Ukrajina > Kyjev > Dny první...

Drazí přátelé a kamarádi,
Přináším Vám první střípky z cest za obchodem na Ukrajinu, pokud Vás samozřejmě zajímají. Možná není úplně spravedlivé s Vámi komunikovat takto ve velkém, věřte že osobní informace se k vámi dostanou jinými cestami a o toto se chci poděli s Vámi všemi.

Je to pro mě velká nová zkušenost, vyvážená samozřejmě ztrátou určité osobní svobody a také zanecháním daleko za sebou milovaných osob, přátel a aktivit spojených. Ti kdo mě dobře znáte, víte, že jsem člověk společenský, proto pro mě není jednoduché se rozkoukat tam, kde prakticky nikoho neznám. Naštěstí mám věrné spolucestovatele, Cimrmany (po cestě sem 3x AKT a 4x Posel z Liptákova), Earla a Randyho, klucí z Prison Breaku a Ztracené (sice jich je více, ale zase se jim hůře hledá cesta domů 

Pěkně po pořádku. Na cestu jsem vyrazil v neděli, 30.3.2008 cca ve 20:20 směrem na Brno, Olomouc, českou Buda-pešť alias Frýdek-Místek až po rodiště seyšelského magnáta a českého Coperfílda Raduana Krejčíře Český Těšín. Tam jsem dorazil kolem půlnoci a naštval se poprvé, neboť na novém obchvatu zapomněli na benzínku a já se musel vracet. Byť jsem už v Shengenu, tak mě zkontrolovali, nikoliv pas, ale doklady k mému novému autu, černému Superbu Laurin a Klement, který měl právě najeto něco okolo 400km  Pustili mě.

Po Polsku jsem definitivně zanevřel na navigaci Becker, která mě prohnala všemi prdelákovy až do Krakova, zde jsem okusil asi 15km dálnice A4 a zvolna přešel na lepší okresku 4, která mě byla kamarádem až do 6 hodiny ranní k ukrajinské hranici. Jistě podle nočních hodin poznáte, že fotit nemělo nic cenu, protože tma vypadá všude stejně. Ještě než jsem kolem 6,30 jsem vstoupil na Ukrajinu, projel jsem asi 15km kolonou kamionů. Podle celní kontroly jsem měl pocit, že se mám stát doživotně honorovaným občanem Kataru či Dubaje. Několik kontrol, razítek, všude vojáci s ušankami a samopaly, jak kdybych lezl přes zeď k prosperitě. Opak je pravdou a dolary v kapse mě hřály dvojnásob. Hraniční přechod je de facto ocelová klec, kde na konci jsou vrata a asi 10 vojáků a pokud sesbíráte dost razítek pustí vás. Zde na mě čekali takový dva Čuk-Geci, kteří řídili auto až do Kyjeva a já mohl spát.

Nabrali neuvěřitelnou průměrnou rychlost 65km/h a já pochopil, že to nebude krátký výlet. Před námi bylo ještě něco kolem 650km. To co tam je za silnici si u nás nikdo nedovede představit, díra 15cm hluboká a 2x2 metry není ničím překvapující. Míjíme náklaďáky a žigulíky, moskviče, nejmodernější offroady i týpky s valníkem slámy a zapřaženým koníkem. Velké rozdíly. Po 3h jízdy a 125km stavíme u silnice na šašlik a boršč. Pak usínám a trasu Krakovec-Lvov-Rivne-Zhytomir-Kyjev si nechávám ujíti.

Do Kyjeva v pondělí 31.3.2006 kolem 17h přijíždí kromě mě ještě jedna poměrně významná osoba a to Jirka Křoví, alias George Bush orodovat za vstup Ukrajiny do NATO. Kvůli komu byli všude policajti, zavřené ulice se již dnes nedovíme. Přijíždím na garsonku do ulice Darvina, pak auto do garáže a zpět metrem (cena příjemných 1,5kč potěší). Spím jako dudek, že ráno zaspím. V lednici se nedotčeně chladí ingredience na snídaní, chleba, vajíčka, máslo, salám typu junior na kolečka tloušťky 2cm, cibule a okurka. (složení menu ať posoudí každý zvlášť)

V 9:00 odcházím do přechodné kanceláře(u hotelu Dněpr naproti stadionu Dynama Kyjev), zkouším připojení, dávám kafe a pozoruji ruch ulic. Ať řada cen nám přijde k smíchu, řada lidí vypadá na chudáky, je tady i jistá sorta bohatých. Proto tu jsou shopy jako Hugo Boss či třeba Armani, který myslím není ani v Praze. Tolik S-Classe za deset minut pozorování málo kde uvidíte. No jo no, plyn a ropa dělá své.
Ve 12 odjíždím na letiště vyzvednout šéfa, který mě bude uvádět do tajů Kyjeva po další 2 dny. Nemá cenu se rozepisovat o pracovních věcech. Ten den prohlížíme náš budoucí byt na poměrně zajímavém místě (2 stanice metra do centra – asi jako 2 stanice metrem na Václavák) a jdeme na večeři. Dáváme si studený předkrm směs špeku, nakládaných hub, slanečků, okurek, oliv, pak boršč a pak kus masa. K tomu koštujeme pivo Baltica a vodečku, kterou nosí v takové lahvičce. Nikdo se neptá kolik panáků, rovnou kolik deci mají nalít. Ve 3 dáváme každý asi 2 deci, což je předpoklad dobré pracovní nálady na další den, středu.

Středa byla dnem schůzek a testování mých jízdních vlastností v zóně bez pravidel, bez semaforů (ty sice jsou, ale 90% času nefungují a provoz řídí policajt), bez nakreslených pruhů a dalších zažitých návyků. Malou pikantností je, že na většině semaforů svítí do prava pořád zelená…prostě se tam nějak musíte vtlačit. Příjemné zase je, že se parkuje všude kde to jde (trávu nemá u silnic ani cenu sázet) a nejoblíbenější je chodník (tam jsem si o nějaký barokní ocelový plůtek taky škrábnul blatník, sic, ale aspoň víte, že jsem tam už parkoval). Zbytek dne byla práce, schůzky a zase práce. To samé čtvrtek, kromě cesty na letiště a 3 hodiny jízdy zácpou… hlavní tepnu si na celý den zabrali nějací demonstranti (pražáci, představte si na den zabraný IP Pavlák….) a tak byl šéf asi o hodinu dříve v Praze než já zpět ve městě. Po té jsem se přestěhoval…do pátého patra vez výtahu, celkem 124 schodů...to už naučí efektivitě. Čtvrť se jmenuje Podol (neplést s Podolím). Vybalil, snědl poslední řízek od Lucky (jakpak pane chutnal) a pustil se do tohoto zápisku. Zítra ráno ho pošlu či umístím, ještě nevím. Pak budu pracovat – rozdělím si zadané úkoly – a pojedu do Makra nakoupit proviant.

Víkend skloubím prací a mapováním okolí. Chci najít nějaký obchod, kde budou mít potraviny (takovou nějakou večerku), nějakou restauraci s hotovkami. Dále z pracovního hlediska budu fotit a taky chci udělat pár fotek pro vás, ať si uděláte lepší přehled. Zatím tu za ty 3 dny ani nevysvitlo slunku, tak jsem neudělal ani fotečku…..

Držte mi palce a těším se na Vás

P.S.: rusky rozumím asi 70%, mluvím asi tak 5% 
P.S.2: dotazy přijímám v omezené míře….