Do Florencie za biftekem i památkami

Pátek se tu objevil úplně z nenadání a s ním i náš odlet na eurovíkend. Z minulých cest jsem měl téměř zabaleno a tak jsem to ani nijak nemusel hrotit. Batoh Osprey byl téměř prázdný a prázdný se i vrátil. Pohodovou jízdou jedeme na Ruzyni, parkujeme s lehkým nervem kvůli nedostatků místa v PA-Smart parkingu a jdeme na odbavení. Jak je již dnes u loucostů zvykem, stejně vše máte vytištěno z domu a jedete jen s příručákem. Tak i my, tentokráte poprvé s Vuelingem.

Po klidném průchodu sekurity jdeme rovnou do Erste Premier Lounge, který je v rekonstrukci. A služba dostává těžce na prdel. Přecpané, že si není kam sednout. Dáváme pivo, bechera a chlebíčky a tlučeme čas s časopisy. Vueling odlétá přesně na čas. Naštěstí máme volnou mezisedačku, tak se nám letí komfortně. Paráda. O občerstvení zájem a nemám a tak se věnují své oblíbené činnosti v letadle a spím :) Přilétáme na mini- letiště ve Florencii (boarding vše busem, ani jeden chobot) a prakticky v okamžiku jsme venku. Jdeme na tramvaj a kupujeme za 1,5EUR/osoba lístek (pozor, tramvaj odjíždí z obou kolejí a na obou stranách je možné koupit lístek). Za nějakých 20minut jsme v centru, na hlavním nádraží. Kdo má rád adrenalin - ani jednou nám nikdo lístek nekontroloval a to jak v tramvaji, tak ve vlaku či buse. Velmi příjemná a pohodlná cesta z letiště.

 Pěšky se jdeme ubytovat do Residenza Castiglioni, dáváme lehčí relax a vyrážíme si dát něco k obědu. Většina neturistických trattorií totiž mezi druhou a čtvrtou zavírá. Úplnou náhodou narážíme kousek od hotelu na Trattoria Sergio Gozzi, která 2015 oslavila 100let. Asi 10min musíme čekat na místo (což je skoro všude, kde to za něco stojí) a pak se ocitáme u stolu s nabídkou té nejryzejší toskánské kuchyně pro místní. Poměr místních a turistů je 80:20, paráda. Dáváme si dvě typická toskánská jídla - Lampredotto - směs špenátu a dršek - a Bollito misto, vařené hovězí a hovězí jazyk. Pochutnali jsme si. Spláchli jsme to půllitrem domácího červeného vína.

Pak vyrážíme procházku po místních pamětihodnostech, opravdu impozantní. Jdeme směrem Santa Maria del Fiore, pak na Piazza della Signoria a prohlížíme Palazzo Vecchio a všechny sochy kolem. Již je to jen kousek k Ponte Vecchio (na ten jsem se těšil snad nejvíc) a podél řeky k Basilica di Santa Croce di Firenze. Zpět procházkou a s přestávkou docházíme až k Mercato Centrale Firenze, kde si kupujeme pár dobrot a toskánské víno na pokoj. Děláme si to pěkné a rozhodli jsme se vyřadit muzea... je to stres s lístkama, frontama a zabere to strašně moc času. Soustředíme se na atmosféru, památky a gastronomii.

Po odpolední siestě vyrážíme do restaurace Ristorante del Fagioli, která má svůj zářez i v Michelinu. Otevírá 19:30 a já se rozhodl tam být již v 19. A dobře jsem udělal. Nemáme rezervaci a jsme první kdo čeká. Prakticky jen na nás se pak i dostane stůl, ale jen do 21h. Aspoň něco. Rezervaci jsem nedělal, jediná možnost byla zavolat. Restaurace nemá svůj web, Facebook a ani není na žádném bookovacím systému. Asi to nepotřebuje.
Menu je jasné. Dáváme nějaké zobání (Toscano Misto), Gnudi - plněné knedlíčky sýrem a špenátem v rajčatové omáčce, Tappa pomodoro - rajčatová polévka zahuštěná chlebem tak, že to celé byla jakoby hustá kaše.... hlavním chodem však byl toskánský král, jídlo ve Florencii vyhlášené. Proto jsem především chtěl jít sem. Kdo se prochází ulicemi Florencie, tomu neuniknout vytríny plné vyzráleho hovězího masa. Král je: Bistecca alla fiorentina di chianina

Bistecca alla fiorentina neboli biftek s kostí je snad tím nejtoskánštějším pokrmem vůbec. Maso se servíruje jen lehce propečené a podává se s jednoduchou přílohou či přízdobou, aby vynikla jeho lahodná chuť. Ta nejlepší bistecca se tu připravuje z ušlechtilého plemene skotu chianina. Jedná se o nejstarší a největší druh skotu, který v dnešní Itálii chovali už staří Etruskové. Bílé krávy se nejčastěji chovají na soukromých farmách s přísným dohledem na to, jak skot žije, což se na kvalitě masa samozřejmě znatelně projevuje. Bistecca alla fiorentina z masa chianina je toskánské TOP, které vašim chuťovým buňkám v Toskánsku jednoduše musíte dopřát. 

Po objednání stejku vám přinesou ukázat kousek masa, který bude váš. Nutné je aby měl přes 1kg a byl silný 4-8cm, náš měl 1,3kg. Opečou ho z každé strany 3-4min a pak nechají 4min odpočinout. Maso uvnitř je syrové, je to velmi rare pokrm, ale lahodný. jak šlehačka! Kdo si představuje jako italské jídlo pizzu a těstoviny, je vyveden z omylu. Lepší steak jsem již dlouho neměl! Bál jsem se, že se přervu a ani nedojdu, ale chyba lávky, byl jsem jak rybička. Večeři zaléváme litříkem homewine rosso, paráda. Cenově se připravte na 44eur-50eur za kilo masa.....

Procházkou přes náměstí jdeme poklidem domů a spát. První den se vydařil.

V sobotu ráno snídáme a jdeme na vlak. Naším cílem je Pisa a jak jinak než kolmá věž. Nehlásí nic moc počasí, ale to nás neodradí. Kupujeme si v automatu lístek tam i zpět a za hodinu deset vystupujeme v Pise na nádraží. Všude samý afričan prodávající deštníky, dnes jim kvete pšenka. Máme štěstí a za 5EUR chytáme autobus k šikmé věži. A to je vše. Stejně jako ostatní se fotíme a pěšky jdeme zase zpět. Cestou dáváme celkem průměrný oběd... pastu a víno. Po 14h jsme zase zpět ve Florencii a opět busem jedeme na Piazzale Michelangelo. Prostě ty fotky a sochy za to stojí, ale už se nám nechtělo pěšky obě cesty. Procházkou zpátky si znovu fotíme Ponte Vecchio a asi v nejpařivější ulici Via dei Neri se stavujeme v Angie’s Pub - Age of Pavona na dvě pivka. Je potřeba si po těch vínech spravit žaludek. Jdeme dát deset na hotel a připravit se na večeři.

Po dlouhé analýze blízkých hospod (hlásí silný déšť) jsme se rozhodli pro Trattoria Zà Zà na cetrálním tržišti. Vypadalo to jako rodinný podnik, ale je to fabrika! My čekali na stůl 5min, ale když jsme odcházeli, byla tam regulérní fronta. Jídlo jako super. Měl jsem biftek s peřovou omáčkou, Lu měla telelcí na grilu, k tomu nějaké brušetky a víno. Pecka lahoda. Jen ta velikosti... a perlička, pro celou tu fabriku (200míst odhaduji a to jsem při zdi - 1 toaleta... pro muže i ženy společná... ekl).

Bohužel večer na mě skočil nějaký břišní bacil a to trošku ovlivnilo náš program. Druhý den, v neděli, po snídani jsme ještě odpočinuli, naposledy si prošli město, kde se běžel maraton, a pomalu se vydali na letiště. Tam dokoupili pozornosti a v salonku přečkali odlet.  Vueling zase na čas. Kdo ale letí další den (v pondělí) má smůlu. Stávka. Již po druhé jsem o den utekl ze stávkové pasti leteckých dispečerů a personálů. Den po návratu z Barcelony to rozjela Lufthansa, den po návratu z Florencie Italové.