Na dva lednové dny jsem se ocitl v zimou zkroušeném Kuvajtu a prý s velký štěstím. Panuje tu totální, na jejich poměry, zima. Kdy my se hroutíme z -30, Kuvajťani upadají do beznaděje při teplotách v noci pod 10st. Většina obydlí nemá topení, možná ani uzavíratelné všechny otvory a tak se v noci klepou a přes den pobíhají v kulichách a péřovkách. Zamrzlý je Kuvajt i z jiného úhlu. Bohatá země a vůbec tak nepůsobí. Ve srovnání s
Katarem,
Emirátama či
Ománem působí jak chudý příbuzný. I
Turkmenistán nebo
Ázerbajdžán působí majetněji........ takže řadím lehce nad
Uzbekistán. Místní evidentně Kuvajtu nevěří a panovník pro něj nemá odpovídající vizi. Proto peníze mizí především v zahraničí....
S radostí cestovatele, hylakem a smectou v báglu přicházím na checkin Katarců již 2h předem. Auto opět
parkuji v Aeroparkingu (C), kde jsem se promokódem dostal na podobnou cenu jako Goparking. U přepážek jsem mírně překvapen, jak je tu velká fronta, tvořená nikoliv baťůžkáři do Asie, ale komunitou OC Sapa. Všichni táhnou plné vozíky nějakých krabic, co odsud vozí nevím..... Naštěstí jim brzo
otevřou Bamboo přímou linku do Hanoje, tak snad odfiltrujou i část těchto :)
Jasně, kromě super cen má QR i jednu z nejlepších "baggage allowance" a to 30Kg..... naštěstí jsem čeklej z domova (bohužel ne z aplikace), tak odevzdání kufru mi trvá asi 15min. Pak si to šinu do Mastercard salonku, kde jsem stejně marnej, kvůli břichabolu. Výhodou je však cena vstupu nula, pro držitele karet Mastercard - díky! Netflix a becherovka(y) a uteklo to jako voda.
Nástup a vše ostatní krásně na čas (15:47 z rozhlasu, že je nabordováno), spekulace s přehazováním míst (vlastní know-how :-) ) se povedla a mám prostřední volnou, taky jsem to naposled měnil 4h do odletu..... poddávám se krásně zábavnímu systému Oryx One a Gin/Tonic a čas do Dohy na křídlech Dreamlineru krásně ubíhá.
V Doze vystupujeme busem a já se těším do
Al Maha Transit Lounge. Výstup z letadla však docela trval, parkovali jsme snad nejdále, co to jde. Jízda busem snad 20min, ale sekurity už jen 3min.. Po krátkém refreshmentu (nemám zas tolik času) kráčím ke gate, kde zjišťuji zpoždění. Prostě amatérská chyba, nemít checkin přes aplikaci. Hodinu navíc se trápím u gatu, kde se groundstaff snaží dodržet zónové nástupy. Lidi moc pochopení nemají, ono taky mezi 2-3 ráno to nikoho moc nebaví. Jsme na palubě a hurá směr Kuwait City. Dávám si šlofíček i svačinku. Přistáváme o hodinu zpoždění ve 3:12 po hodině a kousek letu.
První co je potřeba vyřídit je nákup víza. Text jsem raději oddělil pro jiné cestovatele a najdete jej zde -
Kuvajt víza - visa on arrival - aneb jak jsem to měl já!
Celá procedura mi zabrala asi 20min a povedlo se mi zaplatit eurama. Stejně ale čekám dalších 30-40min na kufr. Když připočtu nákup a aktivaci SIMkarty Ooredoo s 50GB dat za 300Kč, diskuse s otravným taxikářem a výběr peněz z ATM (dva byly prázdné), jsem na hotelu Ibis v Kuwait City - City po dvacetiminutové jízdě asi v 5:20. Můj pokoj jsem přenechal jiným kolegům (česká kolegialita) a přesouvám se do malé špeluňky. Rovnou jdu na snídani, ať se pak 2h prospím, než budu vyzvednut.
Dva dny se za doprovodu obchodního rady učastním řady jednání a vyjednávání o možných businessech v Kuvajtu v místních firmách, ale třeba i v turecké firmě
Limak, která se podílí na stavbě mezinárodního letiště. Je to další skvělá lekce mezinárodního obchodu. Pohybujeme se po městě vozem
Chevrolet Tahoe, což je pěknej mazlik do místních podmínek. Ono taky když 60l nádrž stojí necelé 400Kč, spotřeba vás netankuje.
Většina manažerů kuvajtských firem jsou palestinci, libanonci, turci, indové, pakistánci, egypťané, iránci... potkat kuvajťana je téměř nadlidský výkon. Stejně jako dostat kávu nebo čaj od někoho jiného než od chlapa. Kuvajt má 4,1mil obyvatel a z toho jen 1,5mil jsou místní. Zbytek všechno cizinci a námezní síla. Oproti tomu Katar je na tom ještě hůře, pouze 10% z 2,2mil obyvatel jsou katařané. Dá se říci, že záliv je multi kulti oblast. Třeba obě večeře jsem měl v mezinárodních restauracích, indické a íránské.....
Město rozhodně nepůsobí jako u sousedů. Nejvíc mě trápí absence chodníků...... kromě přímořských promenád téměř nejsou, nepředpokládá se jakýkoliv pěší provoz.... proto ani nejsou přechody a semafory pro chodce.... Místo nemá vizi... a Kuvajťané mu nevěří.... díky štědrým pobídkám mladí studují zdarma v zahraničí... tím se jim zalíbí západ (i díky suchu zde) a zůstávají a investují mimo Kuvajt..... dalším rozdílem je vizionářství hlavní hlavy státu... té kuvajtské je 91let. Ačkoliv emír je asi kovaný v zahraniční politice, vize modernizace státu mu chybí a kulhají na obě nohy.
Náš Ibis je kousek od nejvyšší budovy Al Hamra a asi 2,2 km od Kuwait Towers. Jediné dvě věci, které jsem navštívil. Zajímává byla rovněž návštěva ambasády a diplomatické pivo s velvyslancem (Pilsner Urquel s německou etiketou :)) I proto jsou evropské ambasády oblíbené pro pořádání recepcí, dá se tu sehnat alkohol :)
Celkově Kuvajt o turisty zájem nemá. Nic tu pro ně není, víza jsou složitá, na hotelech není pivo, příšerná doprava a nemožnost chodit pěšky.... Takže ideální místo max na 24h stopover.
Cesta zpět je kapitola sama pro sebe a proto jsem ji sepsal jako
Zmatlaná cesta z Kuvajtu.
Příspěvky
