Teherán - cesta do Íránu a jeden den v hlavním městě

Ze svého domova odjíždím natěšen kolem poledne. Rád jsem na letišti o něco dříve, rád pokoukám, dám si kávičku a naladím se očekávaný odlet. Těším se na let QR292 operovaný Qatar Airways. Už od cesty na Sri Lanku jsou to moje oblíbené aerolinky, na které jsem neměl štěstí a taky se těším na druhý let Boeingem 787 Dreamlinerem. Ještě před setkáním se spolucestovatelem Ondrou si v naprostém klídečku před letištní halou dávám Radegast dvanáctku a instaluji appku Qatar Airways. Mají to vymakané. Je to totální lovebrand.
Checkin jsem si udělal online již předchozí den doma a tak odbavení zavazadla proběhlo jako nůž máslem a za 5min již sedíme v Mastercard a vychutnáváme si kompletní řadu Budvaru. Během posledních let cestování jsem si zvykl na check-in 30min do odletu, ale tento rok si všímám, že téměř všude je minut 60... no nic, jdeme 45min do odletu na checkin (a v Praze i security) a jsme k mímu překvapení jedni z posledních. Na čas usedáme do krásně navoněného Dreamlineru, věci do binů a v pohodičce si lebedíme. Odlétáme na čas a letadlo je plné asi jen z 30-40%... trojsedačku máme pro sebe a tak to má být :)
Let probíhá v pohodě, jídla i pití do syta. Střídavě dřímám a koukám na filmy. Nic moc atraktivního jsem nenašel, ale čas to ubíjí spolehlivě. V Dauhá parkujeme někde "v zadu" a vystupujeme přes letadlo. Pak již jen další sekurity a pohodlně jdeme ke gate na odlet do Teheránu. Tentokráte je více lidí, zpoždění (čekáme na velkou skupinu ze zpožděného letu z Bali), ale nám to neva. Stejně máme přílet v brzkých hodinách a moc se nám nechce trajdat městem za tmy... takže se snažíme usnout, opět na celé trojsedačce. Let je krátký, pod dvě hodiny, klidný a ještě za tmy TripleSeven přistává a my vysedáme v Teheránu.
Pasovka nad očekávání v pohodě. V podstatě jediný dotaz, jakým letem jsme přiletěli. Pak jen zkoumačka pasu a víza jsme tu. Jsem rád, že jsme si vizum vyřídili v Praze a nemuseli jsme čekat a zkoušet, zda vše půjde hladce. Bágl dorazil a expedice tak může začít.

Jako první řešíme peníze. Dle informací z netu a od ostatních cestovatelů by jeden z nejlepších kurzů měl být v odletové hale. A taky že jo. Velmi příznivých 135tis z 1USD a 150tis za 1EUR. Nadvakrát si měníme slušný obnos a přesouváme se ke stánku IranCell pro turistickou SIMkartu (v příletové hale jsou 2 stánky, při našem příletu fungoval jen jeden - lze platit usd/eur). Mají 1GB za 350tis, 3GBza 550tis a 5GB za 800tis (myslím - ceny si nemapatuji přesně, ale určitě to není to co mají na webu. Byl to víc. Stejně to je ale dobrá cena.). Planost karty je 1měsíc, je to služba pro turisty a na kartě jsou i nějaké minuty volání. Paní mluví anglicky a je velmi ochotný. SIMkartu na telefonu i rozchodí a tak během 15min jsme oba na "datech". Domácí příprava aplikací jako whatsapp atd zafungovala a tak jsem plně funkční od samého počátku. Díky lokálnímu číslu a datům se mi daří poprvé stahnout aplikaci mimo appstore a to Snapp, lokální verze dopravní služby ala Uber. (nakonec se mi povedlo vyčerpat asi jen polovinu dat za ty 4 dny a to především v mapách. Z českých webů mi fungoval jen iRozhlas, ze socek jen Instagram. Vše ostatní za filtrem......)

Rozednívá se a my jdeme na taxi. Naší první destinací je úpatí lanovky na Tochal. Všudepřítomné taxi má cenovku 900tis riálů kamkoliv v Teheránu. Lámanou angličtinou s taxikářem se dozvídáme, že naše cena bude 1.500tis riálů, protože Tochal není v Teneránu. Blbost, je. Ale hádejte se s někým, kdo vám v podstatě nerozumí a cenu místo v riálech smlouvá v tomenech. Parádní mišmaš, ale zvyknete si. V podstatě v tomenech počítají všichni. Cena stejná, jen o nulu méně. Taxikář nás vysazuje na parkovišti, ale je to ještě asi kilometr k lanovce (Tochal Telecabin), naštěstí tam jezdí bus za cca 30.000riálů - 3.000 tomenů. Lanovka (startuje na výšce 1.900m n m.) sama osobě stojí až na stanici 7 - vršek, musíte jednou přestupovat - 650.000riálů na osobu, ale podruhé tu asi nebudu, takže to dávám. Za necelých 40min jízdy již koukám ve výšce 3.740m n m. (můj rekord!) na zasněžené kopce pohoří Alborz, které se rozkládá nad Teheránem. Všude kolem zasněžené hory a velmi příjemné lyžařské středicko. Lehce je i cítit, že jsme dost vysoko. Děláme pár foteček a přesouváme se o stanic níže, na čaj a malou snídani.
Zde se dostávám do první jazykové kolize. Nikdo z obsluhy neumí anglicky, cenovky na ničem nejsou a my neumíme persky. Stejně rychle však se nám dostává íránské pohostinnosti a přikakuje mladý chlapík a hned nám radí, dokonce obsluhu posílá dozadu pro ještě čerstvější chleba než má. Dáváme čaj, já zkouším nějakou nealko imitaci piva (rozvařené bompary), chleba, míchananá vajíčka a kolega experimentuje s nějakou slanou kaší..... no žádný gastro zázrak se nekoná. Ale po daleké cestě bez spánku nám to dost bodne. Po snídani sjíždíme dolů a trošku se snažíme najít taxík. Dáváme fresh a taxi nikdy, musíme se přibližovákem vrátit do výchozího bodu. Tam chytáme již připraveného lapače turistů. Prostě nejdražší taxi co existuje. Sice to sním snižujeme na půlku (3EUR), stejně to je ale nejdražší neletištní taxík za celou dobu co máme.

Cílem je Azadi Tower a pár fotek kolem. Hned po bereme skromnějšího taxíka a valíme do Grand Hotelu Ferdowsi.  Na místní poměry to bude poměrně luxusní hotel, jako batůžkáři jsme tam dost pěst na oko. Tam se ubytujeme, zkulturníme a špacírem jdeme na couračku. 
Kousek od hotelu potkáváme sympatický minitrh s řadou dobrot. Oběd! Ano. U bistro stánku a vše příjemně čerstvé.
Další zastávkou je zavřený Old souk/market... je nějaký svátek a tak aspoň máme prostor se podívat do toho klidu a ticha, které zde nikdy být nemůže.... po lehkém odpočinku u souku zkoušíme další místní dopravní prostředek a to metro. Jízda je poměrně jednoduché, vše je popsáno v angličtině jak na peróně, tak ve voze. Vyrážíme pár stanic na sever a míříme do Museum of the Islamic Revolution and the Holy Defense a most Tabiat. 

Upřímně, muzeum by si zasloužilo daleko více naší pozornosti. V podstatě jsme jej procourali jen tam a zpět. Je k vidění řada kořistí z iránsko-irácké války, od tanků po sestřelená letadla. Na řadu exponátů lze vylézt, koneckonců, je to jen kořist. Vůbec jsme se nestihli po-věnovat pavilonům, střelnici atd. Nejvíce mě zaujali autentické vozy po atentátech (píšou, že Mosad, ale kdo ví...). Most Tabiat je architektonicky zajímavý, dvoupatrový, most. Tou největší předností je ale plno lidí, kteří tam v poklidu tráví čas. Je prostě hezké je jen pozorovat a procházet se. Dáváme fresh, odpočinout nohám a přemýšlíme, kde něco sníst. Díky datům v mobilu máme dobrý přístup k informacím, nicméně námi vyhlídlé bistro s "nejlepším kebabem", jen prostě jen okénko... a to je nám málo. Proto za pár místních šušňů (ceny kolem 1-2 eur) se přemisťujeme na malý trh, kousek od hotelu, kde nám chutnal oběd. Volíme jiný stánek a zase to stojí za to. Pak již rovnou na hotel, nabít foťáky a odpočinout, vstáváme opravdu brzo.