Z Brna na břeh Aralského jezera ... Uzbekistán, dny první

Desátého března byl den D. Den, kdy jsem vyrazil na očekávanou expedici do Uzbekistánu s velmi ambiciozním programem. Nastavil jsem si budík na 4:40 a už v 5:06 nastupoval ve Vysočanech do vlaku, abych po potřebných nákupech na hlaváku stihl rychlík Avala do Brna. V Pardubicích přistupují další dva členové expediční výpravy a po půl deváté již nakupujeme snídani a balící folii (pro převoz suvenýrů) v Tescu u Hlavního nádraží. Autobusem se přesunujeme na regionální letištátko Brno (chcete-li Wiena-Nord) a čekáme na přílet letadýlka CRJ200 od společnosti UTair. (z Prahy zmasírován cenou piva jsem šokován, když pivní nápoj starobrno zde tuším stojí o 114Kč méně než v Praze-Ruzyně plznička) Letadlo je skoro plné cestovatelů z Čech, Moravy, Slezka, Slovenska a Polska do Tašketu a to díky akci UTair, kdy letenka stála něco málo přes 3.500. No nekupte to.

Odlétám s menším zpožděním. Zavazadlo máme odbavené až do Taškentu, sebe nikoliv. V Moskvě-Vnukovo budeme muset v transitu ještě jednou na check-in. To se protáhne na bratru krásných 120min, kde kromě lavičky a toalety nic není a nezbývá naž čekat a koukat z okna. (na transit do Taškentu čeká 29lidí ze 40, kteří letěli z Brna do Moskvy) Policistka, připomínající Gretchen z Prison Break, dělá svoji práci svědomitě a poctivě a po té, co máme boarding pasy nás přes duty free doprovodí až k security. Za ním je bar, velká láce, pivo za 700RUB. Ukecevám tedy security a procházím zpět do dutyfree pro jamesona a colu. Za 500RUB sedmička a tři coly. S jamesonem uteklo nejen čekání, ale i cesta narvaným ledalem uzbeckých dělníků... přistáváme v Taškentu. Vybíháme z letadla, stojíme frontu na pasovku, vyplňujeme deklaraci (takže zpočítát všechny peníze a zapsat i elektorniku) a jsme venku. Uff. Celé to zabralo asi 2 hodinky. Krása. Peníze neměníme, oficiální kurz 1USD = 1900 Som je nevýhodný. (neoficiálně jsme nikdy neměnili pod 2700)

Následuje hned v 7 ráno přelet do Nukusu, hlavního města Karakalpakstánu, města nejblíže ostatkům Aralského jezera.

Zde doplňuji zásadní cestovatelský tip. Před příjezdem do Uzbekistánu se nám cestovní agentury snažily namluvit, že potřebujeme auto na přejezd mezi letišti!!, že "domestic airport" je strašně daleko a že to bude minimálně 10 USD (cena by odpovídala vzdálenosti kolem 30km). Nakonec ukecáváme taxikáře na 6 USD + to, že nám vymění nějaké peníze. On tvrdil, že je to 14km, jeho tachometr nelhal a je to jen km 6. V místních cenách tedy cena kolem 2USD.

Odlétáme poklidně a celkem na čas originálním ruským stojem Iljušin 114-100, kterých bylo vyrobeno pouze 14! a ne všechny dopadly úplně dobře. Zážitek, na který budu rád vzpomínat, ale vzhledem ke statistice a pravděpodobnosti nerad opakovat.

Po deváté hodině (v Uzbekistánu bylo o 4 hodiny více než v ČR) jsme v Nukusu. Začíná den a já jsem přes 24h na nohou. Asi půl hodiny hledáme volnou maršrutku nebo taxi na místní bazar, kde si chceme domluvit auto do Mujnaku, bývalého přístavu na Aralském jezeře, bývalé rybářské bašty a dnes spíše města duchů. Usmlouváváme cenu na 70USD.. je to 250km tam a 250 zpět, chceme se ještě v neděli vrátit do Nukusu a nocovat zde. Veze nás týpek, který kupodivu neumí rusky a vypadá, že nejlépe mu jde smažení. Divný pohled. Naštěstí nás asi po 15km přesazuje na benzínce s nájezdem/výjezdem z udusané hlíny do auta svého bratra, který vypadá velmi sympaticky a umí rusky. (jelikož zde skoro všechny auta jezdí na plyn místní produkce je název benzínka zavádějící, na plynovku si zase neumím zvyknout já :))
Když do kufru auta přehazují rezervu a hever, není nám to nijak divné.

V Nukusu sice sníh bývá, v březnu je však překvapením. Vydatná vánice je překvapením nadruhou a tak se bez zimních gum vydáváme za velkým dobrodružstvím. Nutno dodat, že jsem jel spíše do pouště a nikoliv na polární výbavu, i proto pogumované sportovní boty a manžestráky (pro mě typické) nejsou horalův top. S přestávkou na oběd (podávala se vynikající beraní šurpa) a klesajícím nadšením úměrně s přibývajícím sněhem dorážíme po 15h do Mujnaku. Asi 20km před příjezdem si zpestřujeme cestu výměnou proraženého kola.

V Mujnaku se po bývalém dně Aralského jezera (vyschlo zvýšenou spotřebou vody z řeky Amudariya za účelem pěstování bavlny a rýže) brodíme místy až po kolena sněhem a hledáme opuštěné lodě. Nacházíme, fotíme. Pak se přesouváme do auta, snažíme se uschnout a zahřát domácí slivovicí. Jedeme zpět.




Cesta zpět už ok. Nesněží. Kolo však měníme podruhé, těsně než padne největší tma. Silnice totiž nutně neznamná, že je vše pokryto asfaltem a pro tento terén by 4x4 vůz byl rozhodně vhodnější. My si museli vystačit s Daewoo Nexia.

Kolem 21h se ubytováváme v hotelu Nukus v Nukuse. JE to stání hotel, takže nemá problém s plynem, což jsme nebrali jako nijakou výhodu, chyba lávky.

Na večeři jdeme do místní šašlikárny. Nic jiného nemají a umí ho skvěle. Dávám si dva skopové a jeden hovězí mletý. Spí se mi krásně. Toaleta hučí jako niagara a pro mě je to malá vzpomínka na prázniny u jezu s raftaři.


Ráno vstáváme a po luxusní snídani - 2! vajíčka - jdeme do Savitského muzea, kde věnujeme nejvíce času historii Karakalpakstánu. Ještě lehce před polednem nás taxi odváží na jižní zastávku taxi a maršrutek a dojednáváme si odvoz do Urgenče. Loučíme se tak s drzným severem, s Nukusem a s Karakalpakstánem a míříme do pouště Khorezmu.