a dáváme kávičku. Trošku ženu. Chci co nejdříve do Primusu a mám lehkou obavu z pátečního provozu v okolí Záhřebu a přejezdu do Slovinska. U Záhřebu se to štosuje, ale nějakým zázrakem jsem najel do správné fronty s platbou kartou... povedlo se, čekáme nějakých 20min. Na hranici se Slovinskem (MP Gruškovje / GP Macelj) proklínám vše slovinské. Čekáme zde téměř 2h. Ze 4-6 pruhů dělají pomalé dva. Pak ani nechtějí vidět pas. Důvod? Zúžení před rekonstrukcí.... u hranic jsme byli 15:00... v Primusu, kam je to 20km, jsme přesně v 17:10. Dostáváme krásné velké apartmá s dvěma ložnicemi, máme objednanou večeři a termální vodu máme až na pokoji. Co víc chtít? Jdeme jak do vody, tak na jídlo a pak ještě do vody. Kuriozitkou je tým FC Al Ain z Emirátů.... kluci polehávají všude, pár jich dělá rohožku i nám :)
V pátek tedy cesta Denoviči-Ptuj, 739km cesty, 12h na cestě.

21.7. - Den sedmnáctý (sobota)
Vstáváme a máme to tu se snídaní. Největší výběr, co jsme kdy měli na naší expedici. Je to taková krásná tečka a odměna za někdy skromnější poměry na expedici. Ale tak to má být! Člověk se maličko uskrovní a cestovatelské zážitky mu jsou velkou odměnou.
Do oběda koupačka v termálkách, po tom domů, pozdní oběd/brzká večeře v D1 Mekáči. Cesta ubíhá jak má bez jakýchkoliv problémů. Tedy na Rakouské straně. V ČR hned padáme do nějaké jakožezáscpy, něco objíždím, něco musíme přeskákat. Tentokráte směr Vídeň, Mikulov, Brno, Havlíčkův Brod, Kolín až Mladá Boleslav. 633km
Spát jdu s krásným číslem - 3828 ujetých kilometrů! Expedice Balkan 2018 je tím ukončena.

Třetí část: Albánská riviera - cesta tam a zpět - Vlore, Orikumi, Tirana, Golem

12.7. - Den osmý (čtvrtek)
Ráno balíme, platíme a na pohodu vyrážíme směr Ohrid, Struga a hranice s Albánií. Před hranicema se zbavujeme všech posledních peněz MKD tím, že tankujeme a něco málo pro děti a vyrážíme na hranici, na hraniční přechod mezi Makedonií a Albánií Kjasafan. Asi hodinku skáčeme v hrozném vedru, ukazujeme pasy a pojištění a pak hej hop. Jsme v Albánii, můžu si dopsat další zemi na svůj seznam. Prozatím nás nečekají žádné rozbité silnice, jen hornatá krajina a občas stáda ovcí nebo koz. Za pár minut naposledy máváme Ohridskému jezeru a už jedeme po Albánii. Po vstupu je úkol číslo jedna, sehnat peníze. Úkol číslo dva, najíst se. Asi po 65km pomerně klidné jízdy vyskakujeme ve městě Elbasan u bankomatů log námi známých bank (já u Socié něco, prostě logo jako KB) a vybírám 30.000ALL, albánských leků. Když albánské ceny vydělíte pěti, máte cenu v lekách. Máme peníze, můžeme na jídlo!

Gril masa u silnice

Zastavujeme u takové fajné venkovní restaurace, která vypadá opravdu domácky! Sedí se venku, popíjí, nikde žádná turistická SPZ. Rodinu provozuje rodina, starej šedivej, mladší v tílku, klučina s míčem. Ano, jedinej, kdo umí trošku AJ, je ten klučina, co hraje videohry. Takže jedeme. Tužka - papír - ruce - nohy. Saláty dva pro všechny, pití nealko, grilované maso, 2x jehněčí, 4x vepřové. Za chvíli přináší dva óbr saláty a dvě obří mísy čerstvě grilovaného masa. Nemůžeme se shodnout, jak to nandal. Je to mix? nebo jedna vepř a druhá ovce? Jsme najedeni. V ten moment to chápeme. Přichází první dvě mísy vepřového. ano, toto bylo jen jehněčí. Až později zjišťujeme, že jedna porce "meet BBQ" je cca 600g masa. My si v tom vedru a na cestě objednali 2,4kg masa, což jako určitě nesníme, páč je to určitě více. Rozdloubeme ještě to vepřové a další 2 mísy odmítáme s tím, že je zaplatíme, ale jíst nebudeme. Zda jsme je platili nebo ne, nevíme, ztraceno v překladu. Ale jsme plní až po okraj frčíme dál. Cesta je místních okreskách dobré kvality, jedna malá zkratka přes vinice (kde jsem se lehce o auto bál) a kousek přes dálnici.
Docela dlouho projíždíme městem Vlora, jedním z hlavních míst místní riviéry. Přijíždíme až do našeho hotýlku Sunrise Resort v Orikumi. Pokojíčky jsou to velmi malé, místo ale velmi hezké. Malý hotel uprostřed ničeho, za ním jen hory, aut pramálo, lidí ještě méně. Soukromá pláž a průsvitně modrá voda --- aaah. Majitel trošku líný zevl a u hotýlku restaurace s hospodou. Na personálu se zde nešetří, stále hodně. Ale stále pomalu.
Vybalujeme a rovnou do moře a na večeři do vedlejší restaurace Edir. Chybu s BBQ již neděláme, ale rovnou se hrneme do místních plodů moře. Těch rybích jídel je tu až až. Jsme zde spokojeni!
Večer, po uspání dětí, si sedáme na místního lahváče v naší domácí restauraci u hotelu. Chůvička nám sem dosáhne, takže pohoda.
Od Bakuleho jsme ujeli "pouhých" 249km, ale trvalo nám to cca 6h. Cestovní rychlost je opravdu nízká, ve městech je maximálka 50, často snížená na 30-40.

Sunrise Resort

 13.7. - Den devátý (pátek)
 Užíváme si první den, kdy vlastně nemusíme nic. Pořádně se ani nedá kam jet a tak si dáváme opravdický dovolenkový relax. Snídani máme zaplacenou v hotelu. Jedná se o mastná vajíčka, mastnou omeletu a nebo supersladké džemy s máslem. Pečivo. Káva/čaj a džus. Nic moc, ale lepší než drátem do oka. Supermastná omeleta se podle mě nedá jíst a tak si dávám marmeládku.
Vycházíme na naši soukromou pláž, kterou máme zdarma a je téměř prázdná. Voda je křišťálově průhledně čistá, vlny jsou jen odpoledne a tak dračíme ve vodě. Oběd řešíme přímo v hotelu, pizza nebo těstoviny a samozřejmě Rauch zelené jablko. To je prostě nápoj, který je všude a děti ho milují. Odpoledne se snažíme ubrat trošičku ze zásob piva a ještě před večeří si jich pár dáváme. Na večeři jdeme procházkou na druhou stranu než včera, do restaurace s penzionem Maxola's Dream. První co nás praštilo o očí je česká vlajka.... prý ji sem nechala poslat nějaká česká partička co se tu s majitelem, div se - s Maxolou - napájeli jeho domácí rakií (nám k srdci nepřirostla). Večeři necháváme na Maxolovi a dělá nám dva tři talíře plné ryb a pizzu dětem. Maxola je pohodovej a ukecanej týpek a skvělej hostitel. Kdybych se někde na pár dní chtěl zašít u moře, tady si to dovedu představit.

Původně jsme si tu zaplatili ubytování na dva dny... od rána řešíme, kam se vrtnout a dostáváme se k docela zajímavým podvodům na Booking.com. Funguje to následovně.
Na Booking.com si najdete "nějaký" apartmán. Soukromý, není to tedy hotel s webem. Nepožadují platbu předem, nechtějí kreditku. Podle fotek to vypadá super. Chvíli po rezervaci se vám ozve člověk, že zrovna nejde voda, toaleta, klimatizace - cokoliv - a nabídne jiné apartmány "podobné". Když jste dvě posádky s malýma dětma, nechcete se dostat do nějakého slumu atd. Vtip je v tom, že když řeknete ne, odmlčí se a nechá vás to reklamovat na Booking.com .... je to už na nich, zda vám to zreklamují a nebo po vás chtějí storno... za albánský ceny taky domů volat nebudete. Prostě šmejdi.
Když už jsme měli takhle zrušené rezervace tři, volíme následující plán. Ráno si prodloužíme pobyt o 1 den - snad bude mít věčně ospalý lenochod majitel volno - a pak vyrazíme do Vlore prozkoumat terén a pak se rozhodneme.

 14.7. - Den desátý (sobota)
 Ráno snídáme vejce v oleji, balíme kufry a jedeme do centra albánské riviéry, Vlore. Máme to asi 25min a v pohodě kličkujeme po pobřeží. Všude samý hotel nebo restaurace, prostě zde turismus frčí. V samotná Vlore je pěkné město, riviera, promenáda, butyky, hotely, kavárničky.... to je ale jen hlavní třída. Jakmile člověk zabočí do vedlejší uličky, nezpevněný povrch, smrad, špína a přetékající popelnice. Pláž něco jako bibione, hlava na hlavě. Ne. Sem nechceme. Nakupujeme proviant v nějaké místní Žabce a frčíme zpět. Po cestě se zastavujeme u pěkné restaurace s grilovaným beranem ve výloze. Beránek lahodný, zaváhal jsem s pokrmy z beraních koulí a mozku. Myslel jsem, že bude ještě příležitost a tak jsem prováhal....
Po obědě dáváme hlavy dohromady. Na jih už se nám nechce, cestování po Albánii je pomalé, nás čekají kopce a celkově bysme si přidali celý den jízdy (4h na jih a 4h zpět = 8h v autě a to nechceme dětem udělat). Večeříme ve stejné restauraci jako první večer.
Celé odpoledne vlaje červená vlajka. Zákaz koupání. Parádně jsme si zalbli na nafukovačkách!

15.7. - Den jedenáctý (neděle)
Dáváme poslední olejovky, balíme a jdeme se naposledy hezky vykoupat. Nemusíme spěchat, mapy ukazují asi 130km, takže nějaké tři hodinky cesty. Před odjezdem si jdeme zaplavat a po brzké obědové pizze vyrážíme. Sice největší vedro, ale zase největší šance, že se děti prospí. Cesta ubíhá pomalu, ale plánovaně. Celá cesta je lemována prodejci melounů, ani my neodoláme a jede krásný si koupíme. Kolem třetí hodiny jsme v Golemu. Je neděle, takže město je k prasknutí plné albánců a pak ještě italských aut řízených Albánci, gastarbeitery, co přijeli užít v Itálii vydělaná eura. Ubytování (Apartments Golemi 1) máme přímo v centru, v jediné obrovsé budově co tvoří centrum. Náš pokoj je v přízemí, směrem do ulice a dříve býval obchodem. Dovnitř vstupujeme výlohou.... máme předzahrádku, kde aspoň můžeme sušit věci. K "hotelu" patří ještě další hotel, další prázdný obchod, kde se skladuje od lehátek přes zahradní nábytek cokoliv, je zde pračka, recepce a na starém gauči celá rodina jako záloha, kdyby něco. Dále je zde restaurace. Dále k hotelu patří kus pláže. Celý to je jako rodiný biz, každej je s někým příbuzný... hotel má jeden, pláž brácha, restauraci jejich strejda.... asi nějací mafiáni, páč prý si nemusíme uklízet věci z balkonu, že si nikdo nedovolí...... za hotelem máme i parking...

Pláž je písčitá a masakr. Žádné volné místečko nezůstalo, samý prodejce, ale třeba sprcha není.... Koupit se dá od pití, přes kukuřici, koblížky, zmrzlinu nebo nafukovací blbosti cokoliv. Moře má hnědou barvu, je plné medúz a je hrozně teplé. Jednoznačně se pro něj zažilo slovo Kačák. Ihned po ubytování a koupání razíme na jídlo. Vaří tu suprově, jasnu volbou jsou mořské plody.

16.7. - Den dvanáctý (pondělí)

Den nicnedělání. Ráno jdu pro snídani do pekárničky, kterou jsem našel. U té příležitosti jsem si našel i krásnou terasu místního tipáče, kde jsem si dal i kávičku. Jdeme k vodě. A vegetíme tam skoro celý den, s malýma přestávkami na jídlo. Obědváme v restauraci u hotelu a já v odpolední siestě dočítám knihu Afrika: Poslední stop od Tomáše Poláčka. Dýchla na mě vůně dálek! Ne že ne.
Večer jdeme po pobřeží mezi hotely, opět volíme restauraci s mořskými plody a točeným pivem a opět jsme spokojeni. Tentokráte tekl Heineken.....

17.7. - Den třináctý (úterý)
Po kávě v tipáči a čerstvé snídani skáčeme do auta a jedeme do hlavního města, do Tirany. Máme to necelou hodinku pohodové jízdy, parking nacházíme pod hotelem Plaza... částku si už nepamatuji, ale na ty 4 hodiny to bylo za hubičku, asi jako v Praze hodina. Procházíme všechny hlavní náměstí, opuštěnou pyramidu, rozestavěnou mešitu i obří nákupák. Jídlo si dáváme v nějaké malé kosovské restauraci, kde v podstatě měli jen saláty, grilované kuře a pivo/limo v plechu. Aspoň netratíme čas, děti zas takový fanoušci metropole Tirana nejsou. Já bych si to tu uměl užít trošku více v klidu. Počasí nám přeje, je stále pod mrakem, žádné vedro. Nakupejeme v obchoďáku nějaké dárky a potraviny na zítřejší cestu. Zítra nás zase čeká pořádná porce kilometrů. Po odpolední koupačce se nám daří trefa a máme docela zajímavé apartmány v Černé Hoře. Večer si dáváme pořádnou - snad největší - nálož krevet, ryb a chobotnic v restauraci Kevin Fish Restaurant, hned vedle našeho ubytování. Ráno zamáváme Albánii.

18.7. - Den čtrnáctý (středa)
Snídáme a balíme se. Hned po té odjíždíme, na mapě máme naplánovanou první zastávku u zříceniny hradu Rozafa u Skadarského jezera. Je to 120km, takže dobré 2-3h pohodové cesty.

Rozafa je pevnost, nacházející se jižně od města Skadar v Albánii. Rozkládá se na skále nad řekou Drin, její celková rozloha je 9 ha. Většina staveb v pevnosti tvoří rozvaliny; jen málo se dochovalo do dnešních dob. Dříve se zde nacházel hrad, jež střežil přístupové cesty do města. Jedna část hradeb pochází z časů vlády vlády královny Ardieanů, ti ve 3. století př. n. l. založili ve Skadaru své hlavní město. Později město i s hradem spadalo pod vládu Římanů a poté pod Byzantské a Osmanské impérium; v těchto dobách však již zcela ztratilo svůj význam. Celá pevnost je přístupná veřejnosti.

Docela šikovně se nám daří zaparkovat velmi blízko vchodu. Procházíme si tu "ruinu" a děláme krásné fotky řeky Drin, jezera i přilehlého města Skadar, čtvrtého největšího města Albánie. Po prohlídce - a teď se nikdo nediví, ano potkali jsme Čechy - má někdo nápad se naobědvat a někdo skočit do Skadarského jezera. Jako zastánce první varianty nejsem zklamán řasama, které brání vstupu do vody. Nechce se mi tam. Skadarské jezero je ale krásné a okolní příroda taky.

Skadarské jezero (srbsky Скадарско језеро, albánsky Liqeni i Shkodrës, italsky Lago di Scuttari, v Střední Evropě známo ve variantách názvu ve všech třech jazycích) je krasové jezero na hranicích Černé Hory a Albánie (Kraj Shkodër). Jde o největší jezero na Balkáně. Jeho rozloha kolísá od 356 km² do 376 km², z čehož přibližně jedna třetina (148 km²) připadá Albánii a zbytek Černé Hoře. Dosahuje hloubky až 12 m (podle jiných zdrojů až 44 m případně dokonce 60 m). Leží v nadmořské výšce 6 m.

Jedeme kousek podél jezera a zastavujeme u pěkné restaurace s výhledem na jezero, u restaurace Shiroka. Moc nás nepotěšila čekací doba 65min na v podstatě tuctové jídlo..... Po jídle vyrážíme směr Černá Hora a ještě předtím utrácíme poslední Leky za naftu..... Lehce před třetí odpolední jsme v sympatické Černé Hoře.
.....pokračování v dalším díle, který je o Černé Hoře

Poznámka nakonec - jak to ještě bylo v Albánii cenově?
Večeře většinou 7-10tis lek pro obě rodiny, kává 100-150lek, v tipsportu 80lek. Těstoviny cca 300lek, pizza 300lek, chobotnice a mořské plody 1000-2000lek. BBQ 800lek