Cesta přes Khivu do Buchary ... Uzbekistán, dny další

-----
První část - cesta do Uzbekistánu a rovnou k Aralskému jezeru
-----
Na jižním vokzale, stanovišti busů a maršrutek se o nás málem porvali a potvrdila se tak teorie, že to chce najít někoho, kdo se bude vracet a nutně se tak potřebuje obsadit. Naším cílem je Khiva, historické městečko na jižní (turkmenské hranici). Vyjednáváme cenu 20tis som osoba do Urgenče + 40tis som příplatek za 2 zastávky po cestě. Libová cena. Večer nám taxikář nabízel svého kámoše s cenou 100USD (čili 275tis som).

Vyjíždíme do pouště po překvapivě dobré silnici, překvapivě i sněží. Sníh bychom rádi nechali na severu, ale zatím nám není přáno. První zastávkou je ruina Chilpyk, asi 30km od Nukusu. Zajímavé je, že posledních 5km od silnice se jede terénem, po nezpevněné ploše, na 4x4 auto zapomeňte a zvládnout se to musí na Daewoo.


Další zastávkou jsou 2 pevnosti Topraq Qala a Kyzyl Qala. Pomerně zachovalé, obě prolézáme, ačkoliv to venku founká. Jsou uplácané z bahna a časově spadají do 4-5století našeho letopočtu. Podle lonely planet jsme plánovali oběd v jurtovém kempu, smolík pacholík, neni sezona a tudíž bylo zavřeno.


Kolem 16té hodiny přijíždíme do Urgenche s malým dárkem, po cestě si kupujeme přemrzlý meloun... místní specialita a lahůdka. Z taxi přestupujeme na maršrutku. Máme před sebou posledních 20km a ceny za taxi jsou zbytečně přestřelené. Další variantou cesty do Khivy je využití trolejbusu české výroby. Vzhledem k tomu, že ten jede 90min a maršrutka 25min, necháváme si české dopravní retro ujiti.


Khiva je pro mě takový muzbecký Krumlov. Uprostřed města historická oaza, zde s hradbama, jinak normální město. Ubytování hledáme uvnitř hradeb. Sněží a je zima. Těšíme se. První B&B Meros nás vypoklonkuje, že nemá vytopené pokoje. Nacházíme Hotel Islambek, jediné místo během putování, kde jsem našel wifi. V Khivě není plyn a tak se netopí. Chvilenku váháme, ale nakonec do toho jdeme. Není ani elektřina a tak netopí ani přímotop. Je kosa.


Jdeme na večeři a věříme v zlepšení. Během večeře chvílema nejde proud a je tma. Takže netopí ani přímotop a do hotelu se vracíme temným městem. Spím oblečen do dvou triček, svetru a tílka, ulehám pod dvě deky. Stejně se budím ráno zmrzlý a s plným nosem. Ani teplá snídaně, v čechách téměř nedostupná vajíčka, mě nerozehřeje.

Zmrzlý jak tučňák bloudíme po Khivě a mé zmrzlé tělo dostává další ránu, s elánem lezu na minaret. Ceste je vstrmá vzhůru ve tmě po vysokých schodech. Nahoře přemýšlím, co bude znamenat cesta dolů a výsledek je namožení nadkoleního svalu na dalších 5dní. U prodeje vstupenek nás lehce vyzpovídá tajný milicionér a tím je náš kontakt s policií u konce. Celé dopoledne jdeme památka po památce, čili minaret-medresa-mešita-medresa-medresa-hradby :) balíme, kupujeme somsu (taštičky z něco jako listového těsta plněné skopovým s cibulí) na cestu a vyrážíme taxi do Khivy. Tentokráte chceme místo, odkud nejlépe vyjet směr Bukhara.

Usmlouváváme cenu s jeho kamarádem, který se nakonec ukáže, že kamarádem ani nebyl. Cena nakonec nebyla usmlouvaná (místo 240 musíme dát 260 = pořád pod 100usd) a v porovnání s ostatními jsme jeli nějak dlouho. Dědula, dnes důchodce, který byl na vojně u tankové divize Minsk jako řidič a podílel se na osvobození Prahy 1968, si cestu vyloženě užíval a i pohodlné úseky probublal padesátkou. Z 500km cesty bylo takových 100km, kde maximálně šlo zařadit stupeň 2 a jen nejbystřejší oko našlo zbytky silnice vedle nové, moderní, uzavřené. Zpestření tato cesta pro mě měla dvě. První byl vysoký most přes řeku Amudariya, společný pro vlak i silnici a chráněn policí jako strategický cíl. Druhé vzrůšo byla večeře v pustině u jedné ze 3 restaurací - smažená ryba. Candát, jediný zdroj čerstvého masa v lokalitě.


Do Bukhary přijíždímě těsně před půlnocí v úterý večer. Ubytováváme se na 2 noci a jdeme spát. Není plyn (kolikrát ani pro taxikáře) a je celkem zima. Snad nás prohřeje den v poušti.