Den čtvrtý: ostrov Goree a zevling po Dakaru

Úterý 14.2. Valentýn             

Ani nemusíme dávat budíka na sedmou, od reproduktoru minaretu nás dělí sotva 50cm, takže plnou “hudební nálož demagogie” dostáváme již v 5:00 a 6:00, na 7:00 nečekáme a raději dáváme sprchu a hurá do ulic k místním prodejcům pro pečivo a kávu. Z noci jsem docela poštípaný komáry a tak místo deo dávám i teď repelent. Konzumujeme na hotelu a před devátou již šlapeme na náměstí nezávislosti a obhlédnout místní nádražní stanici. V době kolonií se jednalo o hlavní dopravní tepnu… teď je tam mrtvo, ale podle fotek, chystají chystají….

Před 10:00 jsme již na trajektu směr ostrůvek Goree, ale trajekt (5.200 zpáteční lístek) nějak na čas moc nejede. Nejel ani v 10, ani v 11, ale někdy v polovině. Po 20min pohodlné jízdy kotvíme u ostrova Goree, platíme příjezdovou taxu 500 a za 8000 pro skupinku (dvoučlennou) bereme průvodce. Dozvídáme se tak plno zajímavých informací o bohaté historii ostrova, který byl objeven Portugalci a dále okupování Holanďany a Francouzy, krátce i Brity. Sloužil jako “překladiště otroků” a pevnost bránící a kontrolující pohyb lodí kolem pevniny. Pevnost i děla byly opravdu impozantní.

Ostrov Gorée (francouzsky Île de Gorée) je jednou z 19 čtvrtí senegalského hlavního města Dakaru. Od pevniny je vzdálen pouhé 2 km. Svou rozlohou 0,182 km² a počtem obyvatel 1056 (odhad 2005) je nejmenší městskou částí Dakaru. Díky své bohaté historii je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.Dnes je ostrov Gorée hojně navštěvovaným turistickým místem. Slavným se stal díky rozsáhlému obchodu s otroky. Ve skutečnosti zde ale bylo obchodováno s méně otroky než v severněji položeném Saint-Louis nebo v Gambii. Toto tvrzení bylo potvrzeno v roce 1959 profesorem africké historie na Sorboně Raymondem Maunym. Je pravděpodobné, že z ostrova Gorée nebylo transportováno více než pár stovek otroků ročně.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gor%C3%A9e

V současné době náš průvodce odhaduje osídlení na 1500 stálých obyvatel, kteří buď fungují jako rybáři a nebo se motají kolem turistů. Loď přijíždějící z pevniny má oficiální kapacitu 180lidí a já odhaduji, že je vždy kolem stovky turistů… nějakých pět šest stovek denně. Z obyvatel je tisícovka muslimů a pětistovka křesťanů, kteří zde žijí v celkové harmonii. V místním kostelíku kdysi sloužil mši papež Jan Pavel II. při své tour po Africe a u dveří v domě otroků pronesl omluvu křesťanů africkému lidu. Rovněž návštěvu prezidenta USA Obamy zde zaznamenali místní umělci na plátna atd. Místní prodejců je ze opravdu opravdu hodně a uniknout je sakra těžké. Všechny cesty po ostrově jsou z písku nebo lehce z dlažby a není zde jediné auto ani motorka. Ráj na zemi. UNESCO chrání původní koloniální architekturu a město má tak - aspoň pro mě - nezapomenutelnou atmosféru a kdybych byl v Senegalu na déle, určitě bych přespal v jednom z pár místních hotelů. Velikost ostrova je 300x900m a tudíž není problém si jej projít pěšky několikrát denně. Procházíme kolem Domu otroků baobabovou alejí na nejvyšší místo ke kanónu a obdivujeme zde rovněž umělce tvořícího obrazy z písku. Já už žádný nekupuji, jedem mám z Retby, místo toho kupuji velké pláno.

Pak již jdeme k Domu otroků, kde dostáváme výklad v angličtině.

Nejznámější stavbou na ostrově je Dům otroků (francouzsky Maison des esclaves), který zde postavili Nizozemci v letech 1780–1784. Tato budova je jednou z nejstarších na ostrově a dnes slouží jako muzeum ukazující hrůzy transatlantického obchodu s otroky. Tato budova sloužící k obchodu s otroky byla poslední svého druhu postavená na ostrově. První byla postavena už v roce 1536 portugalskými osadníky. Všechny domy jako tento situované na ostrově Gorée, dokonce i současná fara, byly bývalé otrokářské domy.Cely pro otroky byly velké jen 2,6 m na 2,6 m a vešlo se do nich 15 až 20 mužů, kteří seděli zády ke zdi a byli spoutáni okolo krku a paží. Mezi nohama a rukama jim visely velké železné koule. Otroci v celách čekali až tři měsíce než byli z ostrova na lodích odvezeni. O tom, kam otroci poputují rozhodovali kupci. Muži byli většinou odváženi do Louisiany ve Spojených Státech Amerických, ženy do Brazílie či na Kubu a děti na Haiti nebo do Západní Indie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gor%C3%A9e

Atmosféra domu je opravdu silná a speciálně “Door of no return”. Tedy dveře, kterými kdo prošel již se nikdy nevrátil. V době “největší slávy” prý takových domů na Goree bylo 28.

Před obědem jdeme na poštu koupit pohledy a známky. Než strýček našeho průvodce v rodné hospůdce donese jídlo (dnes rýže s omáčkou a plody moře), máme napsáno. Odesíláme a jdeme do pevnosti do muzea historie ostrova. Bohužel, všechny popisky pouze ve francouzštině. Nakupujeme zbytek suvenýrů, na pláži dáváme pivo a čekáme na trajekt v 16:00. Nejen my, ale další možná dvě tři stovky lidí. Ve frontě pak ještě půl hodiny, ale máme štěstí! Vejdeme se, ale řada turistů ne…. Místní mají totiž přednost.

Na pevnině bereme taxi do hotelu a vykládáme “úlovky” a taxíkem pokračujeme dále si užít poslední večer v Dakaru - Kemel Market, Grand Mosk (největší mešita v západní Africe) a Plaza Sowete (nic moc) a tak se pěšky přemisťujeme do restaurace co včera, kde si dáváme Dibi Yassa… pečené skopové na silné cibolé omáčce. Kolega zvolil úpravu Mafé.. maso s arašídovou omáčkou.. Zajímavé. Z restaurace se přesouváme do hotelu, objednáváme hotelový taxi a balíme a balíme. Před spaním si dopřáváme na hotelovém baru malé pivko. Nikde nikdo z hostů, jen my.

Ze suvenýrů jsem nakoupil velký obraz (z 50tis -> na 15tis), šátek, řadu náramků a magnetek.

A cestovatelsky potřebná fotka - termíny odjezdů trajektů na Goree...

A kam dále pokračovat?

Den první: Přes Lisabon do Dakaru
Den druhý: koloniální perla Saint-Louis na řece Senegal
Den třetí: Rybářská vesnice Kayar, jezero Retba a příjezd do Dakaru
Den čtvrtý: Ostrov Goree a zevling po Dakaru
Den pátý: Monument znovuzrození Afriky v Dakaru a domů